Štola 88: Český nadčasový experiment simulace cesty na Mars, od kterého se odrážejí další světové projekty

Štola 88 byl český multidisciplinární projekt, který na podzim 1988 simuloval cestu k Marsu. V bývalé důlní štole v Tišnově byla postavena maketa kosmické lodi, kde bylo po tři týdny od okolního světa izolováno dvanáct dobrovolníků…

Hlavní cíl

Cílem experimentu Československé akademie věd bylo zkoumat chování lidí během krizových situací při delším odloučení. Experiment vyšel na čtvrt milionu korun a pracovalo na něm 60 lidí. V roce 2008 se ve štole konal den otevřených dveří s přednáškami vědců, kteří experiment řídili.Po dvou desetiletích se vedoucí projektu, sociolog dr. Jaroslav Sýkora, s dalšími českými vědci zúčastnil ruského projektu s mezinárodní účastí Mars 500, navazujícího na čtyřicetiletou tradici výzkumů života skupin v izolaci moskevského Institutu lékařsko-biologických problémů.

Příprava

V 80. letech 20. století byla na okraji Tišnova, za cihelnou na Trnci, objevena štola, která vznikla při těžebních pokusech. V roce 1987 si ji vybrali odborníci z Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu Československé akademie věd, aby zde uskutečnili v rámci projektu Interkosmos experiment s názvem Štola 88. Ten měl studovat vliv izolace na skupinu lidí. Projektu Štola 88 předcházely malé experimenty Štola 85 a Štola 87. Na projektu spolupracovala i Vysoká škola zemědělská v Brně. Během ročních příprav ve štole ve tvaru rohlíku vznikla imitace vesmírné lodi.

Byla vybudována strojovna, místnost na chov zvířat, řídící centrum lodi, záchody a sprchy. Štola byla přepažena na dvě izolované části. V první se nacházelo řídící centrum, druhá část sloužila k chovu zvířat. Izolaci dobrovolníků od zbytku světa zabezpečily dvoje pancéřové dveře, u kterých byla přechodová komora, kam výzkumníci účastníkům experimentu dávali čisté oblečení, zásoby potravin a nádobky na vzorky moči a krve. Součástí vybavení byl i počítač IBM Personal Computer XT. U štoly se nacházela i plošina pro přistávání vrtulníku. Na tamním oplocení stále visí cedule s nápisem Letiště Akademie věd.

Účastníci

Projektu se na dobrovolné bázi účastnilo jedenáct mužů a jedna žena. Výběr probíhal náhodně. Byl to jeden z mála experimentů tohoto typu, jehož se účastnila i žena. Pokusu se původně měli zúčastnit jen muži, avšak vzhledem k nedostatku dobrovolníku byla přijata právě žena. Výzkumníci se obávali, že přítomnost ženy bude mezi mužskou posádkou vytvářet problémy. Ukázalo se však, že přítomnost ženy mateřského typu měla pozitivní vliv na chování ostatních dobrovolníků.

Mezi účastníky bylo devět pražských a brněnských vysokoškoláků, dva dělníci a jeden novinář. Skupinu, která měla na starosti řízení kosmické lodi, vedl publicista Pavel Toufar. Druhou skupinu organizoval tehdejší vysokoškolský student Miloš Čermák. Ta měla na starosti chov zvířat – křepelek, slepic bez peří a ve velkých akváriích chovali ryby – tilapie nilské. Účastníci obdrželi honorář zhruba 5000 Kčs.

Experiment

Dvanáct dobrovolníků bylo po 21 dnů izolováno od vnějšího světa. Monitorováni byli prostřednictvím mikrofonů a kamerového systému. Každodenně jim byla odebírána krev a moč, která se vrtulníkem transportovala do Prahy, kde se nacházel přístroj, který dokázal určit hladinu stresu z krevních vzorků. Dále si účastníci měřili teplotu a tlak. Případné změny v krvi byly srovnávány s hodnotami měření před zahájením pokusu.

Účelem tak bylo zkoumat člověka v bio-psycho-sociálním pojetí, především se zaměřením na chování člověka v kritické situaci při dlouhodobé izolaci. Účastníci byli podrobováni řadě testů a zkouškám. Den jim byl zkrácen na 18 hodin. Museli řešit mimořádné situace jako oheň na palubě, únik kyslíku či závady techniky. Podle tehdejších předpokladů se v „kosmické lodi“ nacházela chovná stanice pro zvířata, soudilo se, že při takto dlouhém odloučení od civilizace bude potřeba chovat zvěř k udržení zdroje potravy. Avšak účastníci experimentu si k zvířatům vytvořili citové pouto a odmítali je konzumovat.

Po ukončení experimentu dobrovolníky zkoumali dietologové, lékaři a dva psychologové. Jedním z nich byl Jiří X. Doležal – český novinář, publicista, spisovatel a aktivista, vystudovaný sociální psycholog, amatérský paleontolog a malakolog (studium měkkýšů). V letech 1991–2019 byl redaktorem týdeníku Reflex.

Další projekty

V týmu, který se poté účastnil i mnoha významných mezinárodních projektů, např. Mars 500, Mars 105, HUBES, SFINX ad. působila také dr. Iva Šolcová, tehdy zástupkyně J. Sýkory, Doc. Dr. Josef Dvořák, špičkový český odborník na kosmické lékařství, dr. Zdeněk Drahota, ředitel Fyziologického ústavu ČSAV, kde s jeho významnou podporou vznikla první laboratoř zaměřená na tento druh kosmického výzkumu. V 90. letech se k týmu připojil Doc. dr. Radvan Bahbouh (Univerzita Karlova), který je autorem metody Sociomapování (tj. metoda, která umožňuje zorientovat se v sociálních systémech – od malých sociálních skupin až k organizacím a větším populacím).

Tuto metodu měla další z hlavních aktérek Dr. Kateřina Bernardová Sýkorová možnost rozvíjet celých 25 let v „uniformovaném světě“ (sama o sobě uvádí, že by experiment izolace a simulace vesmíru nezvládla). Nejprve v rámci české vězeňské služby, poté dlouhé roky v Armádě České Republiky v rámci expertní činnosti terénního výzkumného pracoviště velení armády. Dále v rámci vrcholového vedení Ministerstva obrany ČR, které působilo v běžných mírových podmínkách na domácí půdě, ale i v zahraničí při vojenských misích mírového i bojového charakteru v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Iráku, i Afghánistánu.

V těchto extrémních podmínkách, a na velkém množství respondentů, si mohla ověřit, že metoda funguje nejen jako technika diagnostická, ale i intervenční. Sociomapování tedy může pomáhat či doslova zachraňovat životy lidí kdekoliv, kde je skupina lidí umístěná po delší dobu v izolovaném prostoru, mimo jiné také při vesmírných misích, na něž upřela dr. Bernardová více svou pozornost. 

Mezinárodní výzkumný projekt SIRIUS 2016-2024 (resp. 2027)

Díky bohatým předchozím zkušenostem, získaným především v rámci vedení terénních pracovišť a řízení výzkumných projektů v rámci českých ozbrojených sil, a též díky plynulé letité spolupráci se svým otcem, podala dr. Bernardová Sýkorová v lednu 2016 vědeckou přihlášku do mezinárodního projektu SIRIUS k rukám ředitele IBMP RAS prof. Olega Orlova. V březnu 2016 byla do mezinárodního projektu přizvána, a tím započala další etapa kosmického výzkumu českých vědců zaměřeného na fungování lidí ve specifických podmínkách vesmíru, byť český tým tvořila pouhá trojice vědců (J. Sýkora, R. Bahbouh, K. Bernardová).

Jedná se o sérii izolačních experimentů. Nejprve 17 dní, pak 4 měsíce, 8 měsíců a nakonec budou realizovány tři roční vesmírné mise simulující vesmírný let k Marsu. Čeští vědci jsou zapojeni do tohoto projektu od samého počátku, nyní vstoupili do třetí etapy projektu, která započala v listopadu 2024. Budou mít možnost analyzovat chování a prožívání šestičlenné genderově smíšené posádky umístěné v nadzemním experimentálním komplexu, simulátoru rakety, umístěném v Moskvě ve výše zmíněném institutu.

Projekt je zaměřen na komplexní analýzu lékařské, biologické, psychofyziologické, psychologické a psychosociální podpory členů posádek vesmírných expedic. Pracuje na něm mnoho týmů z jedenácti států světa včetně americké NASA a dalších světových institucí, které potvrdily svoji účast až do roku 2027.

Zdroje: 

FIALOVÁ, B. Vědci simulovali cestu na Mars.

ČERMÁK, M. Taky jsem už letěl na Mars. 

GARTNER, J. Rozhovor s Jaroslavem Sýkorou.