Srpen 1968: Den, kdy přijely tanky a zlomily naději

21. srpen 1968 změnil dějiny Československa. Měl být pokračováním nadějného jara, ale stal se symbolem násilí, strachu a zrady. Do země vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy a rozdrtila pokus o svobodu. Co všechno se tehdy odehrálo, proč to skončilo tragicky a jak to souvisí s pozdější Sametovou revolucí?

Pražské jaro plné nadějí

Začalo to nenápadně – roku 1968 se dostal k moci Alexander Dubček a slíbil „socialismus s lidskou tváří“. Znamenalo to větší svobodu slova, tisku i pohybu. Cenzura se uvolnila, lidé diskutovali o budoucnosti země, do ulic se vrátila chuť věřit ve změnu. Jenže Moskva a její spojenci se na to dívali s hrůzou. Obávali se, že by se reformní vlna mohla rozšířit dál.

Okupace bez varování

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily hranice tanky a vojáci pěti zemí Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR. Československé vedení bylo zaskočeno. Nepadla ani rána na odpor. Přesto se z ulic staly bojiště – lidé se stavěli okupantům do cesty, přesvědčovali je, pletli směrovky, stavěli barikády.

Zmařený odpor a první oběti

Přímé násilí přišlo rychle. V Praze na Vinohradech stříleli sovětští vojáci do davu, před budovou rozhlasu se bojovalo, hořela auta. První den okupace zemřelo 137 lidí, stovky byly zraněny. Celkem si vpád vyžádal podle odhadů kolem 400 mrtvých během následujících let. Lidé umírali i při autonehodách s vojenskými vozidly nebo kvůli psychickému stresu.

Dubček a spol. odvlečeni

Krátce po invazi byli Dubček a další představitelé reformního vedení uneseni do Moskvy. Pod nátlakem tam podepsali takzvaný Moskevský protokol, který znamenal konec všech reforem. Po návratu do Prahy museli lidem lhát, že šlo o dohodu. Společnost ale cítila zradu. Naděje Pražského jara byla udušena.

I přes okupaci se lidé bránili – psali letáky, odmítali spolupracovat s novým režimem, sabotovali propagandu. Jenže režim postupně přitvrdil, začala éra takzvané normalizace. Cenzura se vrátila, lidé přicházeli o práci, pokud neprojevili loajalitu. Mnozí emigrovali – odhady mluví až o 200 tisících lidí.

StB a atmosféra strachu

Státní bezpečnost opět zesílila. Odposlechy, výslechy, šikana. Kdo měl jiný názor, byl označen za nepřítele státu. Československo upadlo do dlouhého mlčení. Lidé se báli mluvit nahlas. Dokumenty z této doby ukazují, jak brutálně a systematicky režim kontroloval každodenní život.

Srpen jako předehra listopadu

Srpen 1968 ale nezmizel z paměti. Stal se tichým mementem, které žilo pod povrchem. Právě on vytvořil prostředí, v němž pak o 21 let později – v roce 1989 – lidé znovu vyšli do ulic. Sametová revoluce byla tak trochu dluhem, který si národ potřeboval vyrovnat. Tehdy už na tanky nikdo nečekal.

Zůstala jména, památníky i dokumenty

Dnes na události srpna 1968 upozorňují nejen pomníky obětí, ale i řada dokumentů, svědectví a výstav. Mezi nejsilnější patří snímky Karla Kyncla nebo dokumenty České televize. Srpen zůstává připomínkou, že o svobodu se neprosí – o svobodu se musí stát.

Zdroje: Wikipedi, Edu Česká televize, Ústav pro studium totálních režimů, irozhlas