Seznamte se s manulem: Stepní kočkou, která působí jako lenivý mazlík, ale postarat se o sebe umí

Manul je dlouhosrstá kočkovitá šelma, která obývá kamenité, křovinaté stepi a horské louky střední Asie. V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky plavé obývající centrální Asii, jméno manul je tedy jednoznačnější. Tento název vychází z mongolského manuul, což znamená „divoká kočka“. Třetí, v češtině zřídka používaný název, je Pallasova kočka, po jejím německém objeviteli zoologovi Peteru Simonu Pallasovi.

Popis

Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí, díky které dobře snáší velké teplotní výkyvy. Dlouho byl považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. S touto později vyvrácenou hypotézou přišel už v 18. století německý zoolog Peter Simon Pallas. Usuzoval tak nejen na základě délky srsti, ale i podle zploštělé hlavy a podsadité tělesné konstituce.

Manul je silná a zavalitá kočka. Má relativně krátké nohy a krátké uši, umístěné více po stranách hlavy, než je běžné u jiných koček, a zčásti skryté v srsti. Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice, což může ukazovat na denní aktivitu a život v otevřených biotopech. Samci váží od 3,3 do 5,3 kg, samice od 2,5 do 5 kg. Délka těla se pohybuje nejčastěji mezi 49 cm (samice) a 55 cm (samci), ocas měří přibližně 25 cm. Samci jsou v průměru těžší o 100 až 300 g.

Srst je velmi dlouhá a hustá, nejhustší ze všech kočkovitých šelem obývajících mírný podnebný pás. Díky ní vypadá manul větší, než ve skutečnosti je. Na břiše může být srst až dvakrát delší než na hřbetě. Je stříbrošedá nebo stříbrooranžová, s mourovatou kresbou vytvářející nevýrazné svislé pruhy. Zbarvení na jaře a v létě je celkově tmavší. Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.

Rozšíření

Manulové obývají území v členitém pásu od Kaspického moře po střední Čínu a východní Mongolsko. Nevyskytují se ale na celé této ploše, jen velmi vzácně byli pozorováni v nížinách a v některých oblastech byli vyhubeni. Celková velikost území, na němž žijí, je asi 2 269 000 km2 a zahrnuje celkem 16 států. Afghánistán, Arménie – pravděpodobně vyhynulý, Ázerbájdžán – pravděpodobně vyhynulý, Bhútán, Čína, Indie a Írán. Dále Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán – výskyt nejistý, Turkmenistán, Uzbekistán – výskyt nejistý. Početnost populace je odhadována na 58 000 dospělých jedinců.

Stanoviště

Manul žije na kamenitých, křovinatých, suchých stepích a na horských loukách do nadmořské výšky nejméně 5539 m. Vyhýbá se nížinám a výrazně otevřeným prostorám (bez možnosti úkrytů). Stejně jako místům, která dlouhodobě zapadají sněhem hlubším než 10 až 20 cm. Domov manula se vyznačuje suchým klimatem a vysokými ročními teplotními výkyvy, jež mohou přesahovat až 100 °C (–53 °C až +48 °C).

Biologie

Manulové jsou samotáři lovící obvykle za úsvitu a za soumraku, nicméně zvláště během nejtužšího období zimy dokáží svůj režim přeorientovat na spíše denní. I vzhledem k dennímu režimu jejich nejčastější kořisti se předpokládá, že jde spíše o denní než noční živočichy. Pro svůj život využívají doupata pod kameny, v malých jeskyních a v opuštěných norách jiných zvířat (především svišťů, ale také jezevců a lišek). Na kvalitních úkrytech a doupatech je jejich život doslova závislý. Slouží jako ochrana před predátory, místo konzumace potravy, páření, rození a vychovávání mláďat a udržování přijatelné teploty během velmi studených zim.

Jejich teritoria jsou na malou kočku nezvykle velká a pohybují se od 7 po více než 200 km2. Ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat, k čemuž využívají jakékoliv terénní nerovnosti – kameny, trsy trávy, úžlabiny aj. Během slunečných dní se někdy povalují na slunci a zachytávají teplo. Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako směs štěkotu malého psa a houkání sovy či jako kejhání husy. Dalším hlasovým projevem je jakési syčení. Výhrůžným gestem bývá zvedání horního rtu na jedné straně čelisti a ukazování špičáku.

Potrava

Manulové jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy neboli piky (čeleď zajícovců), různí hlodavci (pískomilové, hraboši, křečci a zemní veverky), zajíci, mláďata svišťů a výjimečně i jehňata divokých ovcí. Loví také hmyzožravce (ježky), ptáky, plazy a bezobratlé. Jídelníček si doplňují bobulemi a mršinami. Nedokáží vyvinout příliš vysokou rychlost běhu a spoléhají se na taktiku náhlého přepadu, kdy se nepozorovaně přiblíží ke kořisti, resp. počkají až se kořist přiblíží k nim.

Využívají k tomu svou dokonale vyvinutou schopnost splynout s terénem. Někdy vyčkávají přímo u nor zajícovců a hlodavců a čekají až vylezou. Dokáží při tom využít i metodu rybaření, kdy packou hrabou v dírách a drápy zachytávají mírně pod povrchem se pohybující oběti. Na jaře a v létě používají i metodu plašení, kdy se rychle pohybují travou a skáčou na jimi vyplašenou kořist – hlodavce, ptáky a hmyz.

Rozmnožování a dožití

Manulové žijící severněji se páří později než jižnější populace. V Mongolsku období rozmnožování probíhá mezi prosincem a březnem. V době páření samci následují samice tak důsledně, že tím mnohdy zanedbávají lov a výrazně tak ztrácejí na váze. Mezi samci mnohdy probíhají zuřivé souboje o samice. K samotné kopulaci dochází nejspíše v doupatech. Koťata se rodí po 9–10 týdnech, nejčastěji v dubnu a květnu. Bývá jich 2 až 6 (obvykle 3 až 4). Byly ale popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat.

Ve dvou měsících věku jsou už odstavená, ve 4 až 5 měsících nezávislá a v 9 až 10 měsících se mohou začít sama rozmnožovat. Úmrtnost mláďat, předtím než dosáhnou nezávislosti, je značná a dosahuje asi 68 %. Mladí jedinci po opuštění matky migrují mnohdy na značné vzdálenosti (desítky a někdy i stovky kilometrů). Délka života ve volné přírodě málokdy přesáhne 6 let, v zajetí to ale může být až 12 let.

Predace a ohrožení

Manulové mohou být uloveni velkými dravými ptáky (38 % úmrtnosti v Mongolsku), potulnými, případně ovčáckými psy, vlky a v menší míře i jezevci a liškami. Jejich antipredační strategií je přitisknout se k zemi a splynout s terénem, případně zmizet v doupěti. V případě, že obě tyto možnosti selžou, dokáží se zuřivě bránit.

Nejdůležitější hrozbou je ničení a degradace životního prostoru vinou růstu lidské populace, šíření pastevectví, rozvoje infrastruktury a těžby. V minulosti byli manulové ve velkém loveni pro svou kožešinu. Například v Mongolsku bylo začátkem 20. století ročně zpracováno až 50 000 kůží a v Afghánistánu v 70. letech 20. století to bylo 7 000. To je nyní ve většině států, kde se šelma vyskytuje, zakázáno.

V současné době je velkým problémem trávení pišťuch, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh. Piky jsou pro manula (podobně jako pro kočku šedou), hlavním zdrojem potravy a zvíře se často otráví jejich pozřením. Také samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů. Na úmrtnosti se výrazně podílí i přímý lov manulů lidmi a jejich psy.

Zdroje: 

HAVLOVÁ, E. Nevšední savci.

JACKSON, K. Wild Cats.