Příbuzenské sňatky aneb Habsburkové a jejich vážné duševní poruchy

I v minulosti se vyskytovalo spoustu duševních, ale i fyzických nemocí, které sužovaly lidstvo své doby. Je jasné, že tyto nemoci se vyskytovaly i u poddaných lidí a chudiny, ale o nich písemná svědectví (zvláště ve vzdálenější minulosti) neexistují, neboť nebyli pro současnost a ani pro nastávající historii zajímaví. Kdo však byl? Určitě rod samotných Habsburků.

Vliv příbuzenských sňatků (tzv. inbreeding)

U některých nervových a duševních nemocí se dědí sklon k postižení centrální nervové soustavy a u jednotlivých rodinných příslušníků se objevují onemocnění různého typu, ale zároveň mohou patřit do jedné skupiny. V tomto rodě hrály velkou roli příbuzenské sňatky, neboť se setkávaly stále stejné geny a mnohonásobně tak zvyšovaly riziko dědičného onemocnění. Tím, že většinou nebyl nalezen vhodný adept z jiného rodu ke sňatku, aby dosahoval dostatečné urozenosti a bohatství, docházelo k příbuzenskému křížení na denní bázi. Proto byl výskyt dědičných chorob velice častý. Pokud si vezmeme Habsburky konkrétně, je jasné, že se zde dědičné nemoci vyskytovaly.

Za celou dobu jejich existence se neobjevil nadprůměrný jedinec. Spíše to byl rod podivínů a psychopatologických osob. Všichni Habsburkové si byli podobní i po fyzické stránce. Velká čelist, která vystupovala vpřed, plný spodní ret, s lehce otevřenými ústy, štíhlá podlouhlá lebka, dlouhý nos s hrbolem. Toto dávalo všem příslušníkům rodu typicky charakteristický zjev.

Schizofrenie u osobností z habsburského rodu – Johana Šílená

Podle všech dostupných informací, které se nám zachovaly a po shodě většiny odborníků, tak právě schizofrenií trpěla pramáti Habsburků Jana I. Kastilská neboli Johana Šílená. Její rodiče byli bratranec a sestřenice, což mělo také určitý vliv na její zdravotní stav a předpoklad pro duševní choroby. První příznaky duševní choroby se u ní začaly pozvolna vyvíjet od patnáctého věku života, kdy byl na ní vyvíjen velký tlak vlastní matkou skrze náboženství.

Více se to začalo stupňovat po porodu, který byl velice dlouhý a náročný. Začaly se u ní projevovat deprese, dále buď nemluvila vůbec, nebo pouze se svým manželem. Zdravotní stav se postupně zhoršoval. Trpěla častější melancholií, nepoznávala své blízké, zapomínala své vlastní jméno a trpěla silnými halucinacemi. Nesmíme zapomenout zmínit, že byla velice závislá na svém manželovi Filipu Sličném a sexu právě s ním. Na programu dne byly hysterické scény, když se k Filipovi přiblížila jakákoliv žena, i když se jednalo o jeptišku.

Protesty v podobě sebedestrukce

Filipovi tyto scény nebyly příjemné, a tak se zamykal a odpíral své manželce sex, což pro ni bylo utrpením a zároveň jí to nepřidávalo na psychice. Johana zkoušela řadu protestů, v podobě spaní na zemi, nedbání na hygienu, nedodržování pravidelné stravy. Toto všechno bylo doprovázeno zuřivými záchvaty hněvu a vzteku. Další ránou bylo, když svého muže načapala s milenkou. Následovala velice emotivní vyhrocená scéna, po které Johana upadla na nějaký čas do apatie. Toto všechno vyeskalovalo roku 1506, když náhle zemřel její manžel Filip Sličný. Není jisté, zda se jednalo o přirozenou smrt nebo zda byl otráven.

Johana upadla do přehlubokého smutku. Když už byl její manžel tři měsíce pochován, rozhodla se, že svého zesnulého muže převeze z Burgosu do Granady, což byla vzdálenost okolo 650 kilometrů. Během cesty nechala Johana rakev několikrát otevřít, objímala a líbala tělo svého rozkládajícího se muže. Toto nedůstojné a netypické chování zastavil Johanin otec, král Ferdinand Aragonský, který nechal svou dceru zavřít do zámku v Tordesillas v zatměném pokoji na dalších 50 let až do své smrti. Před svou smrtí úplně zanevřela na přijímaní potravy, hygienu a spaní. Na jejím denním pořádku byly výbušné scény, křičení a házení nádobím. Johana nakonec umírá ve svých 75 letech roku 1555.

Bipolární afektivní poruchy u osobností habsburského rodu – Rudolf II.

Určitým druhem bipolární afektivní poruchy trpěl jeden z nejznámějších císařů tohoto rodu, který si vybral za své sídlo Prahu. Jednalo se o Rudolfa II. (1552-1612). Byl to podivín a zároveň velice vzdělaný člověk, který svůj veškerý zájem věnoval okultismu, astrologii, dalším tajným naukám, a naopak se pouze minimálně věnoval svým vladařským povinnostem. Rudolfa během života trápila z fyzických nemocí neuróza žaludku, ale jeho hlavním úskalím byla maniodepresivní pomatenost.

Historikové to přičítají dědičnosti po jeho matce – Marii Španělské. Současníci tvrdili, že se jednalo o velice laskavého člověka, který byl samotářský, vyhýbal se styku s lidmi a trpěl depresemi. Se všemi jeho příznaky se udává, že trpěl melancholií. Velmi často přeceňoval své schopnosti a síly. Stavy deprese a agrese u něj byly trvalé a střídaly se v určitých obdobích. Mezi těmito obdobími se objevilo i období normální, kdy jeho chování bylo naprosto totožné se zdravým jedincem, pouze dával přednost samotě. Rudolf patřičně trpěl i paranoiou. Zmocňoval se ho zvláštní druh stihomamu, který byl spojený se megalománií.

Dostával veliké záchvaty agrese a zuřivosti, které byly doprovázeny mstivostí proti svým domnělým i skutečným nepřátelům. Měl neustálý strach, že ho chce někdo zabít. Roku 1600 se pokusil o sebevraždu kordem. Jednalo se o první pokus sebevraždy v habsburském impériu. U Rudolfa II. se tedy objevují manioderpesivní stavy, paranoidní komplex, stavy agrese a zuřivosti. Psychické poruchy měly podle všech dostupných informací své vyvolávající podměty. První poruchy se objevují roku 1580 až počátkem 1581. Do této doby nejsou žádné náznaky toho, že by císař trpěl nějakou z psychických poruch. Náhle onemocní zdlouhavou a vážnou chorobou, o které chybí v pramenech podrobné zprávy. Podle všeho se ale jedná o onemocnění infekční a horečnaté. Mluvilo se o takzvaném morbus gallicus neboli syfilis.

Stresy a problémy se svazky

Od tohoto období se Rudolfovo chování změnilo, ale samotné záchvaty depresí a apatií se nevyskytovaly ještě v tak velkém množství. Zhoršení přišlo po psychických stresech různého druhu. Jedním z důvodu bylo, že Rudolf II. odmítal spoustu nápadnic urozených rodů. Ale jak „nevěsty“ stárly, hledaly se pro ně jiné výhodné partie. To ovšem císař pokládal za nevýslovnou urážku a neúctu. Když se císař Rudolf II. roku 1598 dozvěděl, že si jeho nastávající stárnoucí nevěstu, Isabelu Kastilskou, bere jeho vlastní bratr, arcivévoda Albrecht, jeho psychický stav se rázem zhoršil.

I když se během svého života nikdy neoženil, tak jeho dlouholetou přítelkyní byla Kateřina Stradová, se kterou zplodil šest potomků. S ní zplodil i Dona Julia Caesara, markýze d’Austria, který trpěl schizofrenií a byl agresivním psychopatem. Další zhoršení Rudolfova stavu přišlo roku 1600, kdy bylo císaři oznámeno, že jeho další „čekanka“ na sňatek s císařem, Marie Medicejská, pojala za svého ženicha jiného. Od té doby se u Rudolfa II. objevovaly časté nápadné agrese, které byly doprovázeny paranoiou.

Nejvíce to odnesl kapucínský řád, na kterém si vybil svou zlost a obviňoval ze zrady své velice blízké spolupracovníky. Většinu vyhodil a jednoho dokonce ohrožoval dýkou. Na postupném zhoršování jeho stavu se podepsal i jeho mladší bratr, budoucí král Matyáš, který sám trpěl sníženým intelektem a agresivním chováním. Matyáš způsobil svému bratru spoustu křivd a starostí, nejen v habsburské monarchii. Následovaly události Libeňského míru a míru vídeňského. Ovšem roku 1609 situace vyeskalovala událostmi okolo majestátu o náboženských svobodách, která se nejvíce podepsala už na takhle chatrném zdraví Rudolfa II., který po tomto fiasku přestává řešit státní záležitosti.

Deprese, agresivita, stihomam

Většinu svého času se nachází v silné apatii a občas, když se krátkodobě objevila fáze stihomamu, zvládl alespoň zlomek času věnovat svým císařským povinnostem. Tyto jeho krátkodobé vládnoucí, ne úplně promyšlené akce, ho stály českou korunu. Rudolfa II. dokázal vyléčit lékař Pistorius, a to z jedné melancholické ataky. Docílil toho tak, že císaře Rudolfa II. držel dál od státnických záležitostí a trávil s ním čas u jeho velkolepých sbírek, kterými byl Rudolf II. velice dobře znám a byl to uznávaný mecenáš umění. Podle těchto všech důkazů, které jsou nám známy, hlavně střídání depresí a agresivních aktivit, které byly prokládány zcela normálními stavy, se jednalo o cyklickou maniodepresivní psychózu. Podnítily ji faktory jak dědičné, tak infekční prodělané nemoci.

Ovšem do cyklické maniodepresivity nespadají příznaky slavomamu a stihomamu. Zachovalá kostra císaře byla podrobena zkoumání a zjistilo se, že kostra má na sobě známky luetické ostitidy (syfilitického zánětu kostí), a to hlavně na dlouhých kostech dolních končetin. To mu v jeho pozdějším věku způsobovalo potíže při chůzi. Toto luetické infekční onemocnění v jeho době, přesněji v šestnáctém století a na přelomu sedmnáctého, obvykle rychleji než v pozdějších dobách, se projevilo progresivní paralýzou, což je čtvrté stádium, které přednostně postihuje kůru předního mozku.

Na složitých projevech Rudolfa II. se podepsala drsná výchova ve Španělsku, kde ho neminul ani křesťanský fanatismus a také kombinace dvou těžkých duševních nemocí, které se stále zhoršovaly. Cyklická maniodepresivita byla založena na dědičném faktoru, vyvolaná velice těžkou infekcí. Tento stav ještě zhoršovaly stresové pocity, a progresivní paralýzy po luetické infekci, projevující se paranoidními stavy.

Další členové rodiny Rudolfa II.

V těchto dědičných faktorech hraje velkou roli jeho prababička, Johana Šílená, u které se vědci shodují, že trpěla schizofrenií nebo jinou duševní poruchou. Její syn císař Karel V., Rudolfův prastrýc, bez pochyb trpěl endogenní depresí mírného stupně. U Ferdinanda I., krále českého a uherského, s nímž nastoupil na český trůn rod Habsburků roku 1526, se objevily výrazné deprese po smrti jeho manželky Anny Jagellonské. Rudolfův bratranec, Don Carlos, trpěl závažnou duševní nemocí. Podle dochovaných pramenů není jisté, zda se jednalo o schizofrenii nebo epileptickou demenci.

Dalším podporujícím faktorem, který se podepsal na jeho duševním zdraví byl incest v rodině – jeho rodiče byli vlastní bratranec a sestřenice, čímž se nevhodné predispozice mnohonásobně zvyšují. Dvojnásobný strýc Rudolfa II. a Matyáše (bratr jejich matky a bratranec jejich otce) král Filip II. Španělský nebyl taktéž v úplném psychickém pořádku. Vyskytovala se u něj lehčí forma maniodepresivity a upadal do stavů trudomyslnosti neboli do maniodepresivní fáze. Byl velice krutý a jeho nerozumné vojenské i nevojenské akce měly na svědomí mnoho nevinných životů. Velice tělesně i duševně postiženým byl Karel II., který vládl španělské větvi.

Jeho intelekt byl velice nízký a trpěl výbuchy vzteku a častými melancholickými fázemi. Ani jeho fyzické zdraví se netěšilo dobrým výsledkům. Celý život byl velice zaostalý a nedokázal ani samostatně vládnout.

Habsburkové 18. – 20. století

Příslušníků v habsburském rodě s psychickými poruchami bylo mnohem více. Například korunní princ Rudolf (jediný syn císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské) spáchal sebevraždu. Ani Habsburkům, kteří žili mezi 18. až 20. století se tyto duševní nemoci nevyhnuly. Ferdinand d’ Este se nevyznačoval zcela normálními rysy v chování. Jednoznačně se jednalo o člověka, který byl emočně labilní a také to byl agresivní psychopat s hraniční maniodepresivitou. To se projevovalo až fanatickým sběratelstvím soch sv. Jiří a loveckých trofejí. To svědčí o obsedantní neuróze s nadměrnou touhou po nějaké určité seberealizaci. I těžce prodělaná tuberkulóza plic mohla mít vliv na jeho centrální nervový systém.

V neposlední řadě víme ze spisů a dobových záznamů, že syn císaře Rudolfa II. a jeho dlouholeté přítelkyně Kateřiny Stradové, don Julio d’Austria, byl schizofrenik, sexuální a vražedný maniak se sadistickými sklony. V Krumlově našli zmučenou umírající dívku Markétu Pichlerovou, kterou znásilnil, zbil a vyhodil z okna. Jeho chování, které se takto krutými činy už nedalo nadále skrývat, byl na popud vlastního otce zavřen do žaláře.

Nejen u Habsburků

Ovšem velkolepá dynastie Habsburků nebyla jediná, kterou toto „prokletí“ provázelo. Z dochovaných zpráv současníků vyplývá, že francouzské rody Burgundských nebo Valois trpěly také velkým množstvím duševních nemocí. Karel Smělý, který pocházel právě z burgundského rodu, trpěl maniodepresivitou, kterou provázely manické fáze. V těchto rodech se objevovalo ale mnoho neurologických či psychických výchylek. Týkalo se to například Jana Dobrého, Karla VI. nebo Karla VIII., nebo právě Filipa IV. Sličného.

Zdroje: 

BANKL, H. Nemoci Habsburků.

ČORNEJ, P. Panovníci Svaté říše římské.

DE SARS, J. Sága rodu Habsburků.