Přerušení logistiky nepřátelské armádě aneb Zničení železničního mostu u Neratovic roku 1866

V prusko-rakouské válce roku 1866 železnice u nás poprvé umožnily hromadné přepravy vojsk a jejich materiálu. Pruská armáda, která postupovala přes východní Čechy, nemohla používat železnici z Turnova přes St. Paku, Josefov, Hradec Králové do Pardubic z důvodu jejího trasování k pevnostem Josefov a Hradec Králové. Musela se orientovat jinam…

Železniční most přes Labe v Neratovicích

Při stavbě hlavní trati Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy, která vedla z Turnova do Kralup nad Vltavou, tvořily největší přírodní překážku toky Labe a Vltavy. První z obou řek trať překročila mezi Mlékojedy a Neratovicemi, tehdy malými obcemi. O jejich nevelkém významu svědčí i to, že v nich původně vůbec neexistovaly stanice či zastávky.

Nejbližší stanice pojmenovaná po značně vzdáleném Obříství se nacházela u křížení trati se silnicí Praha – Mělník (dnes I/9, budova nádraží dosud stojí západně od přejezdu). Trať byla předána do provozu 16. 10. 1865. Její hlavní úlohou bylo napojení liberecké průmyslové aglomerace na zdroje kamenného uhlí. Samotný most byl postaven jako jednokolejný, sestávající ze čtyř ocelových příhradových konstrukcí, nesených kamennými pilíři v korytě a opěrami na obou březích.

Prusko-rakouská válka a její příčiny 

Prusko-rakouská válka (také známá jako německá válka, německy Deutscher Krieg) byla válka vedená v roce 1866 mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné. Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu v Německém spolku. Vítězství Pruska nad Rakouským císařstvím vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska a pruské hegemonii v Severoněmeckém spolku, což byl krok vedoucí ke sjednocení Německa a jeho maloněmeckému řešení s vyloučením Rakouska. Důsledkem války získala Itálie Benátky odstoupené Rakouskem.

V polovině 60. let 19. století zesílily rozpory Rakouska s jeho severním sousedem a dlouholetým rivalem, Pruskem. Prusko, které se po napoleonských válkách zařadilo mezi pět rozhodujících evropských mocností, stále více usilovalo o svou hegemonii v celém Německu. Dříve nebo později se jeho mocenské zájmy proto musely opět dostat do protikladu se zájmy rakouskými. Rakousko tehdy zastávalo ideu uspořádání poměrů v německy mluvících zemích bývalé Svaté říše římské spíše jako volné federace jednotlivých států – tedy Německého spolku.

Naproti tomu zájmem Pruska bylo co nejrychlejší sjednocení celého Německa pod jeho vlastní nadvládou. Ne všechny tehdejší německé státy byly pruské politice sjednocování „krví a železem“, kterou zosobňoval především kancléř Otto von Bismarck, nakloněny. Na stranu Rakouska se přiklonila některá království (Bavorsko, Hannoversko či Sasko) a také řada menších vévodství a knížectví, která se (často oprávněně) obávala pruské anexe.

Prusko naopak mohlo počítat s podporou středně velkých německých zemí jako Meklenbursko či Oldenbursko a také většiny svobodných měst (Hamburk, Brémy, Lübeck). Paradoxně byl častým motivem „spojenectví“ těchto státečků se silným Pruskem vlastně jen strach z okupace. Znepřátelené „bloky“ však již byly vytvořeny a rozhodující zápas o vliv v Německu byl tedy jen otázkou času.

Likvidace mostu 

Po vypuknutí prusko-rakouské války využili Prusové trati k rychlejšímu přesunu svých vojenských transportů do českého vnitrozemí. Z tohoto důvodu rozvinuli podél celé trati strážní oddíly. Velitel terezínské pevnosti, generál Conrád, dostal od arcivévody Albrechta, který 13. 7. 1866 převzal velení rakouských armád, rozkaz k provedení diverzní akce proti neratovickému mostu. Tou mělo dojít k jejímu vyřazení z provozu. Vzhledem k panujícímu příměří byla akce oddálena za poslední den jeho platnosti. Příměří vypršelo 27. 7. ve 12.00, generál Conrad vyčkal do 15.00 a když ani v této lhůtě neobdržel zprávu o prodloužení klidu zbraní, vydal rozkaz k provedení akce.

Diverznímu oddílu v síle cca 1200–1300 mužů velel major Laurenz Ritter von Zaremba. Jeho úkolem bylo vyřadit pruskou ostrahu trati a vyhodit most do povětří. Oddíl tento úkol obdivuhodným způsobem splnil během následujících tří dnů a vrátil se s minimálními ztrátami do Terezína (vzdálenost Terezín – Neratovice činí cca 50 km a značná část vojáků ji ušla tam i zpět pěšky). Při bojích s Prusy byla těžce poškozena stanice Obříství, k vlastní destrukci mostu došlo 28. 7. kolem šesté hodiny ranní.

Podrobnosti 

Před výpadem vyslal generál Conrád na průzkum do okolí Neratovic česky mluvící vojáky , kteří byli v civilu a pocházeli z okolí a disponovali znalostí terénu aby nevzbudili pozornost pruských hlídek . Generál tak získal maximum znalostí o síle a rozmístění nepřítele. Byl sestaven přepadový oddíl pod velením majora Laurenze von Zaremba. Přepadový oddíl byl sestaven z IV. praporu 28 pěšího pluku o šesti rotách, polovinou dělostřelecké baterie (4 čtyřliberní děla) púleskadrony jezdectva (50 jezdcú) a menšího oddílu ženistů . IV prapor 28. pluku měl 1019 mužů tak je možno odhadnout celkovou sílu výpadového oddílu na 1200-1300 mužů.

Dne 27. 7. 1866 v 15 hodin vyrazil oddíl k provedení akce. Na pravý břeh Labe přešel po pontonovém mostě u Třeboutic (byl asi postaven zvlášť pro tento výpad) a pokračoval přes Štětí do Mělníku kam přišel v noci kolem 23 hodiny večer. Tu vyhlásil major Zaremba jednohodinovou přestávku na odpočinek a občerstvení. Tato doba byla taky využita k získání nových zpráv o síle a rozmístnění pruských jednotek u Neratovic. Vojáci vyšli z Mělníka asi půl hodiny po půlnoci 28. července směrem k Záhoří. Tam se rozdělil oddíl na čtyři skupiny. 

Skupiny

Západní skupina složená z jedné roty pěchoty skupinou ženistů a několika husary pod vedením kapitána Šostakoviče, měla překročit Labe u Štěpánského přívozu jihovýchodně od Obříství. Dále přepadnout Býškovice zničit tam trať a telegraf aby bylo znemožněno přivolání pruských posil. Po provedení přepadu se měla stáhnout k Neratovicím. Východní skupina, která zhruba stejně silná jako Západní, které velel kapitán Zásadský, se přesunula přes Liblice na Byšice.Tam měla stejný úkol jako skupina Západní.

Jedna pěší rota a polovina dělostřelecké baterie pod vedením kapitána Vališe zůstala v záloze na kopci „Záhoří“(204m), ke krytí ústupu a střežení silnice Praha – Mělník. Hlavní skupina v síle tří pěších rot, 40 husarů a zbytku ženistů pod velením majora Zaremby měla postoupit na Neratovice, přepadnout Prusy ve dvoře Třebošnice, Červeném mlýně, v Tišicích a provést zničení mostu.Všem skupinám se povedlo splnit určené úlohy. Major Zaremba v 6.30 zahájil útok na most směrem od Tišic. Po počáteční přestřelce s obránci mostu (60-70 mužů) a následujícím bodákovém útoku dvou rot byl most obsazen.

Po dvouhodiné přípravě k výbuchu vyletěl most asi v 8.30 most do povětří. Celou dobu práce byli ženisté pod ochranou předsunutých jednotek pěchoty a hlídek husarů. Nezůstalo jen u zničení mostu. Podařilo se zničit také železniční svršek a telegrafní vedení k nebližší stanici Chlumín, kde došlo k přestřelce s Prusy, při níž padli dva prusové . Poté se všechny tři skupiny vrátily k Záhoří, kde se opět spojily.

Ztráty a následky

Výpadový oddíl během akce ztratil jednoho muže. Ztráty Prusů činily: 13 mrtvých,13 zraněných a 152 zajatých (5 důstojníků ,1 lékař, 4 pruští železniční úředníci a 142 vojáků) . Po zhromáždění všech jednotek se pochová kolona vydala směrem Mělníku, kde si krátce odpočinula a v 15 hodin a pochodovala do Hoštky , odkud se přebrodila na levý břeh Labe a 29.července vrátila do Terezína.

Zprávy o této akci se brzy roznesly do širokého okolí. Neprodleně bylo informováno velitelství pruských vojsk v Čechách, kde vypuklo velké rozhořčení na výpadem a zníčením mostu, není divu, že se Prusové rozčilovali, přišli totiž o hlavní zásobovací trať a zásobování jejich jednotek v Čechách se ztížilo. Reagovali na to tak , že zvýšily odvody potravin od místního obyvatelstva , pro potřeby armády.

Pražský magistrát sestavil zvláštní komisi, která měla jednat s velitelstvím pruské posádky o jejich, podle Pražanů „neúměrných požadavcích“. Členem této komise byl také pražský advokát a politik František August Brauner. Komisi se podařilo požadavky Prusú snížit. Mezi Rakouskem a Pruskem vypukly rozsáhlá diplomatická jednání, která vedla k urovnání incidentu.

Obnovení mostu a dopravy

Je také zajímavé, že pruský král Vilém I. se při svém návratu v srpnu 1866, z Jižní Moravy domů do Berlína rozhodl cestovat z Prahy nikoliv přes Dráždany, kde byla trať sjízdná, ale z Kralup přes Turnov a Liberec. Most nebyl ještě opravem, tak musel objet požkozený most po silnici v kočáře. Železniční doprava na trati byla obnovena 10. září a celkově byl most dán do provozu až na začátku 70. let 19. století.

Až 23. 10. 1871 bylo dáno do užívání dnešní neratovické nádraží, ze kterého vychází odbočka trati směrem na Prahu. Ta však ještě rok končila v Čakovicích a sloužila jen nákladní dopravě. Plně práva svému názvu byla společnost Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy až 28. 10. 1872, kdy její trať dosáhla tehdejšího nádraží Dráhy císaře Františka Josefa I. (dnes Praha hlavní nádraží). V té době již ale prakticky sfúzovala s Českou severní drahou, s níž vytvořila společnou síť mezi Turnovem, Prahou, Rumburkem a Podmokly (Děčín).

Opravená ocelové konstrukce původního mostu sloužila až do roku 1884, kdy byla nahrazena novým mostem. Ten byl pak roku 1911 nahrazen bytelnější konstrukcí, která vydržela až do roku 1983. Zchátralý most byl tehdy stržen a nahrazen dočasným provizorním mostem z mobilizačních zásob. Roku 1991 byl nahrazen již pátou verzí v mírně posunuté poloze, která slouží dodnes. Nový most byl postaven bez nosných pilířů v korytě (tzv. Langrův trám). V trase původního mostu se k ní dnes přimyká lávka pro pěší a cyklisty, po které vedou i značení cesty. Původní pilíře byly odbourány na úroveň dna řeky, takže dramatické okamžiky z července 1866 dnes připomínají jen části opěr pod lávkou.

Zdroje: 

VOLF, J. Vzpomínky na válku 1866.

BUDÍK, M. Boje v Čechách a na Moravě roku 1866.