Právo první noci: Leganda, mýtus nebo pravda?

Dlouho se tvrdilo, že ve středověku existoval zákon zvaný jus primae noctis, někdy také francouzsky nazývaný prima nocta nebo droit du seigneur. Podle něj měl feudální pán právo spát s nevěstou svého poddaného během svatební noci….

Starověk

Měli šlechtici ve středověku právo spát s panenskou nevěstou během svatební noci? Právo šlechtice na panenství jeho poddaných se objevuje velmi brzy ve starověkých spisech. V Eposu o Gilgamešovi král Gilgameš z Uruku využívá práva spát se ženou (a také s mužem, pokud se tak rozhodne). Jednoduše se tam říká, že je králem a dělá, co chce. Může vzít dívku od její matky, jejího otce nebo mladého ženicha.

Hérodotos také píše o jus primae noctis ve svém díle Historia v 5. století př. n. l. Hérodotos vypráví o jednom lybijském vládci, který požadoval, aby se s ním všechny panny, které se chtějí vdát, musely setkat. Pokud se mu líbily, před svatbou je zbavil panenství. Hérodotos také vypráví o tom, jak se plebejci etruského města Volsinii v roce 280 př. n. l. vzbouřili proti aristokracii. Unesli dcery šlechticů a “na oplátku” je také podřídili jus primae noctis.

Středověk

Těchto několik příkladů ze starověku neříká nic o tom, zda se jednalo o standardní praxi. Všechno ukazuje opačným směrem. Hérodotos zmiňuje konkrétně jednoho panovníka a poukazuje na to, že k tomu docházelo. Ne však podle práva.

Ve středověku se někdy musel platit tzv. „merchet“ neboli svatební poplatek. Platili ho budoucí nevěsta a ženich nebo jejich rodina. Předpisy často stanovovaly, že se poddaný může vykoupit z určitých závazků. Mnoho práv feudálního pána souviselo s vazalovým sňatkem, zejména jeho právo vybírat si nevěsty pro své poddané. Pokud si lidé chtěli vybrat partnerku, musel být zaplacen svatební poplatek. Existují dokonce příklady mladých žen, které pracovaly mimo domov a šetřily si, aby si mohly samy vybrat manžela. Tato platba šlechtici byla kompenzací za ztrátu práce, když se dívka vdala.

Droit du seigneur neboli „práva šlechtice“ tedy nebyla nic jiného než další daň, kterou bylo nutné zaplatit. V pozdějších stoletích byl tento poplatek interpretován jako platba, která měla šlechtice zbavit práva na první noc s nevěstou. Podrobný výzkum této problematiky potvrdil, že droit du seigneur se vždy platilo v hotovosti, nikoli v “naturáliích” (Rozumíme si, ano? :).

Další interpretace

Někteří interpretují podobnou platbu církvi jako platbu související s myšlenkou „první noci“. Pravdou je, že církev v některých oblastech zakazovala sex mezi partnery během první noci. Páry musely před sexem čekat tři dny v modlitbě, aby se dostaly do správného božského rozpoložení mysli. Bylo však možné zaplatit za úlevu od církve, která tuto čekací dobu zrušila.

Někteří tvrdí, že se platilo sexem a duchovní měli právo na první noc s nevěstou. Ale upřímně řečeno, placení za zrušení sexuálního embarga sexem zní divně. Navíc se to v žádném případě neshoduje s právy šlechtice. Pokud měl pán právo na první noc, a stejně tak i kněz, člověk se ptá, kolik prvních nocí bylo ve středověku k dispozici.

Vznik mýtu

V roce 1527 skotský historik Hector Boece napsal, že „právo první noci“ existovalo ve Skotsku, dokud ho Evenus III. (1058–93) nezrušil. Boece uvedl, že Král Ewen neboli Evenus III. vytvořil zákon, který stanovil, že páni mají právo získat panenství všech dívek ve svých panstvích. Podle Boeceho se předpokládá, že tato tradice trvala staletí. Další jeho současníci a pozdější autoři tuto jeho verzi bez kritiky přijali, a tak se legenda rozšířila.

Problém s touto „historií“ spočívá v tom, že nikdy neexistoval skotský král jménem Evenus. Boece si ho vymyslel. Jeho verze navíc obsahuje mnoho dalších příběhů, které jsou pouze legendami. Psal pět set let poté, co měla být tradice údajně zrušena, a možná tisíc let poté, co imaginární král zákon zavedl.

Boeceho verze je proto jasně fikce, protože v jiných skotských dokumentech se o tom nikdo nezmiňuje. Všichni pozdější autoři, kteří psali o právech na první noc, založili své verze na této Boeceho fikci. Voltaire je bezpochyby nejslavnější, napsal hru na toto téma v roce 1762, ale tehdy byl poprvé použit i termín droit du seigneur. Voltaire však nebyl historik, který by se odkazoval na primární zdroje. Byl filozofem, který napsal hru (kterou za svého života ani neuvedl).

Jedním z nejslavnějších příkladů práva na první noc je pravděpodobně Mozartova Figarova svatba. Opera, která měla premiéru v roce 1786, vypráví příběh o pokusech hraběte Almavivy svést mladou Susannu a o snaze páru, Figara a Susanny, ho zastavit. Aby dosáhl svého cíle, frustrovaný hrabě hrozí, že si vymaní právo první noci. Opera byla založena na hře stejného názvu od Pierra Beaumarchaise. Zábavný příběh a velkolepá opera, ale sotva se počítá jako zdroj.

Legenda je folklór

Pokud se budeme řídit populárními příběhy, folklórem, romány a divadelními hrami, „právo první noci“ existovalo v mnoha částech Evropy po staletí. Historický výzkum pramenů však o tom nenachází žádné záznamy. Nikde se o tom nezmiňuje v rukopisech, zákonících, listinách, rozhodnutích, soudních procesech, komentářích ani v knihách o každodenním životě a svatebních zvycích.

Ani jedna žena se k tomuto uspořádání nevyjádřila, jak by se dalo očekávat, kdyby se jednalo o zákon nebo tradici. Stejně „prapodivné“ je, že pokud se to dělo po staletí, žádný manžel to nekritizoval ani se o tom nezmínil. Středověcí lidé milovali kresby a malby Máme obrazy lidí, kteří šijí, jedí, koupou se, pracují, studují atd. Žádné středověké umělecké dílo však neukazuje nic, co bychom mohli interpretovat jako právo první noci.

Kromě nedostatku pramenů nám selský rozum říká, že by to nebylo dobré řízení. Znásilnění bylo a stále je válečnou zbraní, jejímž cílem bylo ponížit a zlomit poražené. Proč takto zacházet se svými občany v době míru? Tento čin by pro pána způsobil nejrůznější potíže. Byl by v neustálém nebezpečí, protože by ho všichni nenáviděli a opovrhovali jím (lid ho už většinou tak dost nenáviděl). Bylo by příliš snadné ho zabít, když by měl doslova „nenasazené kalhoty“. Mocní šlechtici ve středověku mohli dosáhnout svého cíle silou zbraní, útlakem a násilím. Takže k únosům nevěst docházet mohlo. K tomu nepotřebovali žádné zvláštní zákony. Právo na to, ale nikdy neměli.

Zdroje: 

Historické prameny – vzájemné srovnávání a ověřování pravdivosti

McCARTHY, J. Prima nocta – not so true.

O´BRIEN, M. Noblemen didn´t need any right.

www.bbc-history.com