Pracovat a šetřit aneb Měnová reforma za ministra financí Aloise Rašína

Československá měnová reforma roku 1919 také zvaná Rašínova měnová reforma měla za úkol oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Hlavním architektem této měnové reformy byl ministr financí Alois Rašín...

Alois Rašín byl tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky…

Rozpad Rakouska-Uherska

Po rozpadu Rakouska-Uherska zdědilo Československo 21 % jeho rozlohy, 26 % jeho obyvatel a dvě třetiny veškerého průmyslu. Tato skutečnost si s sebou nesla s tím spojené problémy, mimo jiné například skutečnost, že nově vzniklý stát zahrnoval pouze jednu třetinu původního trhu monarchie. Československá ekonomika se tudíž musela silně orientovat na export.

Nově vzniklý československý stát se již od samého začátku musel potýkat s problémem výrazných hospodářských a sociálních rozdílů mezi historickými územími Čech, Moravy a Slezska na jedné straně. Slovenskem resp. Podkarpatskou Rusí na straně druhé. Zatímco české země fungovaly jako průmyslové srdce státu, Slovensko a Podkarpatská Rus byly orientovány zemědělsky. Jedním z dalších nedostatků zděděných z období monarchie byla také nižší rychlost růstu v porovnání se západní Evropou. To souviselo s opožděným nástupem kapitalismu v Rakousku-Uhersku.

Československo bylo od svého vzniku zatíženo zahraničním dluhem. Na základě mírových smluv mělo uhradit část předválečného dluhu Rakouska-Uherska (asi 5 miliard korun) a úvěry na pokrytí nákladů na armádu a repatriaci legií (asi 8 miliard korun). Tyto položky byly vedeny ve státním rozpočtu, dluh zděděný po Rakousku-Uhersku však nebyl splácen, byly z něj pouze placeny úroky, protože způsob splácení nebyl určen.

Dále mělo uhradit hodnotu získaného státního majetku (odhadovaná výše byla 7,6 miliardy korun). Stejně jako ostatní státy, které získaly část území bývalého Rakouska-Uherska, mělo na základě dohody ze Saint Germain platit spojencům namísto reparací příspěvek za osvobození, pokud by nebyl kompenzován reparačními nároky.

Výše příspěvku za osvobození však byla určena teprve ve 30. letech, oproti původním odhadům byla výrazně redukována. Některé z výše uvedených finančních požadavků byly zrušeny. Ve výsledku tak Československo kromě úvěrů na armádu a repatriaci legií mělo uhradit pouze něco přes miliardu korun.

Cíle reformy

Bezprostředním cílem měnové reformy bylo osamostatnit měnu na území nově vzniklého Československa. Koruna se měla stát důvěryhodnou a nízkoinflační měnou, pevně ukotvenou ke zlatému standardu. Reforma byla provedena pod taktovkou tehdejšího ministra financí Aloise Rašína, jehož životním krédem bylo „pracovat a šetřit“. Reforma byla rozdělena do několika fází.

První fází bylo provedení měnové odluky spočívající ve vytvoření samostatné československé měny a její odpoutání od rakouskouherské měny. Většina bankovek vydaných rakouskouherskou bankou a nalézajících se na území československého státu byla okolkována. Pouze korunové a dvoukorunové bankovky nebyly okolkovány. Bankovky o nominální hodnotě 25 a 200 korun, stejně jako padesátikoruny a desetikoruny určitých typů byly sice od občanů přijímány, ale nebyly kolkovány a vraceny do oběhu.

Druhou fází Rašínovy měnové reformy, která bezprostředně navazovala na měnovou odluku, byla deflační politika. Ta byla zpočátku realizována formou restrikce oběživa. Při měnové odluce byla zadržena téměř třetina bankovek předložených ke kolkování, jako nucená státní půjčka úročená jedním procentem. Krátce po reformě došlo ze sociálních důvodů k navrácení částek pod 300 korun. Samotná měnová odluka a s ní provedená restrikce oběživa ovšem nestačily, musel být proveden i další krok. Zavedení daní z majetku a z přírůstků majetku.

Přes svoji velikost neměla restrikce oběživa na cenový vývoj očekávaný vliv, když ještě v roce 1920 došlo ke zdvojnásobení cen. Část nárůstu cen bylo také možné vysvětlit zvýšením nepřímých daní a určitou roli zde sehrála i uvolněná fiskální politika. Restrikce oběživa zároveň zvyšovala poptávku po bankovních úvěrech, které banky financovaly ze zdrojů získaných v centrální bance diskontem jimi předložených směnek. To upevňovalo působení centrální banky na ekonomiku prostřednictvím diskontní sazby.

Další okolnosti

Omezená účinnost restrikce oběživa vedla k tomu, že se v roce 1921 začala měnová politika zpřísňovat jinou cestou. A to cíleným posilováním kurzu koruny, dosahovaným prostřednictvím intervencí na devizovém trhu, které byly financovány zejména z půjček v zahraničních měnách. Zpřísnění měnové politiky touto formou bylo účinné a inflace se po určitou dobu dokonce pohybovala v záporných hodnotách (tj. došlo k poklesu cenové hladiny).

Zavraždění Rašína počátkem ledna 1923 předznamenalo odklon od politiky zpevňování kurzu koruny. Vliv Rašínova názorového odpůrce Karla Engliše, který prosazoval koncepci stabilizace české měny, se promítl do stagnace kurzu koruny již od roku 1923. I když na post ministra financí opětovně nastoupil až v prosinci 1925.

Stabilizace kurzu a nízké cenové hladiny a zavedení zlaté měny měly být poslední fází Rašínovy měnové reformy. Návrahu koruny ke zlatému standardu mělo být dosaženo pomocí půjček v zahraniční měně a navyšováním zlatých rezerv. Vedle dobrovolných darů a čtyřleté 4% půjčky ve zlatě, stříbře a valutách mělo k tomuto účelu sloužit rovněž zavedení tzv. nabídkové povinnosti. Tedy povinnosti všech subjektů nabídnout Československé devizové ústředně k odkupu valuty a devizy za jí stanovený kurz.

Hlavního cíle bylo dosaženo, koruna se v listopadu 1929 stala zlatou měnou (přesněji měnou zlaté devizy), i když původní Rašínův plán stabilizovat cenovou hladinu na předválečné úrovni se ukázal jako příliš ambiciózní. Rašínova reforma zároveň vytvořila podmínky pro stabilizaci ekonomiky a její růst v delším období.

Mýtus desátého nejvyspělejšího státu světa

Podle velmi rozšířeného mýtu měla být První republika desátým nejvyspělejším státem světa. Například kontroverzní ekonom Pavel Kohout se odvolává na statistiku národního důchodu na hlavu z roku 1924 v ekonomickém časopise Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna vydaném v roce 1927 ve Vídni. Řada historiků však uvádí jiná hodnocení, např. historik Szobi z předního Evropského univerzitního institutu ve Florencii uvádí následující:

„Podle výše národního důchodu na obyvatele zaujímalo Československo 17. místo ve světě, dle hodnoty průmyslové výroby na obyvatele jsme byli na 12. příčce ve světě. Na základě podílu na světové průmyslové výrobě dokonce na 10. místě.”

Podle dalších historiků bylo HDP na obyvatele První republiky menší než u Dánska, Itálie, Německa, Nizozemska, Norska a Rakouska. A tak řadili Československo pro rok 1929 na 17. pozici v HDP na obyvatele. Čeští historici Kubů a Pátek v knize “Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami” z roku 1999 uvádí, že České země bez chudšího Slovenska a Podkarpatské Rusi byly ekonomicky před Rakouskem a přiblížily se Německu a Belgii. I tak ovšem nepatřily do první desítky nejbohatších států světa.

Každopádně mělo Československo dobře „nastartováno“ vyjít ekonomicky, hospodářsky i měnově kupředu, kdyby nezasáhly útrapy budoucí historie země…

Zdroje:

URBAN, O. Kapitalismus a československá společnost.

SOBĚHART, R. Hospodářské dějiny Československa.

www.cnb.cz