Parník Lusitanie inspiroval tvůrce lodě Titanic. Obě plavidla sdílela podobný osud

Královská poštovní loď Lusitania byla na vodu spuštěna v roce 1906 britskou společností Cunard Line. Ve své době byla největší osobní lodí na světě, dokud jí nepředběhla její sesterská loď Mauretánie.  Lusitania byla hrdou nositelkou označení Modrá stuha, kterou získala za nejrychlejší přeplutí Atlantiku. Její éra skončila tragicky 7. května 1915. Co se tenkrát přihodilo?

Jak předčit německou konkurenci

Na počátku 20. století byly hlavními konkurenty britského Cunardu německé lodní společnosti, jež si držely po dlouhých deset let prvenství v rychlosti plavby. Firma Cunard na to zareagovala postavením své nové lodě, kterou pojmenovala po starověké římské provincii v Portugalsku – Lusitania.

Tento zaoceánský parník pak pravidelně plul na trase Liverpool – Queenstown – New York. Byl přepychově vybavený a nechyběl mu bezdrátový telegraf, elektrické osvětlení a výtahy či klimatizace.

Místo tu na šesti palubách bylo pro 552 pasažérů v salónní první třídě, pro 460 pasažérů v kabinové druhé třídě a pro 1 186 pasažérů ve třetí třídě. Posádku tvořilo 69 lidí, motory obsluhovalo 369 lidí a o cestující se staralo 389 lidí. Přísně se dbalo na to, aby cestující v jednotlivých třídách byli od sebe odděleni a nemísili se.

Luxusní vybavení pro bohaté pasažéry

První třída si užívala honosné jídelny zasahující do dvou palub, která byla nejvelkolepější místností na parníku Lusitanie. Zařízena byla v neoklasicistním stylu Ludvíka XVI. Jistou nevýhodou byly židle přišroubované k podlaze, tudíž cestující s nimi nemohli volně pohybovat. Kromě jídelny se lidé mohli bavit v čítárně, kuřárně či kavárně s luxusním vybavením. Není bez zajímavosti, že přepychové zařízení první třídy inspirovalo konkurenční firmu při stavbě parníku Titanic.

Jídelna druhé třídy na Lusitanii byla podobné té z první třídy, zabírala ale pouze jednu palubu. Třetí třída byla určená pro cestující z řady emigrantů. Ti tu svá lůžka sdíleli spolu s ostatními v otevřených prostorech, případně v dvou až osmilůžkových kajutách. Moc pohodlné to nejspíš nebylo, přitom cestující třetí třídy patřili mezi hlavní živitele transatlantických linek.

Příliš málo záchranných člunů

Parní turbíny byly na Lusitanii celkem čtyři a dokázaly najednou vyprodukovat poměrně silné vibrace, kvůli nimž byly části druhé a třetí třídy při maximální rychlosti téměř neobyvatelné. Parník byl navržený tak, aby se mohly ponořit do vlní místo toho, že by je překonávaly. Nebylo to právě nejideálnější řešení.

Nedostávalo se také dostatečného počtu záchranných člunů pro všechny pasažéry. Vycházelo se totiž z toho, že v Atlantiku křižuje dostatek jiných lodí, které by v případě potopení Lusitanie vzaly ztroskotance na své paluby.

Poslední plavba Lusitanie

V provozu byla Lusitanie celkem osm let, během nichž uskutečnila 201 přejezdů z Liverpoolu do New Yorku. V roce 1915 Německo vyhlásilo moře okolo Velké Británie a Irska za válečnou zónu, kde operovalo svými nebezpečnými ponorkami. Na svou poslední plavbu parník Lusitanie vyplul z New Yorku 1. května 1915.

Dne 7. května 1915 měla dosáhnout cíle a zakotvit v cíli své cesty. Na palubě vezl 1 264 cestujících a 693 členů posádky. Když se ale blížila k irským břehům, zasáhlo ji do pravoboku německé torpédo. Loď se začala velmi rychle potápět. Na vodu bylo úspěšně spuštěno pouze 6 ze 48 záchranných člunů.

Osmnáct minut po zásahu torpédem se Lusitanie potopila. O život přišlo 1 197 lidí, většinou z Kanady a Velké Británie. Mezi nimi byli i americký spisovatel Elbert Hubbard, hoteliér a milionář Albert Clay Bilicke a divadelní producent Charles Frohman.

Potopení Lusitanie vyvolalo mezinárodní rozhořčení. Německo argumentovalo tím, že britský parník byl vedený jako pomocná válečná loď, přestože nebyl vyzbrojen, tudíž měli právo ho potopit bez ohledu na cestující na její palubě. Odkazovalo přitom na Haagská pravidla. Zničení Lusitanie zvýšilo podporu americké veřejnosti pro vstup USA do první světové války. Ty v roce 1917 vyhlásily válku Německu.

Lusitanie leží na pravoboku v hloubce asi 93 metrů 18 kilometrů jižně od majáku v Kinsale. V porovnání s potopeným Titanikem je v mnohem horším stavu. Byly podniknuty pokusy o jeho záchranu a vyzdvižení, ale bez úspěchu.

Zdroj: storicang.it, wikipedia.org