Nevydařený vpád pasovských vojsk aneb Kterak Rudolf II. sám sobě trůn podrazil

Vpádem pasovských do Čech je nazývána ne příliš velká vojenská akce, která ale v konečném důsledku způsobila změny na českém královském trůnu, kdy byl nucen abdikovat císař Rudolf II., ve prospěch svého mladšího bratra Matyáše Habsburského. Výměna na trůnu zemí Koruny české pak měla kromě jiného vliv i na poměry, které nakonec vedly k českému stavovskému povstání.

Pozadí

V roce 1608 byl uzavřen tzv. Libeňský mír (25.června 1608 v Libeňském zámku u Prahy), který měl ukončit vzájemné spory mezi Rudolfem II. (1552 – 1612), jeho mladším bratrem Matyášem (1557 – 1619) a českými stavy. Podle smlouvy byla Matyášovi svěřena vláda nad Moravou, Uhry a Rakousy. Rudolf si pak ponechal vládu nad Čechy, Lužicí a Slezskem. Také bylo Matyášovi přislíbeno nástupnictví po bezdětném Rudolfovi. Nicméně ve skutečnosti mír mezi těmito třemi stranami nenastal.

Naopak ještě více byla celá situace komplikovaná zájmy tzv. Habsburské strany, dále štěpené na zastánce Rudolfa či Matyáše, a na protestanty. Nesmíme totiž zapomínat, že přestože Habsburská dynastie na český královský trůn trvale nastoupila roku 1526, stále se nejednalo o ty Habsburky tvrdě prosazující katolizaci země. Země Koruny české tak mohly i nadále svobodně vyznávat jak katolickou, tak i protestantskou víru. Nicméně obě skupiny se neustále vzájemně napadaly, osočovaly a pokoušely se získat dominantní postavení.

Na počátku 17. století tomu pak nebylo jinak. Dá se říct, že tento boj probíhal prakticky v celé Evropě tu a tam ve větší, či menší míře a v konečném důsledku tento církevní rozkol vedl ke vzniku stavovského povstání v Čechách a na Moravě a ke třicetileté válce. Vláda Rudolfa II. tak nebyla dostatečná pevná k tomu, aby dokázal udržet katolickou i protestantskou stranu od sebe. 

Stupňující se tlaky

Ovšem v určitých věcech se jak katolíci, tak i protestanti dokázali sjednotit proti císaři, na kterého tak vyvíjeli tlak zatím jen diplomatickou cestou. Tedy hlavně na sněmech. Události v Uhrách ale ukázaly, že tlak na panovníka lze vyvíjet i jinou formou, jakou aplikoval například Bočkajův vojenský odboj. Na třeboňské schůzce z léta 1608, které se za stavy účastnili především Kristián z Anhaltu, J.E.Tschernembl a Petr Vok z Rožmberka bylo řešeno, jak dále stupňovat tlak na panovníka. Za tím účelem vznikla snaha o vytvoření širší konfederace, která by dokázala sjednotit všechny stavy v Rudolfových zemích a nejen v nich. 

Rozšířit své řady se stavům skutečně podařilo, nicméně ihned došlo k rozdělení, a to na Rudolfovy a Matyášovy příznivce. Na základě dohod v Prešpurku (Bratislavě), Ivančicích a později i ve Štěrboholech u Prahy vznikla konfederace stavů složených z Uhrů, Rakušanů a Moravanů. O rok později (1609) vznikla Konfederace českých a slezských stavů. Pánové Kristián z Anhaltu a Karel starší ze Žerotína se pokusili obě konfederace sjednotit. Stavy dále posilovaly a hledaly přitom podporu, jak u uherského krále Matyáše (král od roku 1608), tak u německých protestantských knížat. 

Rudolfův Majestát a následky

Vydáním Majestátu Rudolfa II. bylo dosaženo velkého úspěchu českých a slezských stavů, ale zároveň došlo i k pokoření krále a císaře. Ten si pak toto pokoření nechtěl samozřejmě nechat líbit a rozhodl se vytáhnout z rukávu trumf ve formě vojenských sborů. K dispozici měl dva pěší a dva jízdní pluky, které získal v roce 1610, když je do císařových služeb naverboval panovníkův bratranec arcikníže Leopold V. Pasovský, biskup pasovský. Tento výrazně mladší císařův bratranec (druhorozený syn Karla Štýrského), již od mládí vynikal mimořádnou ctižádostí, ale jako druhorozený nepřipadal v úvahu pro roli pokračovatele a “množitele” rodu. Proto byl určen pro církevní dráhu. 

Původním úkolem pasovských vojenských sborů bylo udržet pozici císaře v Jülichu a Cleve. Vrchním velitelem byl hrabě Adolf z Althanu, horlivý to katolík, jak se ostatně dá očekávat od velitele ve službách císaře a pasovského biskupa (Leopold byl jednim ze zakládajících členů katolické Ligy). Nicméně pro zajímavost jedním z velitelů jízdního pluku byl francouzský hugenot plukovník Vavřinec Ramée. Ovšem vydržovat si vojsko nebyla žádná levná záležitost. Když takový žoldnéř zrovna neválčil, což bylo většinou, tak si z plna hrdla užíval. To zahrnovalo jídlo, pití, ženy, hazard a další.

Po třicetileté válce si rakouští Habsburkové vydržovali armádu v počtu 50.000 žoldnéřů. Roční vydržování takovéto armády si pak například v roce 1656 vyžádalo částku 500.000 zlatých, přičemž v Čechách se většinou vybralo na daních 660.000 zlatých. Žoldnéř tak vyžadoval pravidelný žold, nebo alespoň pravidelnou stravu. A tak se není čemu divit, že tyto jednotky doslova “vyjedly” neveliké území pasovského biskupa. Možná i proto přišel pasovský biskup, arcikníže Leopold za svým bratrancem Rudolfem II. s návrhem, že mu tuto “skupinu” dá k dispozici.

Pasovské vojsko a převelení do Čech

Rudolf vzhledem ke svým vztahům se stavy a bratrem Matyášem těchto služeb rád využil. Za tímto účelem obdržel Leopold od císaře již počátkem ledna roku 1610 zvláštní povolení k verbování vojáků a během tohoto roku posílil stav „pasovských“ na konečných 10.000 mužů. Toto vojsko pak mělo být připraveno k zásahům v Porýní, ale bylo zřejmě již v souladu s císařovými plány připraveno k zimnímu ležení poblíž českých hranic.

Přestože pasovské vojsko nemělo více jak 10.000 mužů ve zbrani, což na převrat v zemích Koruny české bylo na první pohled opravdu málo, mohlo v případě nečekaného postupu ovládnout Prahu a vládu císaře zajistit. Ten by pak byl pro změnu v pozici toho, kdo diktuje stavům podmínky. Pro dlouhodobé udržení Rudolfových pozic pak podle všeho císař s Leopoldem počítali s podporou tzv. „španělské“ strany. Zastoupené kancléřem Zdenkem Vojtěchem z Lobkovic, Vilémem Slavatou a Martinicem za účasti španělského vyslance Zuňigy, nuncia Caetana a moravských a slezských nespokojenců (například Karla z Lichtensteinu).

Postoje a záminky

Plány na převelení pasovských do Čech ale nezůstaly stavům utajeny. Informoval je o tom Petr Vok z Rožmberka a Václav Budovec z Budova koncem roku 1610, kteří i znali místo, kam měli být pasovští na území českých zemí odveleni. Mělo se jednat o jižní Čechy na krumlovské panství v blízkosti Českých Budějovic. Zde vojsko mělo čekat na údajné vyplacení žoldu za vojenské služby ve sporech o dědictví po Janu Vilému z Jülichu-Cleve (+1609), kterým vymřel jeho rod po meči. Stavové ale protestovali, protože jim bylo jasné, že důvod vyplacení žoldu byl jen zástěrkou pro to, aby vojsko mohlo být císaři blíže k dispozici v srdci českých zemí. 

V této době se kromě politicky jasně čitelných účastníků objevila i celá řada těch, kteří to hráli na více stran. Asi nejzajímavější postavou se stal Václav Vchynský. Ten dokázal na jedné straně předstírat loajalitu císaři a na druhé straně se mu doslova podařilo se “vecpat” do čela stavovské opozice, kde vše vsadil na Rudolfova bratra a rivala Matyáše. Vchynský byl zajímavý i v dalších ohledech. Na svou dobu neváhal plánovat vyzbrojení i obyčejného poddanského lidu. Tento krok ale byl například v očích Petra Voka z Rožmberka vyloženě zoufalým a navíc krajně nebezpečným. Zřejmě oprávněně se obával, že vyzbrojený poddanský lid by mohl svůj hněv obrátit i proti svým pánům.

Sněm českých stavů

Na konec ledna 1611 svolali čeští stavové do Prahy (kapucínský klášter na Hradčanech) sněm. Ve stejné době ale pasovské vojsko v počtu 10 000 mužů překročilo z Horních Rakous hranice a vstoupilo dne 30. ledna 1611 na území Českého království. Velitelem jednotek byl určen výše zmiňovaný plukovník Vavřinec Raméea. V průběhu sněmu byli stavové informování o „obsazení“ Českých Budějovic, Českého Krumlova,Tábora, Týna nad Vltavou a Berouna.

Stavové vyhlásili zemskou hotovost a obsadili Pražský hrad. Nuncius Ceatana i španělský vyslanec Zuňiga raději poradili arciknížeti Leopoldovi, aby pasovské vojsko rozpustil. Čeští stavové se raději rozhodli před nepřátelsky naladěnou armádou ukrýt korunovační klenoty. Z Karlštejna je rychle přenesli do Prahy. Hrad založený Karlem IV. byl jistě úctyhodnou a pevnou pevností, nicméně v době prudkého rozvoje palných zbraní byly korunovační klenoty přeci jenom zřejmě ve větším bezpečí v Praze, kde se daly lépe skrývat i bránit.

Útok na Prahu

Stejně jako arcikníže Leopold a jeho rádci Nuncius Ceatana i španělský vyslanec Zuňiga, začal i císař Rudolf uvažovat o rozpuštění pasovského vojska. Všechny vzkazy, které císař vojsku posílal, hovořily jasně – mají zůstat na Krumlovsku. Přesto všechno se ale vojsko v neděli 13. února 1611 objevilo na Bílé Hoře před Prahou (první pasovské oddíly se před městem objevily již o den dříve). Stavové mohli v danou chvíli postavit proti 10.000 žoldáků asi 1.500 naverbovaných mužů ve zbrani. Ti ihned obsadili městské hradby naproti Břevnovskému klášteru, kde se Pasovští s veliteli Raméem, Althanem a dalšími usadili.

Poté započalo vyjednávání. O dva dny později byli stavové ujištěni, že Pasovští odejdou. Zřejmě s kořistnickými úmysly ale vojsko ráno (na masopustní úterý) dne 15.února 1611 na Malou Stranu a Hradčany zaútočilo. Raméevův útok na město byl v první fázi úspěšný. Pasovské vojsko tak bez větších obtíží proniklo pod Hrad na Malostranské náměstí. Zde se ale setkali s houževnatým odporem. Tři jízdní kornety, stavovská pěchota, ale i obyčejný lid se Pasovským postavili. Přesila ale byla příliš velká.

Průběh

Obránci, kterým velel Thurn na Malé Straně útočníkům nakonec podlehli. Sám Thurn byl v boji zraněn. Hlavní úkol se ale podařilo splnit, tj. zdržet nepřátelský útok a uzavřít jedinou z tohoto směru možnou cestu na dobře opevněné Staré Město, tedy Karlův most. Několika desítkám pasovských rejtarů se sice ještě podařilo dostat se přes most na Staré Město před uzavřením staroměstské Mostecké věže. Ti ale byli v uličkách obránci rychle pobiti. Toto krvavé střetnutí na Malé Straně si vyžádalo na 1 400 raněných (mrtvých na obou stranách bylo na 500).

Uzavřením staroměstské Mostecké věže byl znemožněn jediný přechod suchou cestou přes Vltavu (Karlův most) na Staré Město. Pasovský útok tak byl zastaven. Nečekané přepadení Prahy vyvolalo bouřlivou odezvu u pražského lidu. Ten v odvetu napadl pražské kláštery, které často sloužily politickým jednáním, intrikám, kde se dalo očekávat útočiště pasovských a které v neposlední řadě skrývaly četná bohatství. To poslední bylo velice lákavé pro zchudlou pražskou lůzu. Na druhou stranu byla to také záminka pro protestanty k útoku na katolíky, tedy i na katolické kláštery.

Drancování 

Obětí lůzy se staly kláštery u Panny Marie Sněžné (podle některých zdrojů napadených jen pasovskými), Na Slovanech, Zderaze, Karlově atd. Zvláště pak františkánský klášter Panny Marie Sněžně velice utrpěl (i když zrovna Františkáni nepatřili mezi ty z nejbohatších církevních řádů). Celkem tedy přišlo o život 14 františkánů. Jejich těla zůstala v klášteře ležet zohavena až do soboty 19. února, kdy byla uložena v dolním klášterním ambitu. Někteří z viníků byli později dopadeni a v květnu 1611 popraveni.

Ani Pražský hrad neušel „návštěvě“ Pasovských. Stavové tak byli nuceni hrad před přesilou opustit a ponechat jeho bohaté rudolfinské sbírky útočníkům na pospas. Například jen palác předního českého šlechtice Jaroslava Smiřického ze Smiřic nabízel kořist v hodnotě několika stovek tisíc tolarů. Pasovští plenili obsazené části Prahy systematicky, palác po paláci, dům po domě.

Na Pražském hradě si pak císař nechal od velitelů pasovských přísahat věrnost. Nyní bylo již všem jasné, že přítomnost Pasovských v Čechách byla uskutečněna s císařovým souhlasem za podpory nespokojenců s vyhlášením Majestátu a Leopolda Pasovského, který si zřejmě od této akce sliboval upřednostnění nástupnictví před Matyášem na Rudolfovu pozici. Což se samozřejmě nemohlo Matyášovi ve Vídni líbit.

Zhoršení situace

I přes zjevnou vojenskou přesilu na straně Pasovských, se pro ně situace začala zhoršovat a stejně tak i pro jejich vrchního „velitele“ císaře, který tuto soldatesku (tj. skupinu nekontrolovatelných vojáků) do Čech povolal. Druhý den po útoku na Prahu svolali stavové sjezd na Starém městě. Tento sjezd se konal bez císařova povolení a byl tak de facto jednim z prvních revolučních projevů let, která měla následovat. Stavové pak odsouhlasili svolání zemské hotovosti proti císařovým Pasovským.

Situace v Praze neunikla bystrému oku císařova bratra, uherského krále Matyáše. Ten ihned vycítil příležitost zmocnit se českého království na úkor svého bratra Rudolfa. Nálada která panovala v Praze byla v silné opozici proti Rudolfovi, který v očích veřejnosti byl tím, kdo ovládal pasovské vojsko, a tak byl i viníkem jejich útoku na Prahu. Koncem února Matyáš vypravil své vojsko ku Praze, aby si v případě pro něho příznivých podmínek zajistil český královský trůn. Samotná situace v Praze byla pro císaře již neudržitelná a sám kancléř Lobkovic navrhoval složit zbraně.

Rudolf II. se rozhodl vyjednávat s českými stavy o jejich podpoře císařské koruny proti Matyášovi a také slíbil, že vyplatí pasovské vojsko a odešle jej z Prahy. Nakonec ale zůstalo jen u slibů, proto plukovník Ramée (velitel Pasovských) císaři pohrozil, že vojsko vyplatí z císařova pokladu, kterého se na Pražském hradě zmocnili. Stavové ale nezaháleli a podařilo se jim poklad Pasovským sebrat. Tím nepřátelské vojsko přišlo o vítr z plachet. Od císaře se žoldu nedočkali, stejně tak od Leopolda Pasovského.

Další vyjednávání

Rozklad pasovského vojska tak byl nezadržitelný. Rudolf s Raméem opět začal vyjednávat o jejich odchodu se slibem, že žold jim bude vyplacen v Českých Budějovicích. Mezitím ale 6. března dorazilo ku Praze Matyášovo vojsko. Poslední pasovské oddíly pak město opustili 11.března přičemž je stavové ještě notný kus za Prahu pronásledovali. Nemohli jim samozřejmě zapomenout jejich vpád na Malou Stranu a Hradčany. Stavovským vojskem byl znovu obsazen Pražský hrad. Sám Ramée utekl s části jízdy z Prahy.

Krátce po těchto událostech přicestoval do Prahy i uherský král Matyáš, který začal se stavy shromážděnými na generálním sněmu zemí Koruny české vyjednávat svůj nástup na český trůn. Po úspěšných jednáních započal ihned s likvidací vlády svého bratra, který byl nucen na sněmu abdikovat v Matyášův prospěch. Dne 23.května 1611 byl Matyáš korunován českým králem. Boj obou bratrů o vládu nad českými zeměmi tak nakonec po řadě letech skončil Matyášovým vítězstvím.

Rozklad pasovského vojska a Rudolfův pád

A co se stalo s pasovským vojskem? To se po svém ústupu od Prahy rozpadlo na řadu oddílů, které se vydaly směrem do jižních Čech s úmyslem překročit hranice do Rakouska. Cestou pak drancovali jihočeská panství, převážně pak rožmberská, s odůvodním, že si touto formou pouze berou dlužný žold, kterým jim císař dlužil. Konec řádění těchto žoldnéřských hord učinil až předák bratrské šlechty Petr Vok z Rožmberka, když k vyplacení použil vlastní finanční hotovost a drahé kovy a šperky z rodového rožmberského pokladu. Tím ušetřil jižní Čechy včetně svých panství před většími škodami. To byl čin hoden skutečně velkého státníka.

Císař Rudolf II. pak dožil své dny v internaci na Pražském hradě, kde mu byly vyměřeny určité části obytného traktu. Nicméně i nadále zůstával formálním císařem římským. V důsledku vpádu pasovských tak přišel „JEN“ o země Koruny české. V posledních měsících jeho života se pak Rudolf i přes internaci snažil vést jednání s protestantskou opozicí v Říši, aby zabránil po své smrti Matyášovu nástupu na císařský trůn. To se mu ale již nepodařilo. Rudolf II. zemřel 12.ledna 1612 a Matyáš krátce po jeho smrti byl kurfiřty zvolen císařem římským.

Zdroje:

KVIRENC, J. Slavné bitvy českých dějin.

ČECHURA, J. První Habsburkové na českém trůně.

JANÁČEK, J. Rudolf II. a jeho doba.