Největší strach měli starověcí Římané ze smazání svého jména z historie

Jestliže si budete pročítat životopisy starověkých římských vládců, tak zjistíte, že málokterému bylo dopřáno zemřít přirozeně stářím. Někomu leželi tak hluboko v žaludku, že byli ze světa sprovozeni brutálním násilím. Často se tohoto úkolu ujali jejich nejbližší – přátelé, spolupracovníci či rodina. Tragická smrt je hrozná, ale Římané se více obávali něčeho jiného.

Jak se zbavit římského vládce

Tradičním odchodem římských císařů ze scény byla jejich vražda. Caesara zavraždili senátoři, Caligulu členové pretoriánské gardy. Claudia otrávila pravděpodobně jeho manželka Agrippina. Commodus byl uškrcen osobním zápasníkem, Caracallu zavraždila vlastní stráž, když se chystal vykonat osobní potřebu. A tak bychom mohli pokračovat.

Jen několika císařům bylo dopřáno zemřít z přirozených příčin. Mezi ně patřili například Augustus, Vespasianus, Hadrianus, Antonius Pius či Diocletianus, jež odešli z tohoto světa většinou v požehnaném věku.

Vymazání z paměti národa

Obliba je vrtkavá a římští vládci by o tom mohli dlouho vyprávět. Více než samotné smrti se báli toho, že budou vymazáni z paměti národa. Že prostě přestanou existovat. Jako by nikdy nebyli. Tomuto aktu se říká damnatio memoriae, což znamená „ztraceni pamětí“.

Jestliže se nástupci zemřelého císaře nelíbily jeho činy, tak prostě nechal seškrábat jeho jméno z nápisů na kamenech, znetvořit jeho sochy, roztavit mince s jeho podobiznou, a dokonce i zabavit majetek. Cílem bylo jediné – daná osoba přestala být součástí Římské říše.

Z paměti se mazalo i jinde

Dlužno dodat, že damnatio memoriae není typické pouze pro Řím, ale jako tenká linka se line historií snad každého národa. Ve starověkém Egyptě se snažili zničit vzpomínku na faraona Achnatona, jenž vyznával kult jednoho boha, což Egypťané považovali za kacířství.

Když ve starověkém Řecku Hérastratos podpálil jeden ze sedmi divů světa – Artemidin chrám, občané Efesu nedovolili posléze zmiňovat jeho jméno. Ve středověku se Kostnický koncil dohodl na tom, že vymazán z paměti bude Jan Viklef. Ostatně i nahrazování dřívějších pohanských svátků křesťanskými variacemi je možné považovat za damnatio memoriae.

Ani moderní doba nebyla ušetřena praktik mazání z paměti. V bývalém Sovětském svazu se retušovaly fotografie, na nichž byli Lev Trockij, Stalin či Lavrentij Berija. Nemusíme chodit tak daleko a zůstat v našich luzích a hájích. Po roce 1948 byly například z náměstí odstraňovány sochy s T. G. Masarykem a nahrazovány Klementem Gottwaldem.

Vedlejší účinek římského damnatio memoriae

Přestože cíl damnatio memoriae byl jasný, dosáhnout se ho moc nedařilo. Smazáním konkrétní osoby došlo ironicky k získání důkazu, že existovala. Dodnes o tom svědčí stopy po dlátech na starověkých kamenných deskách, antické sochy se zničenými tvářemi a podobně, což je pro archeology cenným vodítkem, hodným jejich zkoumání.

Zdroj: storicang.it, wikipedia.org