Její výstavba se setkávala s řadou nezdarů aneb Pevnost Boyard tak, jak ji neznáte

Pevnost Boyard je opevnění nacházející se na mělčině zvané „Longe de Boyard“. Fort Boyard je nedílnou součástí námořního arzenálu Rochefort, který se rozkládá podél ústí řeky Charente. Od roku 1989 patří departementu Charente-Maritime. Od 1. února 1950 je zapsána na seznamu historických památek. Nám je známá především díky oblíbené sérií soutěží pod názvem “Klíče od pevnosti Boyard”.

Původní úvahy 

Zatímco o výstavbě obranné struktury na „Longe de Boyard“ se uvažovalo již v 17. století, projekt byl realizován až v 19. století. Postavena k ochraně přístavu, ústí řeky Charente, a zejména velkého arzenálu Rochefort před útoky britského námořnictva, byla jen několik let po svém dokončení přeměněna na vězení.

Původní název pochází z obecného podstatného jména „boyart“, které označuje část konstrukce v stavidle solivaru. Produkce soli je historickou dlouholetou tradiční činností zavedenou na nedalekém ostrově Île d’Oléron.

Charakteristiky 

Pevnost má podlouhlý tvar a nachází se 2 900 m od ostrova Île d’Aix a 2 400 m od ostrova Île d’Oléron. Měří podél osy 68 metrů na délku a 31 metrů na šířku, což představuje rozlohu 2 065 m² a celkovou plochu 2 689 m². Vnitřní nádvoří měří podél osy 43 m na délku, 12 m na šířku a má rozlohu 565 m². Obvodové zdi se od základů tyčí do výšky 20 metrů.

Je viditelná z Fourasu, z ostrova Île d’Oléron, z mostu spojujícího jih ostrova s ​​pevninou, za dobrého počasí z majáku Chassiron, z nejsevernějšího bodu ostrova. A také z velké části jeho východního pobřeží, zejména z Boyardville, ale také z města La Rochelle a samozřejmě ze západního pobřeží Île d’Aix, kam v létě přijíždí mnoho turistů a dětí, aby si pevnost prohlédli zblízka.

První projekt

Jak již bylo uvedeno, pevnost byla postavena na ochranu arzenálu Rochefort, jednoho z nejprestižnějších v zemi. Přesným důvodem pro výstavbu této pevnosti, kromě dělostřeleckých baterií dostupných na pobřežích různých ostrovů, byl dostřel tehdejších děl (přibližně 1 500 m) příliš krátký vzhledem k 5,3 km oddělujícím Aix a Oléron. Proto mezi oběma ostrovy zůstávala nedosažitelná zóna.

Od okamžiku dokončení arzenálu (1666) se objevila potřeba ochrany: útes Boyard byl považován za základnu pro stavbu opevnění. Ale po různých průzkumech královský projektant Vauban při prezentaci projektu vysvětlil Ludvíkovi XIV.: „Pane, bylo by snazší uchopit Měsíc zuby, než se o takový úkol pokoušet na tomto místě.“ Od tohoto původního projektu bylo proto upuštěno.

Obnova projektu a první základové práce na pevnosti (1801-1809)

K otázce projektu se vrátilo až na samém začátku 19. století. V roce 1801, využil krátkého příměří ve válce mezi Francií a Velkou Británií Bonaparte. Ten prozkoumal a schválil nový projekt, jehož cílem bylo postavit pevnost o rozměrech 80 metrů krát 40 metrů. Tato pevnost byla založena na principech „kolmého opevnění“. Na rozdíl od opevnění s baštami byla tato pevnost navržena tak, aby přímo čelila nepříteli pomocí silných děl uspořádaných v kasematách zabudovaných do tloušťky zdí, proražených 74 střílnami.

Práce začaly již v roce 1803 výstavbou základního tábora na ostrově Île d’Oléron, včetně dílen, skladů materiálu. Dne 11. května byl umístěn první 7 m³ blok horniny, zakončený železným majákem a obklopený dalšími kamennými bloky pro základy. Tyto bloky byly odstřeleny z ostrova Île d’Aix u Pointe de Coudepont na severovýchodní straně a na staveniště přepraveny čluny. Práce pokračovaly i v následujících měsících, ale postup byl zpomalen omezenými dostupnými zdroji: byl nedostatek dělníků a lodí. Ty byly tak naložené, že se jedna z nich během přepravy potopila i se šesti muži na palubě.

Překážky

Staveniště bylo chráněno pouze jednou válečnou lodí, brigou Polaski, která v září 1804 vynutila úplné zastavení prací, když se v úžině Pertuis d’Antioche objevila britská eskadra. Navzdory tomu bylo na staveniště s příchodem zimy vysypáno téměř 11 000 metrů krychlových horniny.

V následujícím roce se práce zintenzivnily a do konce téhož roku bylo již na místě 26 000 metrů krychlových kameniva. Byla postavena první opěrná zeď, aby se otestovala její odolnost vůči vlnám; test se však ukázal jako neúspěšný, protože bouře zimy 1805/1806 nedostatečně těžké bloky převrátily nebo posunuly. V roce 1806 bylo dovezeno dalších 16 000 metrů krychlových horniny. Plošina byla nyní viditelná při odlivu a byl postaven první základ z bloků o objemu 3 metry krychlové, které bohužel odnesly bouře v zimě 1806/1807.

Posílení logistiky

Logistika byla v roce 1807 opět posílena: operace se nyní účastnila 27 lodí (se 186 členy posádky) a nejméně 600 dělníků. Pro základy, jejichž stavba byla znovu zahájena podruhé, protože bloky se potopily do písku, bylo tentokrát použito 10 m³ bloků spolu s hydraulickou vápennou maltou a „silnými železnými svorkami“ po obvodu konstrukce. Hmota horniny však byla nyní tak těžká (60 000 m³), ​​že se pod svou vlastní vahou znovu propadla o více než metr, čímž se zvýšil celkový objem potřebného štěrku.

A opět bouře v zimě 1807/1808 způsobily základům další škody. Navíc byly odhadované náklady značně překročeny a financování pozastaveno, což vedlo k vzpouře mezi dělníky, kteří nedostali zaplaceno. Napoleon, který staveniště navštívil v srpnu 1808, projekt zmenšil – zmenšil jeho rozměry na 40 krát 20 metrů – a práce byly obnoveny v roce 1809. 1. dubna námořníci z anglické fregaty, kteří se blížili k místu a stříleli na dělníky, zjistili, že pevnost je nechráněná. To vedlo k „bitvě palebných lodí“, která se odehrávala od 11. do 15. dubna jižně od Île d’Aix a u ústí Charente, což mělo za následek pozastavení prací na pevnosti.

Stavba pevnosti (1841-1857)

Až za vlády Ludvíka Filipa a obnoveného napětí mezi Francouzi a Brity byl projekt obnoven: v roce 1841 byl projekt omezen a byly přiděleny nové finanční prostředky. Pro stavbu základů byla zavedena nová metoda. Místo lití betonových bloků byly použity vápenné kesony. Tyto kesony, prefabrikované v základním táboře na ostrově Île d’Oléron, byly přepravovány člunem a při odlivu instalovány parním jeřábem namontovaným na pontonu, který byl dovezen na staveniště. Týmy pracovaly na směny ve dne i v noci, dle počasí, aby urychlily práci a dohnaly ztracený čas.

Konečně v roce 1848 byla dokončena výstavba základny, která se tyčila dva metry nad úrovní přílivu. Samotná výstavba pevnosti pak začala v roce 1849, kdy vojenské ženijní sbory převzaly práci od společností, které postavily základy. Tato práce trvala asi deset let. Kostra pevnosti, která se nachází nahoře, je vyrobena z opracovaných kamenných bloků vápence, který není náchylný k mrazu ani erozi. První děla byla instalována v roce 1859.

Přístaviště a vlnolam (1859-1866)

V projektu byl podceněn jeden zásadní problém. Kvůli mělké vodě kolem pevnosti byl přístup na západ po velkém žulovém schodišti prakticky nemožný při odlivu nebo při rozbouřeném oceánu. Během bouří stoupala mořská tříšť na vrchol korunní věže pevnosti a padala zpět do vnitřního nádvoří a tříštění velkých vln způsobovalo chvění stavby. Byly dokonce chvíle, kdy pevnost nemohla být několik měsíců zásobována a dělo bylo uvolněno z držáku.

Pro nápravu situace bylo v roce 1859 rozhodnuto o výstavbě přístavu – známého jako barachois – na jihovýchodě pod strážní věží a vlnolamu otevřeného v zadní části, na severozápad, který by bránil vlnám v přímém nárazu na zdi pevnosti. Tím byla ukončena celková výstavba pevnosti; oficiální zpráva oznamující dokončení všech prací byla podepsána 6. února 1866.

První použití

Mělo se zde ubytovat dvě stě padesát mužů po dobu dvou měsíců bez kontaktu s pevninou. Mezi původními plány a dokončením stavby se však zvětšil dostřel děl, což omezilo užitečnost pevnosti. Přesto zůstala důležitou stavbou na oceánu, srovnatelnou s některými majáky. Její vojenské využití nikdy nebylo takové, jaké mělo být. Poté se stala terčem rabovačů a nikdo nevěděl, co s ní. Sloužila jako vězení pro pruské vojáky z francouzsko-pruské války v roce 1870 a později pro politické vězně Pařížské komuny, včetně Henriho Rocheforta a Paschala Grousseta.

O něco později byla naplánována demolice. K ní však kvůli nedošlo. V roce 1913 ji armáda nakonec vyřadila z provozu a děla byla odstraněna a prodána obchodníkům se šrotem. Během druhé světové války sloužila jako cvičný cíl pro Němce. Od 1. února 1950 je pevnost Fort Boyard zapsána na seznamu historických památek Ministerstva kultury. Dne 20. července 1958 se pevnost ocitla v epicentru menšího zemětřesení, které způsobilo škody podél celého pobřeží. Trhliny v pevnosti zůstaly ve srovnání s předchozími záznamy nezměněny. Ministerstvo ozbrojených sil se nakonec rozhodlo pevnost prodat a 4. října 1961 byla převedena do Úřadu pro státní majetek.

Další osudy

Dne 28. května 1962 byla pevnost vydražena s vyvolávací cenou 7 500 franků. Dražbu za 28 000 franků vyhrál André Aerts, zubař a restaurátor z Avoriaz, který na pevnosti pořádal dětské tábory. André Aerts nakonec pevnost  v listopadu 1988 prodal za 1,5 milionu franků produkční společnost televizních her Jacquese Antoina. Ministerstvo zavázalo k provedení restaurátorských prací a udělení výhradních práv k provozování lokality společnosti Jacques Antoine et Cie. Po rekonstrukci se památník od roku 1990 stal místem natáčení televizního programu nesoucího jeho jméno. Tedy konkrétně “Klíče od pevnosti Boyard”.

Po změně vlastnictví, začala kompletní rekonstrukce pevnosti. Od jara 1990 se stavěly finální kulisy, jako je pokladnice a strážní věž. Ty byly dokončeny jen krátce před natáčením první epizody. V roce 1996 byly dělostřelecké plošiny demontovány a zrestaurovány, ale pevnost, stále křehká, nadále trpěla poškozením ze strany moře. Po natáčení v roce 1998 se oddělení rozhodlo zahájit novou fázi obnovy památky. Každý kámen a podlahy terasy byl odstraněn a po vyčištění a kartáčování znovu instalován. Vrtulník používaný k přepravě materiálu a vybavení během zimy 1998/1999 vykonal mezi pevností a depem Boyardville téměř 6 000 letů.

Herní pořady

V roce 1990 se nově zakoupená a zrekonstruovaná budova stala místem natáčení televizního programu Les Clés de Fort Boyard (Klíče od pevnosti Boyard), který byl v následujícím roce přejmenován na Fort Boyard (Pevnost Boyard).

V této televizní herní show, kterou vytvořili Jacques Antoine, Jean-Pierre Mitrecey a Pierre Launais a produkovala ji společnost Adventure Line Productions, musí tým soutěžících, obklopený víceméně podivnými postavami, překonat řadu fyzických a intelektuálních výzev. Ty testují hbitost, rychlost, vytrvalost, sílu, paměť a logiku. I své obavy, aby shromáždili klíče, které umožňují přístup do pokladnice pevnosti, a uhodli kódové slovo dne pomocí karet s indiciemi. To vše v omezeném čase, aby získali zlaté mince zvané boyardi, které padnou do kulaté klece a nasypali je do kotle, který bude následně zvážen.

V letech 1990 až 1992, stejně jako v roce 2010, byli soutěžící výbírání z řad doborvolníků a zájemců. Následně je nahradily celebrity. Navíc od roku 1993, s výjimkou roku 2010, byly získané finanční prostředky věnovány charitativním organizacím.

Pořad se vysílal každé léto v sobotu večer od 7. července 1990. Byl také vysílán v téměř 70 zemích světa. Tím přispěl ke zvýšení mezinárodního profilu pevnosti a generoval ekonomické výhody pro region prostřednictvím cestovního ruchu. Část těchto výhod se každoročně používá na údržbu budovy a na provádění nezbytných oprav. Od té doby se na pevnosti filmovala řada projektů. Za zmínku však stojí starší projekt Dobrodruzi, tj. film s Alainem Delonem a Lino Venturou z roku 1967.

Poslední projekty

Dne 19. dubna 2024 department Charente-Maritime oficiálně oznámil rozsáhlé práce na ochranu pevnosti  v letech 2025 až 2027. Jejich cílem je zpevnit obvod stavby, který byl v průběhu času erodován oceánem. Po přípravné fázi, která začala letos v létě 2025, během níž se započala oprava valu, bude na podzim probíhat prefabrikace mola, která bude instalována na místě následující léto. Pevnost má být opět pro veřejnost otevřena v roce 2028.

Zdroje:

BARBER, R. Fort Boyard: History and Usage.

TIMOTHY, D. What you probably do not know about Boyard?

Průvodce Francií.