Jak Hindenburg zažehnal přepravu vzducholoděmi

Katastrofa letu Hindenburg odstartovala společenskou nedůvěru v létaní se vzducholoděmi. Přitom jinak ekologický a šetrný způsob přepravy se důsledkem toho (snad vyjma turistické a zážitkové lety) dnes již neužívá vůbec.

Vzducholodě tedy bohužel zůstanou zastřeny stigmatem a nenasazované jako regulérní dopravní prostředek ještě pěknou řádku let, než se laická veřejnost dozví, že v současnosti plynem pro vznesení „vzdušného korábu“ není hořlavý vodík a cena hélia (případně jiné náhrady) nebude vysoká.

Pojďme si srozumitelně objasnit, proč havárie nastala. Ikonické fotografie vybuchujícího Hindenburgu viděl zřejmě každý, avšak někteří lidé si špatně domýšlí, jak přesně se onen sled událostí odehrál.

Ze všeho nejdříve si musíme uvědomit (pro někoho banální a evidentní) skutečnost. Až na pár výjimek, technicky vzato se vzducholoď nemůže zřítit podobně jako letadlo. Logicky to zapříčiňuje charakter oné technologie. Letadlo se pohybuje díky dynamickému vztlaku, takže letí na proudové motory a přispívá k tomu i tvar křídel (letadlo dokáže po vysazení motorů nějakou dobu volně plachtit, jelikož má aerodynamický trup, zmíněná křídla, ocasní plochy…), zatímco vzducholoď využívá statický vztlak. Nosný plyn je lehčí než okolí (nižší hustota než vzduch), a tudíž vzducholoď, aby udržela svou výšku, nepotřebuje motory (ty případně využívá k manévrování, nikoliv k samotnému letu).

Z toho vyplývá: Nebereme-li v úvahu velmi rychlý únik plynu, vzducholoď by při ztrátě vztlaku s nejvyšší pravděpodobností souvisle klouzala. Hindenburg vzplanul několik metrů nad zemí. Proto ne, Hindenburg nespadnul, nenarazil do terénu.

Tato létající chlouba nacistického Německa navazovala na předchozí úspěchy se vzducholoděmi (Graf Zeppelin, ozn. LZ 127). Hindenburg dřívější modely překonával poměrně s přehledem, dvakrát větší objem plynu, kapacita gondoly dosahovala 72 pasažérů (na palubu Graf Zeppelinu se vešlo pouze 20) a cestovní rychlost o cca 25 km/h vyšší (oproti LZ 127). Jen náplň zůstala stejná. Hořlavý vodík se stal Hindenburgu osudný. Němci zásobami hélia nedisponovali a USA nedovolovaly vývoz vzácné suroviny. Prakticky jediný světový producent se totiž obával možného vojenského zneužití, a tak ačkoliv se Hindeburg původně plánoval napustit héliem, z onoho důvodu se přistoupilo k výrazně rizikovější variantě. Nicméně trasa se schválila, protože se cesta označila nálepkou „civilní“ a USA zde spatřovaly obchodní příležitost.

3. května v 19:16 SELČ: Hindenburg se právě odlepil z „Luftschiffhafen“. Klidné počasí bez silných nárazů větru. Cestující si užívají neuvěřitelného přepychu, nic nenasvědčuje výrazným komplikacím. Přelet na Severním mořem a Velkou Británií probíhá dle plánu a poté se hostům naskytne výhled na Atlantik. Pohyb nad samotným Atlantským oceánem trvá přibližně 50 hodin. Někdy mezi 5. květnem večer a 6. květnem ráno vstupuje Hindenburg do kanadského vzdušného prostoru (Newfoundland), následně trajektorie lemovala východní pobřeží Kanady směrem na Massachusetts. Asi nejslavnější snímky Hindenburgu pořídili novináři v New Yorku (Manhattan), kam se dostal asi kolem poledne místního času. Následně nezbývalo nic jiného, než směřovat do New Jersey.

Lakehurst zmítala poměrně velká bouřková fronta, kroužili ještě dvě hodiny, než dostali povolení k přistání. Když už konečně začali klesat a nacházeli se 50-75 metrů od země, vypukla tragédie.

6. května v 19:25 EST: Hindenburg začíná hořet a velkým škodám nelze zabránit. Za cca půl minuty téměř neexistuje. Celkem zemřelo 36 osob, z toho bylo 13 pasažérů a 22 členů posádky. Pozemní člen amerického týmu, který manipuloval s lany, též přišel o život. „Oh, the humanity!“, legendární hláška reportéra Herberta Morrison vše přesně vystihla.

Jedním z přeživších byl také kapitán Max Pruss: „Byl jsem na můstku, když jsem ucítil prudké škubnutí. Okamžitě jsem běžel dozadu, ale už tam byl oheň. Vzducholoď se začala propadat. Vyskočil jsem z okna těsně před dopadem.“

Zanedlouho se začaly šířit spekulace přinášející nejrůznější příčiny. Odborníci se shodují, že za tím stojí nejspíš nahromaděná statická elektřina na povrchu pláště vzniklá mezi vzducholodí a vzduchem během bouřky. Při spuštění konopných lan pravděpodobně vznikl výboj, jenž zapálil unikající vodík a tato kombinace spojená s nepříliš dobře vymyšleným potahem kostry lodi způsobila vzplanutí.

Zdroje: history.com, airships.net, reuters.com, archiv redakce