Husitské zbraně: Promyšleně a účelně sestrojené k lámání pancířů a drcení kostí nepřítele

Husitské zbraně byly inspirovány většinou tím, s čím husité uměli zacházet nejlépe – tedy zemědělskými nástroji. Vyvinuly se z nich ale obávané a nebezpečné zbraně. Husité také jako jedni z prvních v Evropě používali hromadně palné zbraně. Jaké byly ty další?

Mechanické střelné zbraně

Mezi mechanické střelné zbraně můžeme zařadit především luk, kuši a prak. Tyto zbraně využívají uvolnění mechanické energie k výstřelu projektilu. V rámci husitských vojsk byly kuše podstatně početnější, než modernější palné zbraně, především protože byly levnější a snazší na ovládání. Výcvik střelce z kuší byl hotový za několik dní, kdežto výcvik střelce z palných zbraní trval několik týdnu, u lukostřelců dokonce měsíců.

Poslední mechanickou zbraní využívanou husity byl prak. V husitských válkách se často mluví o oddílech práčat. Tyto jednotky převážně mladších jedinců a žebráků sloužily jako podpůrní střelci z malých vrhacích praků, střelci házeli na nepřátelské jednotky kameny s nemalou účinností.

Praky

Výrazně lépe jsou na tom obléhací praky, sloužící k likvidaci nepřátelského opevnění. Ty husité využili například u Karlštejna 1422 nebo u dobývání Vyšehradu. Při dobývání Karlštejna použili  pět těchto praků a celkem podle pramenů vystřelili 10 866 různých projektilů (kamenné koule, soudky s fekáliemi, zápalné sudy, mršiny). V tomto počtu připadá zhruba 13 výstřelů za den na každý z těchto praků.

U části kamenných projektilů pravděpodobně probíhala výroba přímo na místě, další pak dovezli na Karlštejn z Petřína (vzdušnou čarou cca 22 km). Danou hypotézu o dovážení podporují i soudky s fekáliemi, vyvážené z pražských jímek, vrhané na hrad z důvodů šíření nemocí. Praky jako takové fungují na principu páky, kdy je jeden konec výrazně zatížen a předává svou mechanickou energii do výstřelu za pomocí páky. Nabíjení je velmi zdlouhavé a je potřebné velké množství lidské síly k natažení praku.

Palné zbraně

Palnými zbraněmi můžeme označit vše schopné vrhat projektily za pomoci energie výbuchu. Vynález střelného prachu je přisuzován Číňanům. Okolo 10. století již používali černý prach do ohňostrojů a pro signální účely. Čínský prach měl ale příliš velkou hrubost a nebyl schopen vyvinout potřebný výbušný potenciál pro efektivní výstřel. Bylo jej proto třeba namlet na velmi jemný prach, který hořel výrazně rychleji.

Rozemlít černý prach na požadovanou jemnost se ale povedlo až Evropanům v polovině 14. století. Ve světle těchto okolností lze připsat vynález střelného prachu Evropanům. Díky velkému zastoupení měst v rámci husitských vojsk umožnilo největší rozšíření palných zbraní do této doby.

Role měst

Města byla díky svým rozsáhlým prostředkům schopna zajistit nejen výrobu velkého množství palných zbraní, ale zároveň jejich obsluhu při husitských taženích. Po roce 1400 máme v Praze zaznamenáno šest puškařských dílen. Tyto dílny můžeme nalézat i ve výrazně menších městech, než je Praha, zmínky máme například z Jičína a Stříbra.

Před vypuknutím husitských válek už můžeme najít palné zbraně v každé městské zbrojnici i v posádkách hradů. Husité se vymykali pouze počtem použitých palných zbraní, jejich palebná síla vždy několikrát převyšovala nepřítele. Zpráv o výrobě zbraní máme jen velmi málo. I z tohoto malého množství záznamů lze však říci, že se výroba zvyšovala v průběhu husitských válek.

Puškaři a výroba zbraní

Z kusých informací k tomuto tématu lze usoudit, že puškaři byli velmi dobře placení řemeslníci. Příkladem je Znojmo, kde dostávali 14–24 grošů týdenního platu a vedle tohoto pravidelného platu ještě dostávali mzdu za každou pušku podle její váhy. Puškaři byli většinou městskými zaměstnanci a počet vyrobených pušek se díky tomu odvíjel pouze od potřeb a finančních možností města.

První pušky měly hlaveň svařenou z železného plátu a tu osazenou na dřevěné lože, v zadní části se odpalovala zátravkou. Později jsou děla převážně odlévaná z bronzu. Do dnešní doby se nám zachovaly převážně pušky železné, přestože z dobových písemností víme, že převažovali zbraně lité z bronzu. Zpravidla připadá na několik desítek bronzových pušek jen pár železných. Nevýhodou bronzu je však jeho cena a vzácnost. Staré pušky puškaři znovu tavili a použili na výrobu modernějších zbraní.

Výroba děl

Výroba děl byla problémem sama o sobě. Už příprava k odlévání je více než náročná. Bylo třeba vykopat dostatečnou jámu, do které byla umístěna forma na odlévání, k jámě byla postavena tavicí pec. Nad jámu pak potřebné konstrukce. Jen tyto přípravy zabraly přibližně deset dní. Kov byl roztaven za jeden den a večer probíhalo odlévání.

Po vychladnutí odlitku bylo třeba jej očistit a teprve poté bylo poznat, zda je dělo kvalitní a vydrží danou zátěž, či nikoliv. Z údajů vojenských řádů vytvořených v reakci na husitské povstání vyplývá že na každý vůz přidělili dvě ruční palné zbraně a na každých pět vozů pak lehká houfnice. Ke každým 25 vozům pak patřilo jedno větší dělo tažené pěti koňmi.

Ručnice a další

Posledním největším skvostem každého vojska měla být velká obléhací puška tažená dvaceti koňmi. Husitská vojska se pohybovala kolem 7 000 pěších bojovníků, na ty připadalo asi 300 vozů. Lze tedy odhadnout, že vojsko této velikosti disponovalo přibližně 360 ručnicemi k tomu asi 36 puškami menší ráže a deseti puškami větší ráže. Palné zbraně husitů jsou stále ještě velmi primitivní.

Jedna z nejstarších dochovaných ručnic na našem území se nachází v muzeu v Moravské Třebové. Velmi krátká hlaveň (jen 376 mm), má tvar osmihranu zesíleného u komory, ručnice je kovaná ze železného plátu. Na komoře má průměr 95 mm, vlastní hlaveň má pak průměr jen 60 mm s ráží 32 mm. Pochází z konce 14. století.

Dělení ručnic

Rozdělení ručnic do různých tříd je velmi problematické, většinu z nich nelze přesně rozlišit. Ani výrobci sami tyto zbraně nerozdělují. Spojujícím prvkem všech ručnic je nabíjení zepředu a odpálení probíhalo doutnákem přes zátravku. Střelba byla velice komplikovaná a nepřesná. Náznaky hrubých mířidel se objevují až o mnoho později. Zároveň je problémem i účinný dostřel. U těchto malých ručních zbraní se pohybuje něco kolem sta metrů.

Zdlouhavé nabíjení a malý účinný dostřel komplikovali situaci. Z tohoto důvodu měl každý střelec na voze k dispozici více ručnic, zpravidla dvě až tři. K ručnicím náležela i další potřebná výbava: nabiják, váček na kulky, další na prach a odměrka sloužící k dávkování prachu. Prach i kule se vozily spolu s dalšími zásobami  na každou výpravu.

Zásobování a doprava

Stejně tomu bylo u zásobování většího dělostřelectva. Doprava munice byla velmi složitá. Dělové koule větší ráží byly převážně kamenné, menší ráže naopak spíše odlévané z nejrůznějších kovů, nejčastější z olova. Se správnou přípravou zvládl odlévání olověných kulí i v polních podmínkách v podstatě každý. Objevují se ale ve velké míře i koule železné. Spíše výjimkou jsou pak koule z cínu nebo bronzu. Velké kamenné koule zpracovávali kameníci.

Tato příprava se děla zpravidla ve specializovaných dílnách a na bitevní pole se přepravovaly ve vozech. Při delším obléhání byly ale kameníci najímáni i do tábora, kde vyráběli koule přímo. Pro kameníky nebyla tato práce ničím novým. Dané projektily vyráběli již pro metací stroje. U děla bylo jen třeba zvýšit přesnost a upravit ráži. Druh kamene se odvíjel od geografického umístění. V českých zemích se jednalo převážně o pískovcové koule, později ze žuly.

Dostřel

Dalším problémem děl byl jejich účinný dostřel. Samotný dostřel byl zhruba kolem kilometru. Některá děla dostřelila i 1500 metrů. Tato čísla se ale týkají maximálního dostřelu, účinný dostřel byl výrazně menší. Z obléhání Karlštejna roku 1422 známe čtyři místa, kam husité umístili obléhací děla. Tyto pozice se nachází na rozmezí 200–400 metrů od hradu. Z kronikářských zpráv vyplývá, že účinnost na hrad byla malá.

Zároveň kadence těchto děl byla také pramalá. Na těchto pozicích byla umístěna čtyři velká obléhací děla. Ze dvou z nich stříleli maximálně sedmkrát denně, z jednoho dvanáctkrát a z posledního děla dokonce třicetkrát denně. Tomuto dělu se říkalo „rychlice“. Dvě z těchto děl se v průběhu obléhání roztrhla. Tento úkaz svědčí o předávkování děla střelným prachem za účelem zvýšení efektivity a dostřelu.

Chladné zbraně

Do této kategorie můžeme vlastně zahrnout vše, co nestřílí, ale umí sekat a bodat. Nejdelší zbraně spadající do této kategorie jsou zbraně dřevcové, tedy vše, co je nasazené na dřevěném ratišti. Nejpoužívanější zbraní v této kategorii je pravděpodobně kopí. Kopí bylo používané na obou stranách války. Bylo jednou z hlavních zbraní rytíře a zároveň nejlepší obranou pěšáka proti útoku jízdy. Kopí také plnilo reprezentativní účel v případě žerdi na prapor.

Dále do této kategorie můžeme zařadit všechny druhy sudlic, velmi populární mezi českými husity byla tak zvaná sudlice ušatá, případně sudlice runka. Častým problémem je rozlišení mezi halapartnou a sudlicí, zbraně stejné funkce i podobných tvarů je často složité zařadit do správných kategorií.

Zemědělské nářadí

Husité jsou známí svým využitím zemědělského nářadí. Tyto zbraně lze také zařadit do zbraní dřevcových, navíc je třeba uvědomit si, že tyto zbraně (nástroje) nepoužívali pro tento účel jen husité. Nástroje upravené na zbraně používali při svých vzpourách již sedláci 13. století. V každém případě husité tyto nástroje správně využili a také správně zapojili muže, kteří s nimi uměli zacházet.

Nejslavnější husitskou zbraní se stal cep. Nástroj určený k vymlácení obilí se po drobné úpravě stal smrtící zbraní. Díky okování ostrými hroty určenými k probíjení plátových zbrojí se husité velmi snadno zbavovali svých nepřátel. Další kategorií jsou zbraně kratšího rázu určené rovněž k probíjení plátů, drcení a lámání kostí. Mezi tyto zbraně zahrnujeme také všechny druhy řemdihů, bojových kladiv. Nejznámějším zástupcem těchto zbraní je palcát, s jedním z mnoha druhů palcátu můžeme vidět vyobrazeného husitského vojevůdce Jana Žižku.

Poslední z kategorie chladných zbraní jsou poboční zbraně sečné. Mezi tyto zbraně můžeme zahrnout všechny druhy mečů. Zároveň je třeba zmínit, že meč byl odznakem rytíře, tudíž nepatřil do rukou běžného sedláka nebo žoldnéře. Postupem času se samozřejmě meč dostal do širších vrstev obyvatelstva. V období husitů ale stále plní spíše svou úlohu rytířské zbraně. Kratší náhradou meče byl tesák. Nálezů a typů této zbraně je obrovské množství.

Zbroj

Je více než jasné, že v bitvách středověku to nebylo možné beze zbroje přežít, výjimkou nejsou ani bitvy husitských válek. Na rozdíl od křižáckých vojsk, která se skládala z profesionálů, se husitská vojska skládala z měšťanů a nižší šlechty. Tomuto sociálnímu složení odpovídalo i vybavení vojáků. U obchodníků a řemeslníků byly koncem 14. století běžné i části zbroje. V takovém případě se dostáváme k prošívanému kabátci (tzv. prošívanici) překrytou koženými, nebo železnými pláty a hlavou krytou mnoha druhy přileb od šlapů, přes klobouky, až po rytířské šalíře.

Výrazně lehčí zbroj, oproti těžké rytířské jízdě chráněné pláty po celém těle, dávala i velmi výhodné benefity. Voják s lehčí zbrojí byl pohyblivější a zároveň získával na výdrži. Samotná pohyblivost husitských bojovníků doplněná o zbraně schopné prorazit zbroj nepřátel se stávala velkou výhodou. Zbroj křižáckých rytířů vlastnila v různých obměnách i jízda husitská. Zde se kvalita zbroje velmi odvíjí od postavení jezdce. Tito muži se stali husitskou těžkou jízdou, často vlastnící alespoň části plátové zbroje.

Štíty a další

U jezdců byla velmi důležitá obrana nohou. Při průjezdu pěchotou byly jezdcovy nohy hlavním a nejsnazším cílem pro pěšáka. Zbroj neměla chránit jen jezdce, ale i koně. Honosné čabraky s vyšitými rodovými znaky zde samozřejmě nepadají v úvahu, ale i tak se můžeme zmínit alespoň o koženém řemení a vysokých sedlech, která se svou vysokou zadní rozsochou měla udržet jezdce v sedle za každou cenu.

Velmi charakteristickou věcí se pro husity staly jejich štíty. Těmto obdelníkovým štítům všech velikostí se říkalo pavézy. Pavéza mohla sloužit jako ochrana kopiníka, jezdce i střelce. Často se pavézami zadělávaly mezery mezi vozy. Takto zapřená pavéza se jmenuje taras. Posledním a zároveň asi nejdůležitějším faktem je postupný vývoj husitských zbrojí. Díky svým vítězstvím a získávané kořisti se jejich podmínky značně zlepšovaly. Z polních vojsk se postupem času staly profesionální dobře vybavené armády.

Zdroje: 

DURDÍK, J. Husitské vojenství.

BIEDERMAN, K. Kule, palcáty a ohnivé šípy.

www.muzeum-tabor.cz