Fotbaloví hooligans za socialismu. Z vlaku létaly záchodové mísy, sedačky, dveře i sklo

První velký projev fotbalového chuligánství se v ČSSR objevil před 40 lety. Šlo o nečekanou událost, která navzdory snaze režimu o minimalizování její publicity vzbudila ve veřejnosti lavinu negativních reakcí spojených s otázkou Proč? Stejný název dal o pár let později svému filmu i režisér Karel Smyczek, který jej natočil právě na motivy této události a podle scénáře Radka Johna. Film má dodnes mimořádnou odezvu zejména mezi mládeží, a to nejen díky vynikajícímu hereckému obsazení.

V červnu 1985 se totiž událo něco, co dnes můžeme označit za první viditelný projev fotbalového chuligánství na území bývalého Československa. Fanoušci pražské Sparty tehdy na cestě do Banské Bystrice zcela zdemolovali část rychlíku, kterým se vezli do středoslovenské metropole na rozhodující zápas o mistra ligy. Nic podobného se do té doby u nás nestalo a tak řádění fanoušků zaskočilo nejen řadové obyvatele, ale i tehdejší režim a jeho represivní složky.

Vybíjení frustrace z režimu

Podíváme-li se však na tuto událost s odstupem 40 let a vezmeme v úvahu tehdejší politické události a společenské poměry v celém východním bloku i vlivy přicházející ze západní Evropy, podobný projev násilí byl jen otázkou času. Fenomén fotbalového chuligánství (zatím neorganizovaného) ve formě, jak jej známe dnes, se totiž začal rodit v ČSSR na přelomu 70. a 80. let minulého století. Jeho zrod měl hned několik příčin.

V první řadě zde byl příklad ze západoevropských zemí, a zejména z Britských ostrovů, kde již bylo v tomto období zformováno několik dobře organizovaných chuligánských skupin majících za sebou mnoho „akcí“ po celé západní Evropě. Zápasy anglických mužstev na kontinentu byly pravidelně doprovázeny rozsáhlými násilnostmi v ulicích měst a na stadionu. Tisk v komunistických zemích toto často uváděl jako jeden z projevů úpadku kapitalistického systému.

Dalším faktorem nárůstu násilí na stadionech ve východním bloku obecně byla nespokojenost části mládeže se svým sociálním postavením a její vymezování vůči vládní moci či nastupující krize komunistického režimu. Projevující se hlavně v ekonomické sféře. Mladí lidé, především z dělnických rodin a s dělnickým povoláním, si začali svou frustraci vybíjet během fotbalových nebo hokejových zápasů. Zmíněný trend byl v 80. letech jasně patrný, a to i v Sovětském svazu, kde se nejvíce „projevovali“ fanoušci Spartaku Moskva.

V této souvislosti je nutné si uvědomit i fakt, že režim a jeho represivní složky již nepostupovaly vůči občanům s takovou intenzitou jako v desetiletích předtím. To také nahrávalo násilnostem v hledišti i mimo něj. Režimy. Ať už v ČSSR nebo v Sovětském svazu, se vlády snažily tyto projevy skrývat, což se naplno ukázalo v roce 1982. V Moskvě totiž během zápasu Spartaku s nizozemským Haarlemem zahynulo oficiálně kolem 70 fanoušků následkem tlačenice. Sovětské orgány se tuto tragédii snažily všemožně utajit.

Červnové napětí

V červnu 1985 napětí, na první pohled jen to sportovní, vrcholilo i na domácí scéně. Sparta Praha do posledního ligového kola bojovala o mistrovský titul se svým městským rivalem Bohemiansem. Ten měl podobně velkou podporu fanoušků a po dvouleté přestávce chtěl znovu usednout na ligový trůn. Před posledním ligovým kolem (hrálo se ve středu 19. června 1985) měli obě mužstva stejný počet 41 bodů. Při rovnosti bodů by mistrovský titul získala Sparta, protože měla lepší poměr vstřelených a inkasovaných gólů. Jenže Sparta hrála venku na půdě Banské Bystrice, zatímco Bohemians měl výhodu domácího prostředí proti Trnavě. A tak se spíše čekalo, že titul vybojují „Klokani z Vršovic.“

Sparťanští fanoušci si to ale nepřipouštěli a začali se mobilizovat na cestu do Banské Bystrice. Pro svůj výjezd se rozhodli použít rychlík číslo 649 Hron směřující z Prahy z 18. na 19. června. 1985. Odhadem se jich v Praze na hlavní stanici sešlo asi 400. Samozřejmě, mnozí z nich byli řádně posíleni alkoholem a pití alkoholických nápojů ve velkých množstvích pokračovalo i ve vlaku.

Demolice rychlíku Hron

Přesně se neurčilo, co bylo spouštěčem demolice části vlaku mladými fanoušky. Jisté je, že v tom hrály primární roli fanouškovské vášně a alkohol. Během cesty začali v jistém momentě rozbíjet skla, vytrhávat sedadla a jiná zařízení vlaku a vůbec demolovat celý interiér vagónů. Ven z oken létala opěradla, dveře, sedadla, láhve, lampy, rozbité části wc, umyvadel, zrcadel a další věci. Fanoušci ohrožovali i ostatní cestující i průvodkyni, kterou údajně chtěli vyhodit z okna (tato scéna byla zobrazena ve filmu, v tisku se však nic podobného neuvádělo).

Ta před nimi pak zamykala dveře do zbylých vagónů, aby se nemohli dostat dál. Na každé stanici, kde rychlík stál, žádala o pomoc a zásah proti rozvášněným a demolujícím fanouškům. Bezvýsledně. Právě zde se ukázala neschopnost tehdejších policejních složek čelit a rázně zakročit vůči řádícím chuligánům, jelikož první zásah Veřejné bezpečnosti přišel až po devíti hodinách cesty (někdy po šesté hodině ráno).

Rozpačitá odezva policistů

Policejní složky nedokázaly zasáhnout ani ve větších městech (Olomouc, Ostrava), kterými rychlík projížděl a kde se nacházely silné policejní i vojenské posádky. Z dnešního pohledu jde o něco nepochopitelného. Proč se tak tehdy stalo, není dodnes jasné.

Problémy se sparťanskými fanoušky však pokračovaly i během celého dne v ulicích Banské Bystrice, protože zápas se hrál v 18:00 hodin. Zásah v Žilině byl tedy nedostatečný, improvizovaný a velké množství Sparťanů pod vlivem alkoholu pokračovalo ve svém řádění dál.

Co k tomu komunistický tisk?

Podívejme se nyní na to, jak o celém incidentu informoval tehdejší oficiální tisk Rudé právo. Dva dny po zdemolování vlaku (první stručná zpráva vyšla už o den dříve) se objevil na jeho stránkách krátký článek s názvem Ostré odsouzení vandalů, ve kterém se psalo: „Podle zprávy z Ministerstva dopravy poškodili osm železničních vagónů, v některých rozřezali sedadla, rozbili okna, umyvadla a zrcadla. Tři vozny nebyly způsobilé pro další dopravu a zůstaly ve Zvolenu v opravě.“

Režim nebyl schopen žádným zásadním způsobem řešit tuto otázku a přijmout účinná opatření. Nakonec i ve Velké Británii se reálně začalo pracovat na eliminaci násilí až po tragédii na stadionu Hillsborough v Sheffieldu. Tam zahynulo (v tlačenici) 15. dubna 1989 asi 96 fanoušků FC Liverpool.

Vyšetřování a tresty

Vyšetřování celé události probíhalo následujících pět měsíců. V polovině prosince 1985 začal v Praze soudní proces proti třinácti fanouškům, které se podařilo identifikovat a usvědčit z demolice vagónů. Z přibližně 400 cestujících Sparťanů tedy pouze třinácti dokázali účast na ničení (mezi nimi byla i jedna dívka). Z nich sedm bylo mladistvých, nejstaršímu bylo 29 let. Soudní jednání trvalo pět dní. Škoda na vagónech byla vyčíslena přibližně na 250 000 Kčs a všichni obžalovaní byli uznáni vinnými z trestného činu poškozování majetku v socialistickém vlastnictví a z trestného činu výtržnictví.

Přiznali se, že už před odjezdem vlaku ve velké míře pili alkohol. Na otázku, proč ničili zařízení vlaku, odpověděli, že to dělali všichni a tak se k nim přidali. Klasický příklad davové psychózy. Mnozí už byli odsouzeni i dříve, nejčastěji za různé násilnosti spojené s návštěvou fotbalových nebo hokejových zápasů. Byli odsouzeni k podmíněným i nepodmíněným trestům odnětí svobody v rozsahu od šesti do třiceti měsíců. Některým bylo také nakázané ochranné protialkoholické léčení.

Tehdejší mladí fanoušci mají dnes přibližně kolem 60 a více, a to včetně těch, kteří byli usvědčeni a odsouzeni. Bylo by zajímavé vědět, jak se na svou cestu do Banské Bystrice dívají s odstupem čtyř desetiletí…

Zdroje:

FELT, K. a kol. Fotbal plný hříchů.

MAREŠ, J. a kol. Fotbaloví chuligáni.

ČERMÁK, T. Hooligans v ČSSR.