Eliška Junková: Žena za závodním volantem, která to uměla pořádně „vosolit“

Eliška Junková je první česká závodnice, která v roce 1928 řídila své Bugatti v jednom z nejnáročnějších automobilových závodů světa, sicilské Targa Florio.

Rané mládí

Narodila se jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečnického mistra Kašpara Pospíšila v Olomouci. Měla celkem sedm sourozenců, z nichž se však dospělosti dožili jen čtyři. Alžběta, její sestra a dva jejich bratři. Protože toužila cestovat, učila se jazyky, což jí šlo poměrně snadno. V raném věku dostala přezdívku „smíšek“ pro svůj neustálý úsměv.

Absolvovala olomouckou školu Pöttingeum (tj. druh dívčí školy) a v šestnácti letech začala pracovat v nově zřizované olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky jako korespondentka burzovního oddělení. Zřízení pobočky měl na starosti Čeněk Junek. Když tuto práci po půl roce dokončil, byl pověřen založením další pobočky v Brně. Tam si s sebou vzal i několik svých osvědčených pracovníků, mezi nimiž byla také Alžběta.

V Brně se Alžběta Pospíšilová věnovala nejen práci v bance, ale dále studovala jazyky a začala navštěvovat Janáčkovu hudební školu, kde byla žákyní Leoše Janáčka.

Cesta do Prahy a cestovní záměry

Po čase byl Junek pracovně povolán do Prahy a Alžběta ho tam následovala. Složila zde zkoušku z angličtiny (výborné znalosti němčiny měla již odmala) a začala se věnovat francouzštině. Aby se v ní zdokonalila, odjela roku 1918 na stáž do Francie, kde byla zaměstnána v zahradnické firmě v Antibes. Jejím snem bylo navštívit Cejlon, kam chtěla cestovat přes Španělsko na Gibraltar a odtud přes severní Afriku, Asii a indický subkontinent. Vydala se na cestu, ale španělští celníci ji nechtěli vpustit do své země, a proto zvolila jinou trasu. Chtěla se nechat zaměstnat v kuchyni na britské lodi, která plula na Cejlon. Ovšem ani ve Spojeném království vízum potřebné k plánované cestě nedostala.

Mezi tím však do Paříže dorazil Čeněk Junek, který přijel na tamní autosalon. Tou dobou se totiž Junek začal zúčastňovat automobilových soutěží. Tento sport se zalíbil i Alžbětě. Na autosalonu je tehdy zaujal model Bugatti T30. Při další návštěvě Prahy se Alžběta dokonce potají zapsala do autoškoly a posléze úspěšně složila i řidičskou zkoušku.

Svatba a svatební cesta

S Čeňkem Junkem měla (tehdy jedenadvacetiletá) Alžběta svatbu 24. června 1922. Během obřadu se Alžbětě nezměnilo pouze příjmení, ale i křestní jméno. České jméno „Alžběta“ se totiž v jiných jazycích překládá jako „Elisabeth“ a odtud vychází zkratka „Eli“ či „Eliza“ (tak jí také v zahraničí často říkali). Z tohoto označení pak následně vzniklo české „Eliška“, a tak se z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková.

Svatební cestu strávili přípravami na závod Karlovy Vary – Mariánské Lázně, ale během příprav Junek havaroval a zničil svůj vůz Mercedes-Benz. Proto se Junkovi vydali na pařížský autosalon, kde si pořídili již dříve vyhlédnutý automobil Bugatti T30. Na jaře 1923 jej pak nechali přestavět na vůz závodní.

Počátky závodění 

Do závodního vozu Junková usedla v dubnu roku 1923, a to jako spolujezdkyně svého manžela. V létě téhož roku si pořídili novější Bugatti T32 (Tank) a s ním triumfovali v závodech u Plzně (Lochotín-Třemošná) a Rumburka (Schöber). V srpnu 1924 si Junkovi pořídili vůz Bugatti T35.

Ve stejném roce v září se Junková posadila za volant závodního automobilu Bugatti T30 a svůj první závod (na trati Lochotín – Třemošná) v kategorii cestovních vozů vyhrála. Hned v dalším roce (1925) dominovala v květnu ve slavném závodě Zbraslav – Jíloviště (v kategorii sportovních vozů s vozem Bugatti T30), zatímco její manžel s vozem Bugatti T35C zvítězil v tomtéž závodě v kategorii závodních vozů. Tyto úspěchy sklízeli manželé Junkovi téměř ve všech zbývajících závodech v roce 1925 (např. v závodech Brno-Soběšice, do vrchu Schöber (Stožec), na Panoramě v Karlových Varech atd.).

Během roku 1926 převzala po manželovi vůz Bugatti T35 a s ním na desátém ročníku závodu Zbraslav – Jíloviště, který se konal 9. května 1926, zajela dokonce absolutně nejrychlejší čas (porazila i svého manžela, jenž startoval na výkonnějším stroji Bugatti T35B). Jako první žena na světě tak vyhrála mezinárodní závod v absolutní klasifikaci. O 14 dnů později zvítězila ve 3. ročníku závodu do vrchu Knovíz-Olšany v kategorii sportovních vozů v čase 2:09,9 min. Absolutním vítězem tohoto závodu se stal Čeněk Junek na závodním Bugatti T35C. Ještě v témže roce (14. srpna) dojela druhá v tehdy nejtěžším závodu do švýcarského vrchu Klausenpass (Klausenpassrennen – 21,5 km, 1948 m n. m.), což byl její první zahraniční závod.

Další úspěchy 

Když v roce 1927 dojela na Grand Prix Německa na Nürburgringu čtvrtá (vyhrála třídu do 2 litrů). I v roce 1927 startovala Eliška na závodě do vrchu Knovíz-Olšany (4. ročník, 15. května) a obsadila celkově 2. místo. Vyhrála na Bugatti T35C v čase 2:10,8 min třídu závodních automobilů do 2000 cm³ . Celkovým vítězem se opět stal její manžel Čeněk na Bugatti Type 35B (do 3000 cm³).

Nejvýznamnějších úspěchů však Junková dosáhla na Sicílii v závodě Targa Florio, který se jezdil na pět okruhů, z nichž každý měřil 108 km, převýšení téměř 1000 m, projíždělo se takřka 1500 zatáčkami a trasa většinou vedla po šotolinových (štěrkových) tratích. V té době byl považován za nejtěžší na světě. Při svém prvním zdejším vystoupení (24. dubna 1927) sice musela kvůli poruše řízení svého vozu Bugatti T35B odstoupit z průběžného druhého místa. Avšak již v roce následujícím (závod se jel tehdy 6. května 1928) dojela v čase 7:27:40 hod. na celkové páté pozici.

Bohužel, i přes silný start, se jí kvůli defektu pneumatiky v druhé polovině posledního kola nepodařilo umístit se v první trojce, ale i tak skončila na slušném pátém místě, necelých devět minut za vítězem. Navíc porazila 25 dalších špičkových mužských závodníků. Za svůj úspěch získala: pohár za nejrychlejší druhé kolo; pohár za nejlepší amatérský výkon; dámskou cenu.Po příjezdu domů byla označována za královnu volantu.

Tragédie 

Vedle mezinárodního úspěchu v závodu Targa Florio přinesl rok 1928 Junkové i ránu v podobě úmrtí manžela. K němu došlo 15. července během Velké ceny Německa na okruhu v Nürburgringu (kde o rok dřív triumfovala). Na rozměklém asfaltu dostal jeho vůz smyk, jezdec byl vymrštěn z vozu a hlavou narazil do skály, o niž si prorazil lebku. Po smrti manžela svou závodní kariéru ukončila. Za její největší úspěchy se považují:

• Absolutní vítězství v závodě Brno–Soběšice (1926)

• 1. místo v závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště (roku 1926)

• 2. místo v závod do vrchu Klaussenpass (1926)

• Absolutní vítězství v závodě Brno–Soběšice (1927)

• 1. místo ve Velké ceně Německa na Nürburgringu v třídě do 2,0 l (1927)

• 1. místo v závod Coupé des Dames (1927)

• 1. místo ve velké dánské ceně Montlhéry (1927)

• 5. místo v závodu Targa – Florio (1928)

Nové aktivity

Po tragické smrti svého manžela, automobilového závodníka Čeňka Junka, již aktivně nezávodila. Po smrti manžela si také naplánovala vysněnou cestu na Cejlon. Majitel automobilky Bugatti, pan Ettore Bugatti, jí k tomu poskytl zcela nový vůz a požádal ji, aby při své cestě prozkoumala možnosti exportu vozů do Indie a na Srí Lanku. Po návratu z cest se zapojila do organizace motoristického života v Československu.

Spolupracovala s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko (ČAMS), který na počátku 30. let 20. století začal s přípravou brněnského Masarykova okruhu. Svým jménem pomohla pro závod získat tehdy význačné jezdce, jako byl například Louis Chiron a další. Byla též známá jako dobrá organizátorka a díky své znalosti cizích jazyků (němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny) mohla působit i jako tlumočnice. Později řídila prodejní oddělení pneumatik pro osobní automobily ve firmě Baťa.

V roce 1940 adoptovala osiřelého syna svého bratra a po druhé světové válce se znovu vdala, tentokrát za motoristického novináře Ladislava Kháse. Ačkoli byla ve světě motorismu ještě řadu let po skončení své závodní kariéry ctěná a uznávaná, byly jí žádosti o vycestování z Československa po Únoru 1948 trvale zamítány. Vycestovat jí bylo umožněno až v roce 1966 na vzpomínkovou jízdu na závod Targa Florio. Dožila se úctyhodného věku 93 let. Zemřela 5. ledna 1994.

Zajímavosti 

Je autorkou názvu pneumatik Barum (při znárodňování gumárenského průmyslu se spojovaly značky Baťa, Rubena Náchod a Matador. Barum je složenina z počátečních písmen těchto tří firem). V 60. letech 20. století psala Junková sloupky pro motoristy do časopisu Za volantem. Jejich velký ohlas mezi jejich čtenářkami vedl k založení Prvního českého ženského automotoklubu, jehož byla Junková předsedkyní.

Této funkce se vzdala až u příležitosti svých 70. narozenin v roce 1970. Byla autorkou vzpomínkové knihy Má vzpomínka je Bugatti, kterou nakladatelství Olympia vydalo v roce 1972. Autorsky se spolupodílela na publikaci Slovo k řidičkám, která vyšla v roce 1970 ve vydavatelství Mona.

A tak…

„Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné.“      

Takže, dámy, vezměme si z tohoto ponaučení. Když si to vezeme k srdci, nebude pro nás nic nemožné…. 🙂

Zdroje: 

PŘÍPLATOVÁ, K. Tak trochu o Elišce Junkové.

KOTRBÁČEK, J.  Středočeské závody a okruhy. 

TURČÍNKOVÁ, J. Eliška Junková. 

www.historie.cz