Chodové: Pohraniční domobránci, o nichž existují první doložené zprávy už z roku 1004

Chodové jsou příslušníci českého etnika, kteří se od vrcholného středověku usadili v okolí západočeského města Domažlice (Taus), mezi Plzní a hranicí s Horní Falcí, Dolním Bavorskem a Chebskou oblastí. Jejich dialekt se jazykově liší od češtiny používané v psaném jazyce…

Chodové a jejich historické vymezení

Chodové, poddaní královských panství Přimda (Pfraumberg), Tachov (Tachau) a Taus (Domažlice), byli převážně rolníci. Jejich vesnice byly založeny většinou ve 13. století. Od 14. století jim čeští králové svěřovali strážní povinnosti podél státní hranice s Dolním Bavorskem a Horní Falcí. Na oplátku Chodové obdrželi zvláštní práva, vlastní erby, pečeti a standarty, které s jistotou bránili v ozbrojených konfliktech s úřady až do 18. století.

Současný název chodského etnika je odvozen od jejich funkce pohraniční stráže; chodit znamená „jít“, zejména ve smyslu „hlídat“. První doložené zprávy o slovanských vojenských sedlácích nasazených jako česká pohraniční domobrana pocházejí z roku 1004. Název Chod je poprvé doložen ve 14. století v Dalimilově kronice a jejím německém překladu “Di tutsch kronik von Behem lant”.

Povinnosti a výsady Chodů ve středověku

Poté, co byla ve 14. století vyznačena (stanovena) hranice mezi českým územím a Bavorskem, byli chodští sedláci pověřeni hlídkováním hranice, aby zjistili případné posuny hraničních kamenů v lesních oblastech. Sledovali, zda bavorští pohraniční obyvatelé na české straně netěží dřevo nebo nezakládají osady, nabízeli ozbrojený doprovod cestujícím po starých obchodních cestách za úplatu a poskytovali strážní a obranné služby v dobách ohrožení.

Na oplátku za tyto služby byla Chodům udělena rozsáhlá práva samosprávy. Podléhali vlastnímu soudu, který mohl lidi propustit z nevolnictví a přijmout nové osadníky. Jedenáct známých chodských vesnic tvořilo samostatnou obec s pečetí a vlajkou pod vedením vesnického staršího. Chodové byli osvobozeni od cel a mýtného, ​​směli nosit zbraně, lovit a těžit dřevo v pohraničním lese, provozovat svobodná řemesla. Museli vykonávat pouze jednu feudální službu: doručovat dřevo na hrad v Domažlicích. Když byla tato služba v 16. století nahrazena peněžním tributem, Chodové se i tehdy přesvědčili, že nepodléhají robotě, což znamená, že nejsou povinni pracovat a platit daně. Považovali se za svobodné rolníky.

Jako důkaz svých zapsaných práv si Chodové uchovali královské listiny. Zvláštní význam měla listina Jana Lucemburského z roku 1325, která je podřizovala právu města Domažlic. Až do začátku 16. století si Chodové nechávali svá práva potvrzovat českými králi při nástupu na trůn. Část jejich zvláštního postavení však byla odvozena i z obyčejového práva (zvykového práva) a nikdy nebyla písemně zaznamenána.

Cesta k nevolnictví

Od 16. století selská pohraniční služba ztrácela na významu. Hranice byly stabilizovány a regulovány mezistátními dohodami. Rozvoj vojenské techniky snižoval vojenskou hodnotu ozbrojených rolníků. Úřady se navíc snažily zvýšit osobní závislost svých poddaných a potlačit obyčejová práva.

Královské statky v Chodsku, které se táhly přibližně 40 kilometrů na délku a 15 kilometrů na šířku podél bavorské hranice mezi Hostouní a Chodskou Úhlavou, byly dočasně zastaveny již ve středověku. Středověcí držitelé zástavních práv však museli výslovně udělit tradiční práva. Poté, co panství Taus v roce 1482 připadlo pánům ze Schwambergu, se i zde začala hroutit privilegia. Schwambergové zakazovali volný pohyb, svobodnou volbu povolání pro děti a zaváděli omezení obchodu. Zprávy Chodů královské komoře v Praze byly neúspěšné.

V roce 1572 si konečně od augsburské městské rady vypůjčili 7 000 tolarů a vykoupili se z hypotéky. Toto řešení, v kontextu venkovských konfliktů mezi poddanými poměrně neobvyklé, nemělo dlouhého trvání. Již v roce 1579 jmenoval císař město Taus správcem panství, protože Chodové nesplatili své dluhy. Od roku 1585 bylo panství opět zástavním právem. Zpočátku bylo zástavním věřitelem město Taus.

Od roku 1621, na začátku třicetileté války, byly hypotéky na panství Taus uděleny baronu Wolfu Wilhelmovi Lamingerovi von Albenreuth, členovi šlechtické rodiny z oblasti Egerland. V roce 1630 byl majetek prodán s úroky a robotou, loveckými právy a jurisdikcí. Jako dědiční poddaní byli nyní povinni slíbit svému novému pánovi nevolnictví, poslušnost a nevolnictví.

Konflikty mezi poddanými v 17. a 18. století

Pánové Laminger von Albenreuth začali panství intenzivně obdělávat. Wolf Wilhelm, později jeho vdova, a jeho synové postavili poblíž Tausu pivovar, samosprávná hospodářství, vysokou pec s pěti železnými buchary, sklárnu a textilní továrnu. Tento protoprůmyslový rozvoj byl doprovázen vyvlastněním rolnické půdy a novými feudálními požadavky. Ty však byly vynucovány vězněním a dalšími donucovacími opatřeními.

Chodové několikrát podávali námitky u císaře a královských úřadů, a to i poté, co byla jejich privilegia v roce 1668 prohlášena za neplatná. Nakonec se objevil ozbrojený odpor, který Wolf Maxmilián Laminger von Albenreuth, známý také jako „Lomikar“, násilně potlačil. Symbolickou se stala poprava chodského vůdce Jana Sladkého Koziny, který byl 28. listopadu 1695 v Plzni oběšen.

Nepokoje a násilné konflikty se vyskytovaly i v 18. století za nových vládců, hrabat Von Stadion. Například v letech 1706–1707, 1767–1769 a 1775. Hlavním cílem Chodů však již nebylo obnovení jejich starých privilegií, ale spíše uvolnění nebo zrušení nevolnictví, které trvalo až do roku 1848, kdy byli rolníci osvobozeni.

Ve 20. století

Až do vyhnání Němců z Československa v polovině 20. století tvořilo Chodovsko nejzápadnější rozšíření uzavřené česky mluvící oblasti, která v té době dosahovala pouze k hlavnímu evropskému rozvodí mezi řekami Labe a Dunaj. Města Postřekov, Díly a Klenčí pod Čerchovem, ležící na východním svahu Hornofalckého lesa, byla až do 40. let 20. století považována za nejzápadnější převážně česky mluvící osady v Čechách. V souladu s tím se v této oblasti nacházela i nejužší část uzavřené sídelní oblasti sudetských Němců (německých Čechů), která byla v oblasti Horní Folmavy (Ober-Vollmau) a Nemanic (Wassersuppen) široká jen několik kilometrů.

Aby bylo zachováno co nejvíce konsolidovaných území, rozkládal se v roce 1939 Říšský svaz Sudety (Reichsgau Sudetenland) pouze k jižnímu okraji Chodska. Vzhledem k většinovému obyvatelstvu se většina jeho obcí nacházela v Oberlandratsbezirk Taus (Vyšší okresní správní obvod), který tvořil nejzápadnější cíp Protektorátu Čechy a Morava. Část z nich však patřila také do okresu Markt Eisenstein v bavorském správním obvodu Dolní Bavorsko a Horní Falc a od roku 1940 dále do okresu Waldmünchen.

Chodové a národnostní otázka

Chodové byli často idealizováni jako „slovanská“ hradba proti„germánské“ hrozbě. Vznikající české národní povědomí od 19. století přivedlo Chodovské Chody do centra pozornosti veřejnosti a vložilo do jejich historie národní rozměr. Od 19. do začátku 20. století byli Chodové oblíbeným tématem ve folklóru, literatuře a umění. Chodům se věnovali spisovatelé jako Alois Jirásek, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Jindřich Šimon Baar, Maxmilián Schmidt. Umělci jako Mikoláš Aleš, Jaroslav Špillar nebo Věnceslav Černý vytvořili populární obrazy oslavující boj za svobodu Koziny a jeho stoupenců.

Symbolem Chodů byly plstěné boty, tzv. válenky (valenky). Dále, známé plemeno chodského psa je pojmenováno po Chodech. Psí hlava byla také jednotným znakem (nášivkou na límci) pohraniční stráže po vzniku Československa v roce 1918.

Chodský dialekt

Tento dialekt patří do jihozápadočeské skupiny českých dialektů, ale má významné rozdíly od ostatních dialektů této skupiny. Chodský dialekt patří mezi nejzachovalejší regionální dialekty v České republice. Jedna ukázka od básníka Antonína Klášterského: 

„Viděli ste lidi něhdy škálníka?

Dyj prý lidem hukázal se tůlika.
Vyletí von vod Kodova ze škály,
tak jako hdyž pometlo se zapálí
Do stavení komínem pak vlítne vám,
smetanu ha máslo slízne ha ten tam.
Mlsounom je hu nás dobře, panděto,

Hdo snid máslo, na škalníka svede to.“

Zdroje: 

ROUBÍK, F. Dějiny Chodů u Domažlic. 

MAUR, E. Chodové. Historie a historická tradice.

KLÁŠTERSKÝ, A. Sbírka básní.