Československá StB: Všechny praktiky povoleny. Mnohdy vše řešily únosy

Československá státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist. Jejich počínání bylo zcela nepředvídatelné a bez jakýchkoliv mantinelů. Mezi její praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané krycím názvem „odluky“. Jak tedy unášela, co tím sledovala?

Je až šokující, že v poslední dekádě fungování StB pro ni pracovalo více než 17 tisíc příslušníků. V roce 1989 evidovala více než 25 tisíc tajných spolupracovníků a v celém Československu měla k dispozici 1 600 konspiračních bytů. Pro veřejnost zůstaly archivy StB dlouho nedostupné a o jejich zpřístupnění se vedl politický boj.

Tajné operace, množství spisů a složek, vznik dezinformačních kampaní, vykonstruované soudní procesy, únosy, vraždy, zneužívání pravomoci, pronásledování církve a disentu, nástup rozvědky či agentů mezi sportovci. To je jen výčet některých povolených praktick StB. Pojďme se podívat na některé případy únosů.

Únos Bohumila Laušmana

Metoda únosů se v době nástupu Rudolfa Baráka do funkce ministra vnitra stala běžnou praxí rozvědky. Únosy musely mít pochopitelně vyšší schválení a podepisoval je zpravidla sám ministr vnitra. Únosy vykonávali obvykle tajní spolupracovníci rozvědky s kádrovými příslušníky StB. Často s pomocí partnerských bezpečnostních složek ze SSSR či ze zemí východního bloku. Unášeni byli lidé nejrůznějšího postavení a zaměření, zpravidla politicky či zpravodajsky aktivní.

Jedním z nejznámějších je únos Bohumila Laušmana. Bývalému sociálně demokratickému politikovi se podařilo utéct z komunistického Československa. Bohužel toto štěstí neměla jeho manželka a dcera, které byly po zatčení vězněny v komunistickém kriminále. Archivní dokument konstatuje: „V důsledku nepřátelské činnosti Bohumila Laušmana proti ČSR bylo rozhodnuto zneškodnit jeho činnost.“

Jak ono zneškodnění probíhalo? Agenti, kterým paradoxně Laušman důvěřoval, se s ním sešli v restauraci v Salzburgu. Do pití mu namíchali omamné látky a pak ho téměř nehybného prostě převezli do Československa. Důsledek byl zřejmý, Laušman putoval do komunistického vězení.

Únos Marie Tumlířové

Výčet akcí rozvědky, kdy byli lidé unášeni, není strohý. Metody a způsoby byly různé, stejně jako ti, kteří byli do únosů zapleteni. „Estebáci využívali kohokoliv, koho mohli a na koho měli kompromitující materiály, aby dosáhli svého cíle,“ uvádí historik Pavel Žáček.

Některé únosy byly naštěstí neúspěšné. Jedním z takových je pokus o únos Marie Tumlířové, bývalé poslankyně československého parlamentu. Žila v exilu v západním Německu a pracovala v rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa.

Dva agenti se ji pokusili omráčit ranou do týla. Úkol zněl: unést, odvézt. Paní poslankyně však nosila vlasy upravené do tzv. Drdolu, a ten ji zachránil. Ztlumil ránu a její volání o pomoc způsobily, že oba únosce zadržela západo-německá policie.

Pavel Tigrid

Únosy lidí neprobíhaly pouze v 50. letech, ale pokračovaly i v těch následujících. Jedním z plánovaných měl být únos novináře a spisovatele Pavla Tigrida, a to v srpnu 1964. Ten byl až do konce svého života externím spolupracovníkem Svobodné Evropy. Odtud ostře vystupoval proti totalitnímu režimu v Československu se svým typickým vtipem a sarkasmem. Dlouhodobě také spolupracoval se Zdeňkem Mastníkem v Londýně (vedoucím sekce českého vysílání BBC, který byl rovněž na seznamu StB pro “odluky”) a jeho knihkupectvím.

Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje. V roce 1964 naplánovala StB jeho únos z Budapešti, kde se Tigrid účastnil zasedání PEN klubu (Celosvětové sdružení spisovatelů). Akce se však nezdařila, kvůli možnosti odhalení.

Agenti StB ho však sledovali prakticky nepřetržitě a stejně tak permanentně monitorovali i jeho činnost. Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval různým publicistickým žánrům, projevům a komentářům k dobovému tisku a událostem. Převážně to byly zinscenované procesy s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou.

Únosci a vykonavatelé

V mnohých případech docházelo ke spojení stejných organizátorů, příslušníci a spolupracovníků v rámci “odluk”. Šlo převážně o čs. komunistické zahraniční zpravodajství – sektor a skupina BAb pplk. Oskara Valeše. V případech dalších to byli příslušníci rozvědné I. i kontrarozvědné II. správy a špičkový agenti. Například jeden výrazný agent, jenž působil v rámci agenturní sítě Státní bezpečnosti nejprve po krycím jménem “ARNO“, posléze “LEO“, od 28. února 1964 “KARL“ (někdy též “KAREL“) a nakonec „KAROLINA“. I z těchto důvodů je vysledování totožností v dokumentech mnohdy náročné.

Téma stále není komplexně zpracované. Řada materiálů stále ještě existuje a čeká na vyhodnocení. V 1. polovině 90. let Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu vyšetřoval některé případy, ale potrestán nebyl nikdo. Řada svědků již nežila, stejně tak i viníci. Šlo o velmi složitý proces a řada materiálů (hlavně těch usvědčujících) nebyla jednoduše k dispozici. Docházelo k jejich likvidaci či odcizení, krátce po Sametové revoluci.

Zdroje:

TOMEK, P. Život a doba ministra Rudolfa Baráka.

BEDNÁŘOVÁ, M. Z pekla se neutíká.

VICENZ, J. Vo víru rokoch 1938 – 1989.