Bitva u Borodina: Nejkrvavější řež v období napoleonských válek

Bitva u Borodina byla bitva mezi Napoleonovou Grande Armée (Velká armáda), a ruskou carskou armádou vedenou polním maršálem Michailem Kutuzovem. Uskutečnila se 7. září 1812 u místa Borodino, 125 km západně od Moskvy. Byla největší a nejkrvavější bitvou ruské kampaně, které se zúčastnilo více než 250 000 mužů a která si vyžádala přibližně 80 000 obětí.

Napoleonovy záměry a výhledy

Od chvíle, kdy vstoupil na území Ruské říše, chtěl Napoleon svést rozhodující bitvu proti Rusům, kteří mu neustále unikali. Tato kampaň, kterou podnikl čistě z politických důvodů, vyžadovala jednoznačné vítězství, aby přinutila cara Alexandra I. žádat o mír. A také uzavřít novou spojeneckou smlouvu výhodnou pro Francii v rámci kontinentální blékády. Do té spadal zákaz obchodování s Velkou Británií a jejími spojenci (kam patřilo i Rusko). 

Ruský car, který čelil neshodám mezi svými generály v otázce strategie, kterou měl přijmout, jmenoval 18. srpna Kutuzova vrchním velitelem svých armád. Poté, co Kutuzov umožnil Francouzům přiblížit se k Moskvě za neustálých kozáckých útoků, se nakonec rozhodl opevnit své pozice a bojovat na posledním vhodném místě před Moskvou.

Během této konfrontace se Francouzům podařilo dobýt hlavní ruská opevnění, včetně tzv. Rajevského reduty (opevnění), které bránil generál Piotr Bagration. Generál Bagration byl během útoku těžce raněn a zemřel. Napoleon přinutil ruské síly ustoupit a otevřel si cestu na Moskvu. Ztráty na obou stranách byly obrovské (přibližně 30 000 zabitých nebo zraněných francouzských vojáků v porovnání s téměř 50 000 na ruské straně). Ačkoli značně zredukována, ruská imperiální armáda měla rezervy a tak stále představovala hrozbu. Kutuzov například kontroverzně tvrdil, že u Borodina nad nepřítelem zvítězil.

Francouzi vstoupili do Moskvy o týden později, 14. září, a zůstali tam až do 19. října 1812, kdy začal nejprve uspořádaný, později katastrofální ústup Velké armády.

Pochod na Moskvu

Napoleon zahájil invazi do Ruska v červnu 1812. Ruské síly, zpočátku soustředěné podél polských hranic, ustupovaly před Francouzi uplatňováním taktiky spálené země Michela Barclaye de Tollyho, vrchního velitele ruské armády. Ten se sice snažil vytvořit pevnou obrannou linii proti Francouzům, ale jeho úsilí vždy ztroskotalo na rychlosti francouzského postupu.

Napoleon pochodoval na Moskvu z města Vicebsk. Velká armáda však byla na delší pozemní tažení špatně připravena. Její nejbližší logistickou základnou byl Kaunas, vzdálený 925 kilometrů od Moskvy a zásobovací sklad ve Smolensku byl vzdálen od ruského hlavního města jen 430 kilometrů. Francouzské zásobovací linie byly proto mimořádně zranitelné vůči útokům ruských partyzánů. Touha po rozhodující bitvě však podnítila Napoleona k akci.

Mezitím konflikty mezi podřízenými Barclaye de Tolly zabránily Rusům vytvořit společnou strategii. Taktika spálené země, kterou nařídil Barclay de Tolly, byla vnímána jako neochota bojovat. Alexander I., unavený touto strategií, jmenoval po prohrané bitvě o Smolensk 29. srpna nového ruského vrchního velitele knížete Michaila Kutuzova. Současníci nepovažovali Kutuzova za rovnocenného Napoleonovi, ale přesto mu dali přednost před Barclayem de Tolly, protože byl etnicky Rusem (narozdíl od Barclaye de Tolly, který měl skotský původ).

Kutuzov však vyčkával. Dokud se Francouzi, jejichž síly zahrnovaly i velké zahraniční kontingenty, nedostanou 125 km od Moskvy, a teprve poté chystal bitvu. Dne 30. srpna nařídil další ústup do města Gžatsk. Poměr sil zůstával ve prospěch Francouzů, ale nyní už byl pět ke čtyřem namísto tří ku jedné. Kutuzov vytvořil svou obrannou linii na poslední snadno bránitelné oblasti západně od Moskvy u vesnice Borodino (dnešním Možajském rajónu Moskevské oblasti). Od 3. září Kutuzov posiloval pozice zemními pracemi, zejména redutou jižně od Borodina.

Bitva u Ševardina

Ruská armáda byla rozmístěna šikmo od nové cesty na Smolensk, po které postupoval Napoleon. Na pahorku postavená reduta Ševardino, která se nacházela u stejnojmenné obce, představovala ruské levé křídlo. Ve snaze prorazit ruskou obrannou linii zaujali Francouzi po krátké, ale krvavé předehře k hlavní bitvě pozice jižně a západně od vesnice.

Skutečná konfrontace začala 5. září, kdy se francouzská jízda maršála Joachima Murata setkala s ruskou jízdou hraběte Konovnicina. Zuřivý boj, který následoval, se obrátil ve prospěch Francouzů a Rusové ustoupili, když bylo ohroženo jejich levé křídlo. Dne 6. září se boje obnovily, ale Konovnicin musel opět ustoupit, když byl Murat posílen. Rusové se stáhli do reduty Ševardino, při níž byl rozmístěn generál Gorčakov s 11 000 muži a 46 dělostřeleckými zbraněmi.

Murat nařídil I. a II. jezdeckému sboru, kterým veleli generálové Nansouty a Montbrun, aby zaútočili na redutu.Podporovala je divize Compans a pěchota maršála Davouta. Ve stejné době zaútočila na redutu z jihu Poniatowského pěchota. Francouzi, dvakrát odražení, nakonec redutu obsadili, přičemž ztratili 4 000 mužů. Rusové přišli o 7 000 mužů. Nečekaný francouzský postup uvrhl Rusy do zmatku. Kolaps levého křídla je přinutil vybudovat provizorní obranné postavení kolem vesnice Utica.

Carská armáda

Ruské síly přítomné v den bitvy tvořilo celkem 180 pěších praporů, 164 jezdeckých eskadron, 20 kozáckých pluků a 55 dělostřeleckých baterií s celkovým počtem 640 děl. Celkem Rusové nasadili 103 800 mužů. Avšak 7 000 kozáků a 10 000 ruských domobranců přítomných ten den se bitvy nezúčastnilo.

Velká armáda

Francouzské síly spolu s jejich spojenci sestávaly z 214 pěších praporů, 317 jezdeckých eskadron a 587 děl v celkovém počtu 124 000 vojáků. Císařská garda, která měla 109 děl a sestávala z třiceti pěších praporů a 27 jezdeckých eskadron s celkovým počtem 18 500 mužů, se však do bitvy nezapojila. Mezi přítomnými generály byli také Michel Ney a Joachim Murat.

Průběh bitvy

Napoleon vedl do Ruska obrovskou sílu 680 000 vojáků, v té době největší armádu, jaká se kdy shromáždila. Během několika měsíců pochodu západem země Velká armáda bojovala s Rusy v řadě menších střetnutí a ve velké bitvě u Smolenska. Rusové však stále ustupovali a Napoleonovi odepřeli rozhodující vítězství. Francouzi konečně dostihli ruskou armádu u Borodina, malého města asi 70 mil západně od Moskvy.

Kutuzov byl generálem v bitvě u Slavkova proti Francii v roce 1805. Barclay de Tolly převzal vrchní velení 1. západní armády, když Napoleon napadl Rusko. Nicméně, jakožto cizinec se setkal s ostře oponovaným odporem v některých kruzích ruského establishmentu.

Napoleon se rozhodl nenasadit v bitvě svou elitní armádu, což by podle některých historiků mohlo vést k rozhodujícímu vítězství, po kterém toužil. Napoleon se však opatrně bránil v ohrožení své gardy, zejména v době, kdy by takové vojenské znalosti nebylo možné nahradit. Borodino bylo krveprolitím v nebývalém rozsahu. Ačkoli Rusové dopadli hůře, 30–35 000 z 80 000 obětí byli Francouzi. To byla těžká ztráta, zejména vzhledem k nemožnosti shromáždit další jednotky pro ruskou invazi tak daleko od domova.

Co se nepodařilo

Napoleonovi se nepodařilo u Borodina zasadit zdrcující úder a jeho oslabené jednotky nebyly schopny zahájit pronásledování, když Rusové ustupovali. To dalo Rusům příležitost se přeskupit a shromáždit náhradní jednotky. Napoleonovo dobytí Moskvy je všeobecně považováno za Pyrrhovo vítězství. Bitva téměř skončila, obě strany byly natolik vyčerpány, že v práci zůstalo jen dělostřelectvo. V tomto momentě Murat, Davout a Ney naléhaly na císaře, který měl v záloze císařskou gardu, aby ji zapojil a zasadil ruské armádě poslední úder.

Ten ale odmítl v obavách z těžkých ztrát nejcennějších a nejzkušenějších jednotek. Po bitvě u Borodina Napoleon pochodoval se svou armádou do Moskvy, jen aby zjistil, že z velké části opuštěné město bylo zničeno požáry. Zatímco jeho vyčerpaná vojska trpěla nástupem mrazivé zimy a vystačila si s omezenými zásobami, čekal pět týdnů na kapitulaci, která nikdy nepřišla.

Napoleonova vyčerpaná armáda se nakonec vydala na ústup z Moskvy. Do té doby byla extrémně zranitelná vůči útokům doplněné ruské armády.

Konec bitvy

Rusové se stáhli na linii hřebenů dále na východ a odráželi francouzské průzkumné útoky. Napoleon si také proto myslel, žebitva bude pokračovat druhý den ráno. Avšak Kutuzov po vyslechnutí rad svých generálů nařídil ústup směrem k Moskvě. Dobře si uvědomoval, že jeho armáda utrpěla příliš těžké ztráty na to, aby mohla následující den pokračovat v boji.

Přesně věděl, co dělá. Tím, že vybojoval bitvu v poli, mohl nyní ustoupit se stále bojeschopnou armádou, vést její obnovu a přimět oslabené francouzské síly, aby se ještě více vzdálily od svých zásobovacích základen.

Ztráty

Oběti byly na obou stranách velmi vysoké. Jak bylo uvedeno, u Francouzů to čítalo okolo 30 000 mužů. Rusové ztratili přibližně 50 000 mužů, mrtvých nebo zraněných, včetně 211 mrtvých důstojníků a 1 180 zraněných. Dále 24 ruských generálů bylo zraněno nebo zabito.

Na francouzské straně nedostatek zásob pro bojeschopné vojáky způsobený prodloužením zásobovacích linií znamenal, že někteří zranění ve dnech následujících po bitvě zemřeli hlady nebo na zanedbání péče.

Následky

Francouzi 14. září obsadili Moskvu. Ve stejný večer město zachvátily obrovské požáry. Poslední požáry byly uhašeny 20. září večer. Moskva, postavená převážně ze dřeva, byla téměř úplně zničena. Zbavení prostor, ve kterých by mohli Francouzi přečkat zimu a aniž by se dočkali očekávané ruské kapitulace, byli nuceni 18. října město opustit a začít ústup. Napoleonova armáda ustupovala z Ruska pod tlakem dotěrných ruských útoků, za nedostatku zásob po vydrancovaném a vypáleném území, kterým předtím prošla.

Při překračování řeky Berezina u města Barysav byla francouzská armáda v nevýhodné pozici. Ještě 26. – 27. listopadu 1812 Rusy a utrpěla bitvě na Berezině těžké ztráty. Sám Napoleon se zachránil jen se štěstím.

Bitva u Borodina se považuje za francouzské taktické vítězství, protože svého protivníka z bojiště Velká armáda vytlačila. Napoleonovi se tak otevřela cestu do Moskvy. I když byly francouzské ztráty velmi vysoké, byly nižší než ruské. Napoleon nedocílil zničení Moskvy, a i když carská armáda ustoupila, nepřinutil cara k jednání o míru. Obě strany utrpěly ztráty, ale ani jedna z nich nedokázala dosáhnout svých taktických cílů. Samotná bitva neměla jednoznačný výsledek, ačkoli obě strany ji prohlásily za své vítězství. Historicky je ale připisováno Napoleonovi, jako Pyrrhovo vítězství (tj. s velkými ztrátami, náklady = bezcenné).

KAMENÍK, J. Napoleonské války.

YOUNG, N. Fame and Lost of Napoleon Bonaparte.