Alcatraz: Jak se žilo a (ne)utíkalo z vězení uprostřed oceánu a nejslavnější legendy, kterými je ostrov opředen

Uprostřed chladných vod Sanfranciského zálivu se tyčí nevelký ostrov, který po desetiletí patřil k nejobávanějším místům v Americe. Alcatraz – přezdívaný jednoduše „Skála“ – měl pověst vězení, odkud není návratu. 

Federální věznice s nejvyšší ostrahou

Na místě dnešního Alcatrazu stála původně vojenská pevnost. Ve třicátých letech ale ostrov změnil tvář – proměnil se v federální věznici s nejvyšší ostrahou. První skupina vězňů sem dorazila 11. srpna 1934. Bylo jasné, že sem budou posíláni ti nejnebezpečnější zločinci, a mezi nimi nechyběli ani:

• Al Capone
• „Machine Gun“ Kelly
•  Robert Stroud přezdívaný „Ptáčník z Alcatrazu“

Každý vězeň měl vlastní celu, což mělo zamezit vzniku gangů a násilností. Strava byla překvapivě kvalitní. Vedení totiž věřilo, že dobře najedený vězeň méně rebeluje.

Útěk z Alcatrazu? Jasná sebevražda

Přestože pevnina byla na dohled, útěk z Alcatrazu byl prakticky nemožný. Voda kolem ostrova má po celý rok jen okolo 10–12 °C, proudy jsou silné a směřují přímo k oceánu. Přidáme-li psychologický efekt izolace, je jasné, proč se většina vězňů o útěk ani nepokusila. 

Nejznámější výjimkou je ovšem legendární útěk z roku 1962, kdy Frank Morris a bratři Anglinové prokopali cestu lžícemi, vytvořili makety hlav z papíru a unikli na plavidle z pláštěnek. Dodnes se neví, zda se jim podařilo přežít.

Jak se žilo v Alcatrazu?

Každodenní rutina na Alcatrazu byla neúprosná. Vězni začínali den v půl sedmé ráno. Čekala je práce v prádelně, kuchyni nebo v dílnách a odpoledne dostali jen krátkou možnost projít se na malém dvorku. Přestože se život na „Skále“ mohl zdát jako čisté utrpení, někteří bývalí vězni později přiznali, že podmínky tu byly ve srovnání s jinými věznicemi snesitelnější – hlavně díky přísnému pořádku a udržované čistotě.

Zajímavé je, že za jasných nocí mohli vězni slyšet ruch města – hudbu z barů, lodní sirény i smích lidí na pobřeží. Pro mnohé to byla sladká, ale krutá připomínka světa, který ztratili.

Konec obávaného vězení 

V roce 1963 se na Alcatrazu definitivně zavřely brány. Nebylo to kvůli selhání, ale proto, že provoz věznice byl čím dál dražší a budovy rychle chátraly. O deset let později se ostrov otevřel znovu – tentokrát ne pro vězně, ale pro zvědavé návštěvníky. Dnes už „Skála“ nehlídá zločince, ale přitahuje statisíce turistů jako živá připomínka drsné éry amerického vězeňství.

Legendy a záhady Alcatrazu

Žraloci jako strážci ostrova?

Říká se, že kolem Alcatrazu plavou žraloci, kteří brání vězňům utéct. Ve skutečnosti jsou ale tyto vody chladné a plné silných proudů. Největší hrozbou pro utečence byla spíš ledová voda a divoké proudy, nikoliv žraloci.

Duchové bývalých vězňů na Skále

Mnoho lidí, kteří na Alcatrazu pracovali nebo ho navštívili, vypráví o podivných zážitcích – šepotu, tajemných stínech nebo nezvyklých zvucích. Někteří věří, že vězení je dodnes prokleté a že duše bývalých vězňů stále bloudí po chodbách.

Tajemné chodby a tunely pod ostrovem

Někdy se vyprávějí historky o tajných tunelech pod ostrovem, které měly vězňům sloužit k útěku, nebo je prý používali strážci, aby je lépe hlídali. Ve skutečnosti se ale nikdy nic takového nepotvrdilo. Přesto je ta představa pořád docela fascinující, že?

Láká vás návštěva Alcatrazu a věříte tomu, že po ostrově stále bloudí duše bývalých vězňů?

Zdroje: Wikipedia, WashingtonPost, ArchitectialDigest, BBC, Český rozhlas