Bitva u Kresčaku aneb Jeden z rozhodujících střetů středověku

Bitva u Kresčaku se odehrála 26. srpna 1346 v severní Francii mezi francouzskou armádou pod velením krále Filipa VI. a anglickou armádou vedenou králem Edwardem III.

Pozadí

Od normanského dobytí v roce 1066 drželi angličtí monarchové tituly a pozemky ve Francii, jejichž vlastnictví z nich dělalo vazaly francouzských králů. Po sérii neshod mezi Filipem VI. Francouzským (vládl 1328–1350) a Eduardem III. Anglickým (vládl 1327–1377) se 24. května 1337 Filipova Velká rada v Paříži dohodla, že pozemky držené Eduardem ve Francii by měly být vráceny Filipovi zpět do jeho rukou. Z důvodu, že Eduard porušil své povinnosti jako vazal. To znamenalo začátek tzv. stoleté války, která trvala téměř 116 let.

Formování sil

Následovalo osm let přerušovaného, ​​ale nákladného válčení: Eduard třikrát bezvýsledně táhl do severní Francie. Gaskoňsko bylo ponecháno téměř výhradně samo sobě. Počátkem roku 1345 se Eduard pokusil o další tažení na severu. Jeho hlavní armáda vyplula 29. června a zakotvila u Sluys ve Flandrech 22. července. Flotila však byla zničena několi bouřemi, a tak došlo k dalším zpožděním. Mezitím Jindřich, hrabě z Derby, vedl bouřlivé tažení Gaskoňskem v čele anglo-gaskoňské armády.

V bitvách u Bergeracu a Auberoche porazil dvě velké francouzské armády, dobyl více než 100 francouzských měst a opevnění v Périgordu a Agenais a poskytl anglickým majetkům v Gaskoňsku strategickou hloubku. V březnu 1346 francouzská armáda čítající 15 000 až 20 000 mužů, „nesmírně převyšující“ síly, které Anglo-Gaskoňci mohli postavit, včetně všech vojenských důstojníků královské domácnosti, a pod velením Jana, vévody z Normandie, syna a dědice Filipa VI., pochodovala na Gaskoňsko.

Obléhali strategicky a logisticky důležité město Aiguillon. 2. dubna byl pro jih Francie vyhlášen arrière-ban, formální výzva k útoku pro všechny tělesně zdatné muže. Francouzské finanční, logistické a pracovní úsilí se soustředilo na tuto ofenzívu. Hrabě Derby zaslal Edwardovi naléhavou žádost o pomoc.

Námořnictvo

Mezitím Edward shromažďoval novou armádu. Dal dohromady více než 700 plavidel pro její přepravu – do té doby největší anglickou flotilu. Francouzi si byli vědomi Edwardova úsilí. Aby se chránili před možností anglického vylodění v severní Francii, spoléhali se na své mocné námořnictvo. Toto spoléhání se však ukázalo jako nemístné a Francouzi nedokázali Edwardovi zabránit v úspěšném překročení kanálu La Manche.

Anglická a francouzská pozice

Angličané se vylodili v Saint-Vaast-la-Hougue v Normandii 12. července 1346. Dosáhli úplného strategického překvapení a pochodovali na jih. Edwardovi vojáci srovnali se zemí každé město, které jim stálo v cestě. Bylo zabito více než 5 000 francouzských vojáků a civilistů. Dne 29. července poslal Eduard svou flotilu zpět do Anglie, naloženou kořistí, s dopisem, v němž nařizoval shromáždit posily, zásoby a peníze. Angličané 1. srpna vyrazili směrem k řece Seině.

Francouzská vojenská pozice byla obtížná. Jejich hlavní armáda, pod velením Jana, vévody normandského, syna a dědice Filipa VI., byla nasazena do neústupného obléhání Aiguillonu na jihozápadě. Po svém překvapivém vylodění v Normandii Edward pustošil některé z nejbohatších území Francie. Chlubil se svou schopností pochodovat Francií dle libosti. Do 12. srpna se Edwardova armáda utábořila v Poissy, 30 km od Paříže, poté, co po sobě zanechala 30 km široký pás zkázy na levém břehu Seiny, a vypálila vesnice do vzdálenosti 3 km od Paříže. Filipova armáda pochodovala souběžně s Angličany na druhém břehu a následně se utábořila severně od Paříže, kde dostávala stále více posil. Paříž byla v chaosu, zaplavená uprchlíky, a probíhaly přípravy na obranu hlavního města ulici po ulici.

Další rozkazy

Filip poslal rozkazy vévodovi Janovi Normandskému, v nichž trval na tom, aby opustil obléhání Aiguillonu a pochodoval se svou armádou na sever. To po váhání a zpoždění 20. srpna učinil – ačkoli nakonec nedorazil včas, aby změnil běh událostí na severu. Francouzi si byli jisti, že Edward nepřebrodí řeku Sommu, takže tato oblast nebyla nijak střežena, což Edwardově armádě umožnilo tuto oblast vyplenit a doplnit zásoby.

Edward se rozhodl zaútočit na Filipovu armádu silou, kterou měl k dispozici. Poté, co se dočasně zbavil francouzského pronásledování, využil odpočinku k přípravě obranné pozice u Crécy-en-Ponthieu.

Armády

Anglická armáda se skládala téměř výhradně z anglických a velšských vojáků, spolu s hrstkou Normanů nespokojených s Filipem VI. a několika německými žoldáky, přičemž dalších cizinců pravděpodobně netvořilo více než 150. Přesná velikost a složení anglických sil není známa. Současné odhady se značně liší. Moderní historici odhadují její velikost na 7 000 až 15 000. Až tisíc mužů bylo odsouzených zločinců, kteří si odpykávali trest na základě slibu milosti na konci tažení.

Přesná velikost francouzské armády je ještě méně jistá, protože finanční záznamy z tažení u Kresčaku se ztratily. Panuje však shoda v tom, že byla podstatně větší než anglická. Historikové odhadují počty na 72 000 nebo 120 000.

Počáteční nasazení

Edward rozmístil svou armádu na pečlivě vybrané pozici obrácené k jihovýchodu na svažitém svahu, prokládaném hájky a terasovitými porosty. Místo se nacházelo v oblasti, kterou Edward zdědil po své matce a kterou několik Angličanů dobře znalo. Předpokládá se, že tato pozice byla již dlouho považována za vhodné místo pro bitvu. Levé křídlo bylo ukotveno u Wadicourtu, zatímco pravé bylo chráněno samotným Kresčakem a řekou Maye za ním. To Francouzům ztěžovalo jejich obejití. Pozice měla připravenou ústupovou linii pro případ, že by Angličané byli poraženi nebo vystaveni nesnesitelnému tlaku.

Zatímco Angličané čekali, až je Francouzi doženou, vykopali před jejich pozicemi jámy s úmyslem narušit útočící kavalérii a rozmístili několik primitivních zbraní se střelným prachem. Edward chtěl vyprovokovat Francouze k jízdnímu útoku do kopce proti jeho pevným pěchotním formacím ozbrojenců, podporovaných velšskými kopiníky a obklopených lučištníky. Armáda byla v pozici od úsvitu, a proto byla odpočatá a dobře živená, což jim dávalo výhodu nad Francouzi, kteří si před bitvou neměli možnost načerpat síly.

Kolem poledne 26. srpna se do dohledu Angličanů dostali francouzští zvědové, postupující na sever od Abbeville. Kušníci pod vedením Antonia Dorie a Carla Grimaldiho tvořili francouzský předvoj. Následovala velká bitva jízdních ozbrojenců vedená hrabětem Karlem z Alençonu, Filipovým bratrem, v doprovodu slepého českého krále Jana Lucemburského. Další bitvu vedl vévoda Rudolf Lotrinský a hrabě Ludvík z Blois, zatímco Filip velel zadnímu voji.

Další přesuny

Jakmile se objevily zprávy, že se Angličané obrátili k boji, francouzské kontingenty zrychlily a strkaly se, aby se dostaly na čelo kolony. Italové zůstali v předvoji, zatímco ozbrojenci na koních nechali svou doprovodnou pěchotu a vozy za sebou. Disciplína byla ztracena. Francouzům bránila absence jejich konstábla, který byl obvykle zodpovědný za seřazování a vedení jejich armády, který byl zajat v Caen.

Po prozkoumání anglických pozic se konala válečná rada, kde vysocí francouzští úředníci, kteří si byli naprosto jisti vítězstvím, doporučili útok, ale až následující den. Armáda byla unavená z 15 km dlouhého pochodu a potřebovala se reorganizovat, aby mohla útočit v síle. Filipův plán spočíval v použití střel dlouhého doletu jeho kušníků k oslabení anglické pěchoty a vyvolání chaosu. Případně i k odstrašení jejich formací, aby umožnil doprovodným jízdním ozbrojencům proniknout do jejich řad a rozdrtit je. Moderní historici to obecně považují za praktický přístup s prokázaným úspěchem proti jiným armádám.

Bitva

Francouzská armáda se v pozdním odpoledni pohnula vpřed. Jak postupovali, nad polem se strhla náhlá lijáková bouře. Janovští (italští) lušištníci se utkali s anglickými lučištníky v lukostřeleckém souboji. Italové byli rychle poraženi a uprchli. Střet ustupujících Janovců a postupující francouzské kavalérie uvrhl vedoucí bitvu do chaosu. Velští lučištníci pokračovali ve střelbě do shromážděných vojsk. Výstřely anglických bombardérů dále zmatek dále zvyšovaly, ačkoli se dobové zprávy liší v tom, zda způsobily značné ztráty.

Alençonova divize armády poté zahájila útok kavalérie. Toto bylo narušeno improvizovanou povahou útoku, nutností prodírat se prchajícími Italy, blátivou zemí, nutností útočit do kopce a jámami vykopanými Angličany. Útok byl dále rozbit těžkou a efektivní palbou anglických lučištníků, která způsobila mnoho obětí. Zranění koně v panice utíkali přes svah. V době, kdy sevřená formace anglických ozbrojenců a kopiníků přijala francouzský útok, ztratila velkou část své dynamiky. Ozbrojenci, kteří ztratili rovnováhu nebo byli svrženi ze zraněných koní, byli ušlapáni, rozdrceni padajícími koňmi a těly a udušeni v bahně.

Po bitvě bylo nalezeno mnoho francouzských těl. Některé zdroje uvádějí, že Edward vydal rozkaz, aby na rozdíl od zvyku, nebyli bráni žádní zajatci. Nechtěl ztrácet bojovníky kvůli doprovodu a střežení zajatců. Čerstvé síly francouzské kavalérie se přesunuly na pozice na úpatí kopce a zopakovaly Alençonův útok. Měly stejné problémy jako Alençonova vojska, s tou další nevýhodou, že terén, po kterém postupovaly, byl posetý mrtvými a zraněnými koňmi a muži. Edward vyslal vpřed oddíl ze své zálohy, aby situaci zachránil. Francouzi byli opět odraženi. Angličani sice prořídli, ale ti v zadní části se postavili vpřed, aby zaplnili mezery.

Francouzská strana

Francouzská šlechta tvrdohlavě odmítala vzdát se. Odvaha nechyběla ani na jedné straně. Je známo, že slepý král Jan Lucemburský přivázal uzdu svého koně k uzdě svých služebníků a cválal a bojoval až do soumraku, než byl zabit. Filip nakonec opustil bojiště, po zranění šípem v obličeji. Byla téměř půlnoc a bitva utichla, většina francouzské armády se z bojiště rozprchla.
Ztráty v bitvě byly velmi asymetrické. Všechny současné zdroje se shodují, že anglické ztráty byly velmi nízké ve srovnání s Francií.

Podle sčítání provedeného anglickými heroldy po bitvě byla nalezena těla 1 542 francouzských šlechtických ozbrojenců (možná bez započítání stovek, které zemřely při střetu následujícího dne). Angličané údajně z bitevního pole odnesli jako válečnou kořist více než 2 200 francouzských heraldických erbů. Mezi padlými na francouzské straně se objevil neúměrný počet příslušníků nejvyšší šlechty, včetně českého krále Jana Lucemburského, devíti knížat, deseti hrabat, vévody, arcibiskupa a biskupa. Podle Aytona lze tyto těžké ztráty připsat také rytířským ideálům tehdejších rytířů, protože šlechtici by raději zemřeli v bitvě, než aby potupně uprchli z bojiště, zejména před zraky svých rytířských kolegů.

Důsledky

Výsledek bitvy se popisuje jako „úplné vítězství Angličanů“,a jako „bezprecedentní“ a „zdrcující vojenské ponížení“ pro Francouze. Francouzi byli zničeni spěchem a dezorganizací. Angličané mimo jiné těžili z lepší organizace, soudržnosti a vedení a z „nedisciplinovanosti Francouzů“. Anglie si vybudovala mezinárodní pověst vojenské mocnosti v tvrdých bojích za jediný večer.

Eduard ukončil kampaň obléháním Calais, které padlo po jedenácti měsících, jelikož bitva u Kresčaku ochromila schopnosti francouzské armády město ulehčit. Tím si anglická armáda zajistila přechodné území v severní Francii, které bylo drženo dvě stě let. Bitva prokázala účinnost dlouhého luku jako dominantní zbraně na západoevropském bojišti. Angličtí a velšští lučištníci sloužili ve značném počtu jako žoldáci v Itálii a někteří až v Maďarsku. Bitva u Kresčaku je tak obecně zanesena v historických pramenech jako rozhodující bitva středověku.

Zdroje:

ZAHAJSKÝ, I. Slavné bitvy středověku.

AYTON, T. Battle of CRECY.

OMAN, T. A History of War Art.