Pokud se dlouze drží žena s mužem za ruku, může otěhotnět aneb Zamrznutí sexuální revoluce v Severní Koreji

V první řadě je základním principem pochopit, že celková severokorejská kultura randění je poměrně tradiční a konzervativní. Je to jako situace v Jižní Koreji před 50. lety.

Jedním z důvodů je, že severokorejská společnost je obecně poměrně konzervativní a patriarchální a severokorejská média jsou velmi staromódní. V severokorejských filmech nevidíte páry, které se líbají nebo k sobě projevují fyzickou náklonnost, takže mnoho Severokorejců prostě není zvyklých na osobní sexuální vztahy a ani by je nenapadlo být příliš něžní nebo se líbat na veřejnosti.

Vlivy

„V SSSR nemáme sex“ – tuto poznámku pronesla sovětská žena středního věku v 80. letech, když se se svými americkými vrstevníky zúčastnila společné talk show. Stejně jako mnoho dalších často citovaných vět je i tato poněkud zkreslená. Ve skutečnosti žena ve větě pokračovala a řekla: „No, my samozřejmě máme sex, ale otevřeně o tom nemluvíme.“ První část věty se nicméně okamžitě proslavila, a to z dobrého důvodu: ačkoliv byl sex v komunistických společnostech jasně přítomen, nebyl tématem k diskusi.

V jistém smyslu byl postoj k sexu v marxisticko-leninských zemích pozoruhodně podobný postojům v hluboce náboženských společnostech. Je pravda, že v raných fázích – krátce po komunistické revoluci v Rusku v roce 1917 – Sovětský svaz podporoval pozoruhodně liberální postoje k sexu. Po bolševickém převratu v roce 1917 se registrace manželství stala zbytečnou (soužití bylo právně stejně závazné jako manželství), potraty a homosexualita byly dekriminalizovány. Rozvod byl mnohem snazší, byl zaveden a přísně vymáhán systém výživného a o sexuálních otázkách se volně diskutovalo.

Manželství bylo opět podporováno a nárok na alimenty a důchody měly pouze legálně registrované manželky a jejich děti. Krátce po Stalinově smrti došlo k mírné liberalizaci, ale podle oficiálního sovětského světonázoru byl sex přijatelný pouze v rodině a ideálně pro plodné účely. Po roce 1945 se tento přístup – byť mírně okořeněný tím málem, co zbylo z původního marxistického feminismu – stal povinným ve všech režimech závislých na Sovětském svazu, Severní Korea nebyla výjimkou.

Počátky

V důsledku toho Kim Ir-sen a jeho doprovod zavedli některé profeministické zákony (obvykle doslovně přeložené z podobných ruských zákonů), které zakazovaly konkubíny, usnadňovaly rozvodové řízení, poskytovaly ženám alimenty a ukončovaly diskriminaci žen v majetkových otázkách. Celkově vzato se však o sexu nemluvilo a nediskutovalo. Byla to také převážně mužská záležitost: pro ženy bylo panenství před svatbou a naprostá loajalita k manželovi během manželství považováno za jediný přirozený způsob života, a proto se tyto postoje aktivně šířily v médiích a oficiálním umění.

Nedávné studie severokorejských uprchlíků potvrzují to, co bychom mohli hádat i z letmého pohledu na severokorejská média. Severokorejští mladí lidé mají o sexuální aktivitě téměř komicky mlhavé představy. O takových otázkách se nediskutuje ani ve škole, ani v rodinách.

Když v roce 2018 vědci z Univerzity Ewha zkoumali úroveň sexuální výchovy mezi severokorejskými ženami na jihu, byli překvapeni tím, co popsali jako „mimořádně nízkou úroveň“ těchto znalostí. Chlapci se někdy učí „fakta života“ od svých vrstevníků nebo starších příbuzných, ale dívky zůstávají pozoruhodně nevědomé. Některé severokorejské ženy, které v 70. a 80. letech dospívaly, vzpomínají, že až do svých 20 let let si myslely, že příliš dlouhé držení se za ruku s mužem může vést k otěhotnění.

Jinými slovy, severokorejské dívky jsou v takových „choulostivých“ záležitostech do jisté míry podobné dívkám ze střední třídy ve viktoriánské Anglii před 150 lety. „Nevinnost“ je vnímána jako přirozený a žádoucí stav mysli. Předpokládalo se (a stále se do značné míry předpokládá), že každá slušná žena by měla odložit sex, dokud se nevdá.

Měnící se časy

Zdá se, že až do společenské katastrofy 90. let se drtivá většina Severokorejců tímto pravidlem řídila, ale existovaly výjimky. Existuje případ, kdy severokorejská žena, měla koncem 70. let sex se svým přítelem, když oba sloužili v armádě, a otěhotněla.

Tehdy by to jistě vedlo k nečestnému propuštění, které by ji pravděpodobně připravilo o právo bydlet v privilegovaném Pchjongjangu. Jejím rodném městě. Naštěstí se rodičům přítele dívka líbila. Jelikož měli velký vliv, zařídili její okamžité propuštění ze “zdravotních důvodů”, než se těhotenství stalo zjevným. Všechno dopadlo dobře: vzali se, měli tři děti, během hladomoru uprchli ze země a nyní žijí poblíž Soulu.

Mimomanželské těhotenství bylo až donedávna téměř nemyslitelné a potrat byl považován za jediné myslitelné východisko z problémů. Problémy nesouvisejí ani tak se státní politikou, jako spíše s tlakem vrstevníků. Stejně jako většina tradičních společností je Severní Korea místem, kde je samoživitelka vyloučena na okraj společnosti a ponižována všemi možnými způsoby. Tento postoj se po hladomoru v 90. letech zdánlivě zmírnil, ale stále do značné míry přetrvává: svobodné mateřství zůstává v zemi vzácnou výjimkou.

Nejstarší povolání

V Severní Koreji za éry Kim Ir-sena prostituce téměř chyběla a přísná kontrola nad bydlením, příjmem a životním stylem pomohla téměř úplně vymýtit komerční sex. Některé ojedinělé a vzácné případy prodeje sexuálních služeb za peníze sice mohly existovat, ale ve většině případů, ženy rozdávaly sexuální služby pro praktické potřeby. To bylo v podstatě v duchu státního socialismu, kde se obvykle směňovaly služby a zboží, spíše než peníze.

Například v některých ženských vojenských jednotkách se všeobecně věřilo, že dívka, která se chce připojit ke straně, a tím dramaticky zvýšit své další šance na společenský postup, by měla nejprve spát s místním tajemníkem strany. V ne až tak dávné době, na začátku roku 2000, uprchlé severokorejské ženy potvrzovaly, že mnohdy svedly místní úředníky. Byly jejich milenkami, především proto, aby urychlily své obchody a možnosti cest do zahraničí. Úředník byl totiž schopen zařídit pasy a výjezdní víza.

Došlo však k zajímavému zvratu. Na začátku 80. let severokorejské úřady otevřely v hotelu Potonggang, tehdy nejluxusnějším hotelu v Pchjongjangu, klub hostesek. Tam byla prostituce alespoň tolerována a v jistém smyslu tiše podporována. Hostesky byly všechny thajské dívky a klub zůstal uzavřen pro Severokorejce i občany „bratrských socialistických zemí“. Jejich ambasády byly strážkyněmi jejich ctností. Možná tak omezený trh nestačil, a tak klub hostesek po několika letech finančních potíží zavřel.

Roky hladomoru

Věci se změnily koncem 90. let, během tzv. Náročných pochodů. Krize znamenala, že úřady ztratily kontrolu. Také vedla k výraznému posílení postavení žen, protože nové tržní ekonomice dominovaly (alespoň na nižších úrovních) obchodnice. Jakmile se ženy náhle staly živitelkami rodiny, patriarchát ztratil velkou část svého ekonomického základu. Kolaps státní kontroly vedl k větší individuální svobodě.

Náročný pochod byl dobou rozvodů, které obvykle iniciovaly ženy. Nově nezávislé ženy se začaly zbavovat svých manželů, kterými dlouho opovrhovaly, ale nemohly se jich zbavit. Počet mimomanželských poměrů se zvýšil, protože mnoho žen začalo prožívat romantiku. K rozvodu však nedocházelo pouze kvůli dětem, podnikání nebo jen proto, že rozvod byl v Severní Koreji stále stigmatizován.

Technicky vzato se aféry také zjednodušily. Dohled se snížil, stalo se možné najít si místo za peníze a rostl počet zábavních podniků, kde mohly vzniknout a vzkvétat aféry. Studie z roku 2019 ukazuje, že 29,8 % všech žen, kterým se podařilo uprchnout ze Severní Koreje, mělo mimomanželský sex během pobytu ve své zemi. Což je úroveň, která může být ještě vyšší než ve Spojených státech.

Tradiční hodnoty zůstávají

Přesto je rozvod vnímán jako problém. Jsou známé případy, kdy se severokorejská žena po rozvodu rozhodla uprchnout do Jižní Koreje (v jednom případě se dvěma dětmi). Obě ženy byly v Severní Koreji komerčně docela úspěšné, takže si mohly dovolit pohodlný únik ve stylu VIP. Obě ale uvedly, že po rozvodu by se ve svém rodném městě cítily velmi nepříjemně. Hlavním důvodem je, že proti rozvedeným ženám existují jakési předsudky. Proto se rozhodly opustit svůj poměrně pohodlný život a utéct. Je pravda, že obě ženy žily v malých městech, kde jsou tradiční mravy silnější a kde je mnohem obtížnější uniknout “veřejným soudům”.

Přibližně od roku 1997 je snadné koupit si komerční sex v blízkosti vlakových nádraží a trhů, zatímco někteří lidé dokonce začali pronajímat pokoje párům na hodinové bázi. Bohatí a mocní muži mají také větší sklon se svými milenkami předvádět. V dobách „národního stalinismu“ Kim Ir-senova elita “sukničkařila” ve velkém. Očekávala se ale diskrétnost. Úředník mohl spát se svou sekretářkou nebo s nějakou ženou, která od něj mohla očekávala laskavost a přízeň. Pouze ale za předpokladu, že byla zachována náležitá slušnost.

Elitní muži jsou nyní docela ochotni předvádět své mladé milenky a mezi vrcholnou obchodní elitou je muž téměř povinný si milenku udržet. Zahraniční diplomaté v Pchjongjangu si v poslední době všimli, že někteří úředníci se začali objevovat na veřejných místech s mladými kráskami.

Současná “ale”…

Sexuální výchova v Severní Koreji téměř neexistuje. Antikoncepční pilulky a kondomy lze velice těžko sehnat. Nelze se jen tak zastavit v nejbližším 24hodinovém obchodě s potravinami a koupit si, co potřebujete. Tamní gynekologové mohou antikoncepci předepsat jen vdaným ženám. Na základě výpovědí skupiny žen ze Severní Koreje, je známo, že těhotenské testy byly v místních obchodech (pouze ve městech) k dispozici až v roce 2007. Stále však existují riskantní potraty u svobodných žen, které se bojí a stydí vyhledat diplomovanou lékařskou pomoc.

Stejně jako jiné aspekty severokorejské kultury, ani kultura randění není statická. A stejně jako u jiných společenských změn je jedním z hlavních faktorů příliv zahraničních médií pašovaných na DVD a USB discích a nyní i na kartách Micro-SD. Jedním z důvodů, proč jsou jihokorejská dramata a filmy tak populární, je to, že na rozdíl od severokorejských vládních filmů ukazují poutavé lidské příběhy. Především o lásce a vztazích a mají návykové zápletky. To Severokorejci ze své tvorby neznají. Ve filmech nedocházím k polibkům, držení se za ruce a už vůbec ne k postelovým scénám atd. Co se týká pornografie, dochází k pašování z Číny i Japonska.

Rozdílnosti

V oblastech vzdálených od hranic s Čínou mají lidé mnohem menší přístup (pokud vůbec). V Severní Koreji tedy existují obrovské regionální rozdíly a kultura randění bude na venkově stále velmi tradiční a konzervativní. Zatímco v Pchjongjangu a dalších velkých městech se mění. Mladí obyvatelé Pchjongjangu navíc nyní mají většinou mobilní telefony, takže si mohou domlouvat randění telefonem. Na vesnicích vlastní mobilní telefony asi 10 % obyvatelstva, o internetu si tam mohou nechat “zdát”. Takže pokud chce chlapec na vesnici randit, musí zaklepat na dveře dívčina domu.

Kvůli probíhajícím vládním omezením kultury a extrémní paranoii ze zahraničních médií se Severní Korea opozdila se sexuální revolucí. Ale nyní se to děje a není to triviální záležitost. Napodobování kultury randění, která se učí prostřednictvím jihokorejských a dalších zahraničních médií. Zejména mezi mladými městskými Severokorejci, přispívá ke zvýšené citlivosti na zahraniční trendy a k liberalizaci a modernizaci kultury a společnosti zdola nahoru. Vyvstávají zde však otázky, co je vhodné a co ne, kde jsou hranice, jak moc je přínosná tradice a konzervatismus, kde se hodí a kde se již nehodí?

Zdroje:

www.bbc.com

TIMOTHY, D. North Korea and sexuality.

BARNABY, J. The sex lives of North Koreans.