Hrabě František Antonín Špork: Outsider mezi tehdejší šlechtou, který se zasloužil v péči o válečné veterány

Kuks je malá vesnice ležící ve východních Čechách. V roce 1684 se majitelem všech místních panství, včetně Kuksu, stal hrabě František Antonín Špork. V té době byl Kuks známý pouze svými prameny, o kterých místní lidé věřili, že mají léčivé vlastnosti, než započala výstavba nemocnice.

Rodina Šporků – cesta k titulu

Rodina Šporků byla typickým představitelem nové raně moderní aristokracie, která přišla do rekatolizovaných Čech v souvislosti s konfesními konflikty třicetileté války. A přinesli si s sebou jeden vážný handicap – jejich aristokratismus byl příliš „čerstvý“, protože si ho vydobyli za zásluhy v bojích proti heterodoxním osobám (protestantům) nebo nevěřícím (tureckým muslimům).

Otec zakladatele Kuksu, Johann von Sporck, byl synem vestfálského rolníka. Po celý svůj život se pyšnil tím, že svou kariéru začínal jako pasák prasat. Před rokem 1620 vstoupil do armády bavorských vévodů, kde začínal jako bubeník a postupně získal hodnost generála kavalérie, tentokrát však v habsburské armádě.

Jeho úspěchy na bojišti byly odměněny povýšením do šlechtického stavu. Nejvyšší titul – titul císařského hraběte – mu byl udělen v roce 1664 po bitvě u Svatého Gottharda proti Turkům v Uhersku. Habsburští vládci ho také odměnili dary v podobě zabavených českých panství protestantských protivníků. Ke konci svého života se tak generál Johann von Sporck mohl pochlubit slávou, titulem a honosnými majetky.

František Antonín Špork

Jeho syn a zakladatel Kuksu, František Antonín Špork (Franz Anton von Sporck), vyrůstal v době míru, a proto dával přednost kariéře v rámci struktur českých stavů. Za příznivých okolností mu to mohlo otevřít cestu až k vídeňskému dvoru. Kvůli nedostatku konexí byl však v 80. a 90. letech 17. století „starou“ šlechtou s tradicemi svých rodů pravidelně odmítán. Považovali jej za syna válečného dobrodruha s příliš novým erbem. Šporkovi byl proto odpírán přístup mezi tehdejší mocenskou elitu.

Pro Františka Antonína to byla dvojí potupa – nejen osobní, ale i rodinná. Rozhodl se ji vyvážit horečnatou a velkolepou činností v oblasti umění. Obklopil se skupinou nejvýznamnějších umělců, kteří v té době v Čechách působili. V první řadě to byl sochař rakouského původu Matthias Bernard Braun nebo rytec z Norimberku Michael Heinrich Rentz.

Existují také důkazy o tom, že Špork byl v kontaktu s Antoniem Vivaldim nebo Johannem Sebastianem Bachem atd. Díla, která hrabě sponzoroval, představují směs témat typických pro středoevropské barokní umění. Oscilující mezi světskou opulentností a zbožnou askezí, vždy s jistou příměsí satirické kritiky „neduhů“ dané doby. Jejich hlavní charakteristikou byla zejména opulentnost, která se projevovala kvantitou či velikostí. Je zřejmé, že jelikož se Špork nedokázal prosadit v oblasti politiky, snažil se upoutat pozornost alespoň v oblasti knihtisku, krajinářství, architektury a umění sochařství, divadla a opery.

Lázně Kuks

Hrabě Špork si také stanovil velmi ambiciózní cíl – proměnit Kuks ve světoznámé lázně. Díky svému nesmírnému bohatství mohla stavba začít okamžitě. Lázně byly skutečně velkolepé a slavné, dokonce více než Karlovy Vary. Pro nás je však důležité to, co bylo postaveno na opačné straně Labe. Hrabě Sporck postavil nemocnici pro armádní veterány. Španělský řád bratří špitálů byl v letech 1743 až 1938 přizván k péči o staré a zraněné vojáky.

Tento specifický přístup „velkého muže na periferii“ lze vidět právě v konceptu hospitalu (nemocnice) Kuks. Tato nemocnice byla za prvé jedinou institucí tohoto druhu v raně novověkých Čechách, která se nenacházela ve městě. Až do konce 19. století se „protoléčebné“ ústavy nacházely ve městech, bez ohledu na to, zda je zřizovaly městské úřady, šlechta nebo církev.

Pokud jde o Kuks, nejbližší město je vzdálené zhruba 10 kilometrů. Jelikož byl hrabě Špork v Praze i ve Vídni vnímán jako outsider, vědomě si zvolil život venkovského šlechtice žijícího na svých panstvích. Mezi jeho panství patřilo i Hradiště ve východních Čechách, které se nacházelo na cestě z Prahy do Vratislavi.

Věhlas

Kolem roku 1690 hrabě objevil v údolí Labe poblíž Hradiště místo se třemi prameny. Říkalo se, že se jedná o léčivé prameny. Následujících 40 let si tam nechal od základů postavit sídlo. Místu se říkalo Kukus Baad a bylo založeno na sezónní lázeňské turistice, která přitahovala různé významné hodnostáře té doby.

Byli to ti samí lidé, mezi nimiž se Špork nedokázal prosadit a nyní se snažil samostatně vytvořit síť přímluvců. Kukské údolí je jednou z nejvýznamnějších ilustrací barokního přístupu ke krajině v českých zemích. A nemocnice Kuks byla klíčovým prvkem. Kompozice komplexu poměrně věrně odráží duševní svět raně novověkého člověka. Je založena na kontrastu a zároveň na harmonii profánních a duchovních prvků. Profanost a pomíjivost reprezentují lázně soustředěné kolem hraběcí rezidence s dřevěnými kolonádami, italskými terasovitými zahradami, divadlem a hostinci.

Význam nemocnice

Břeh s nemocnicí je místem pro rozjímání, nemoc, uzdravení, smrt či nový život. Kontrast byl vytvořen i architektonickými prostředky – budova nemocnice je jedním velkým solitérním objektem sloužícím jako symbol věčnosti, zatímco na druhé straně řeky se nacházejí shluky jednotlivých zařízení, fragmentovaných jako pozemský život. Hmota budovy nemocnice je zároveň symbolickým náhrobkem, neboť hrobka zakladatele celého komplexu, hraběte Františka Antonína Šporka, se nachází v kryptě kostela Nejsvětější Trojice. Hrabě tak i po své smrti zůstává uprostřed svého mikrosvěta.

Pravidelné denní bohoslužby a modlitby za spásu hraběte a jeho rodiny, které se konaly v kryptě, byly jedinými povinnostmi, které museli chovanci a pacienti nemocnice plnit za poskytnuté dobrodiní. Kromě promyšlené struktury lázeňského komplexu a nemocnice nás okamžitě zaujme ještě jeden aspekt – velikost budovy nemocnice. Velikost odráží několik aspektů – za prvé, nemocnice je rozhodně dominantou celého komplexu a vizuálně uzavírá horizont z pohledu návštěvníka.

Podoba nemocnice

Dále tu byl klášter Milosrdných bratří s přilehlou lékárnou a nemocnicí. Čtvrtý celek tvořila samotná nemocnice určená pro více než sto zraněných vojáků a jejich pečovatele. A konečně zde bylo i nezbytné ekonomické zázemí v podobě různých skladů (na potraviny a další materiál), dílen či stájí.

Stálí obyvatelé nemocnice se několikrát denně scházeli na místě určeném pro liturgii – není proto divu, že velikost nemocničního kostela byla srovnatelná s hlavními farními kostely v mnoha raně novověkých českých městech (a někdy i větší). Zároveň je vnější strana kostela nejreprezentativnější částí celé budovy. Byl postaven z masivních pískovcových bloků, které byly v zimě a na jaře roku 1707 přepraveny do Kuksu 36 povozy.

Nad centrálním oknem v průčelí je erb rodiny Šporků. Na centrální desce erbu je zobrazena hlava Turka, připomínající kontext, za které byl rod povýšen do šlechtického stavu. Ačkoli se v pramenech nenacházejí žádné výslovné zmínky, je vysoce pravděpodobné, že tato záslužná instituce byla také postavena z peněz z válečné kořisti z uherských bojišť. Počet dotovaných míst a velikost budovy snadno předčí všechny nemocnice, které existovaly v raně novověkých Čechách před zahájením Šporkových stavebních aktivit v Kuksu.

Přirovnání 

Nemocnice Kuks se blíží nemocnicím dvou hlavních lékařských řádů raně novověkých Čech, a to řádu sester svaté Alžběty a řádu Milosrdných bratří. Pro srovnání se můžeme podívat na největší z těchto nemocnic – klášter Milosrdných bratří u kostela sv. Šimona a Judy v Praze. Tato vícepatrová tříkřídlá budova mohla pojmout 60 stálých obyvatel – 50 pacientů a 10 členů kláštera.

To je však pouze polovina kapacity, kterou nemocnice Kuks nabízela. Co se týče rozmachu, s Kuksem se mohla srovnávat pouze první „polostátní“ zdravotnická instituce v Čechách – konkrétně Invalidovna v Praze určená pro válečné veterány.

Financování

Pokud jde o zakládání charitativních nadací, velký význam měly i finance. České nemocnice a špitály založené v raném novověku (tj. cca po polovině 16. století) měly v podstatě pouze dva typy financování. Některé z nich byly financovány prostřednictvím nadačního kapitálu, z něhož jednotlivé instituce každoročně dostávaly úroky. Tento kapitál byl nejčastěji vkládán ve prospěch dané instituce jako celku (v případě nemocnic to platí na 100 %).

Alternativně mohl mít formu individuálních nadací určených k podpoře konkrétních problémů – to je případ nemocnic provozovaných různými církevními řády a šlechticů financujících lůžka v těchto institucích. Kromě toho instituce dostávaly také jednorázové odkazy, vybrané almužny nebo pravidelné příspěvky, například z hospodářské činnosti panských statků šlechty. Špork zvolil řešení, které bylo typičtější pro středověk, pokud jde o úhradu nákladů na Kukskou nemocnici.

Pro potřeby instituce věnoval celé své panství Hradiště se všemi výtěžky ze sedmi místních usedlostí, jako byl pivovar nebo vinařská palírna a další. Tuto nadaci s přestávkou vedli Šporkovi potomci. Nadace spravovala instituci na základě prostředí od poloviny 18. století až do poválečného znárodnění v roce 1945. V tomto smyslu se tak všichni poddaní hraběte Šporka stali vykonavateli jeho poslední vůle, protože financování instituce záviselo na jejich píli a daňových příjmech. Zároveň mohli doufat, že se jednoho dne stanou příjemci jeho dobročinnosti.

Historický odkaz

Bývalí vojáci měli přednost při přijetí do nemocnice, což zjevně souvisí s kariérou otce zakladatele. Ačkoli se Šporkův projekt kvůli různým nepříznivým okolnostem (jako například války 19. století a první poloviny 20. století, odsun německého obyvatelstva nebo následné období tzv. socialismu) nedochoval v plném rozsahu, lze říci, že byl jedinečný – v kontextu Čech, ale i střední Evropy. Jen během 18. století v ní bylo ošetřeno na 6000 vojáků a válečných veteránů.

Jedinečnost Kukské nemocnice je v českém prostředí mnohorozměrná, od špičkové konstrukce a umělecké realizace až po velkorysé zdravotní a sociální aktivity, které byly pro tento komplex charakteristické po více než dvě a čtvrt století. Konkrétně až do konce 60. let 20. století.

Zdroje:

KLEISNER, T. Hrabě Špork. 

TOMÁNEK, J. Šlechta na královském a císařském dvoře.

Zámek Kuks.