Historické duely aneb Tam, kde hrdinný romantismus začíná i končí

Duely nebo souboje jsou boje dvou protivníků se zbraněmi podle domluveného času, místa a zbraní. Důvodem pro výzvu k souboji byla obrana cti pohaněného. V průběhu několika století se lze s tímto způsobem “vyrovnávání účtů” setkat, a to poměrně často.

Počátky a vývoj

Počátku soubojů lze hledat v tzv. „božích soudech“ (lat. ordálie), které byly časté v raném a vrcholném středověku. Jejich principem bylo přesvědčení či víra, že na cti poškozená stránka může žádat safisfakci v ozbrojeném souboji, kde Bůh, resp. boží vůle prokáže vinu u poraženého a nevinu u vítěze. Jelikož při takto chápané spravedlnosti často docházelo díky náhodě k úmrtím nevinných (tedy poškozené strany, které se často stala nějaká újma jako např. urážka, krádež, zneuctění manželky nebo dcery a podobně).

Církev i světská moc postupně „boží soudy“ zakazovaly. Formálně jejich jednání zakázal až IV. Lateránský koncil v roce 1215. Objevovaly se však i v pozdějších obdobích, naposledy se zmiňují v pramenech v první polovině 16. století. Většinou se soubojů účastnili svobodní muži, zpočátku ze stavu šlechty, od 17. století i důstojníci, měšťané a úředníci nešlechtického původu. Největší obliby dosáhly na přelomu 16. a 17. století v západoevropských zemích jako Itálie, Francie a Španělsko.

Historikové uvádějí, že ve Francii bylo mezi lety 1598 – 1608 zabito kolem 8000 šermířů, většina z nich v soubojích. Jejich masové rozšíření vedlo v roce 1602 krále Jindřicha IV. k vydání nařízení (ediktu), který je zakazoval pod hrozbou trestu smrti, ale tato hrozba nebyla účinná.

18. a 19. století

Velkým nepřítelem soubojů byl Armand-Jean du Plessis kardinál Richelieu. Šermířské souboje se opět rozšířily ve druhé polovině 18. století, kdy se začínají objevovat i souboje s pistolemi. Ty byly populární zejména v první třetině 19. století. 

V 18. a 19. století se při soubojích s chladnými zbraněmi považoval první krvavý zásah, tedy zranění protivníka. I přes oficiální vládní zákazy soubojů se nadále konaly – velké znovuoživení soubojů nastalo v období napoleonských válek. V této době se souboje rozšířily i do zemí, kde se v dřívějších obdobích nevyskytovaly (např. Rusko, Spojené státy americké). V 1. polovině 19. století se objevují i ​​první soubojová pravidla, která do velkých podrobností definovala průběh duelů. Známými byla zejména pravidla s názvem „Essai sur le duel“ od hraběte de Chatauvillarda z roku 1836.

Hlavní aktéři

Souboje mezi sebou v minulosti vedly nejen šlechtici, ale také důstojníci. Je o nich zmínka i v dobovém kodexu důstojnické cti. Nejviditelnější formou tohoto kodexu byly souboje, které se ve větší míře začaly praktikovat zejména od 70. let 19. století. Důstojnická etika vyžadovala přijmout výzvu k souboji, respektive vyzvat k souboji v případě urážky důstojnické cti. Pod urážkou důstojnické cti se myslela nejen urážka důstojníka jako osoby, ale také urážka důstojnického stavu či urážka armády.

Pravidla vyzvání k souboji, ale i průběhu samotného souboje, byla popsána v mnoha příručkách a desítkách knih, ale to nebránilo tomu, že instituce soubojů byla často zneužívána, což vedlo k mnoha tragédiím. Kodex cti používaný v Rakousko-Uherské monarchii znal v teoretické rovině tři stupně urážky, které mohly být příčinou na výzvu k souboji.

Za lehkou urážku bylo považováno neslušné chování v přítomnosti důstojníka, za těžkou urážku se považovalo pomluvy, otevřeně nadávání na armádu. Tělesné ublížení, jako třetí stupeň urážky, představovalo postrčení, či políček (facka). Ten se chápal jako přímá výzva k souboji se symbolem pohození rukavic protivníkovi.

Příkladů zneužití institutu souboje je mnoho a existují doklady o tom, že mnohdy důvodem k souboji byl upřený „drzý“ pohled, neúmyslné vražení do důstojníka na ulici. Souboje se staly pro mnohé mladé důstojníky cestou jak si zvýšit svou společenskou prestiž vedl. To vedlo ze strany těchto „soubojových hrdinů“ přímo k vyhledávání soubojů, čímž do značné míry terorizovali své okolí.

Pole cti a podmínky

Hlavními kritérii pro výběr pole cti byla izolace, aby se zabránilo odhalení a vyrušení ze strany úřadů; a jurisdikční nejednoznačnost, aby se zabránilo právním důsledkům. Souboje se tradičně konaly za úsvitu, kdy slabé světlo snižovalo pravděpodobnost, že budou účastníci spatřeni, a vynutilo si přestávku na rozmyšlenou nebo vystřízlivění.

Po nějakou dobu před polovinou 18. století šermíři, kteří soubojovali za úsvitu, často nosili lucerny, aby se navzájem viděli. Dělo se to tak pravidelně, že šermířské příručky začlenily lucerny do svých lekcí.

Dle volby vyzývající strany mohl být souboj veden do několika směrů:

Do první krve, v takovém případě by souboj skončil, jakmile by byl jeden muž zraněn, i když zranění bylo lehké.
Dokud by jeden muž nebyl zraněn tak těžce, že by nebyl fyzicky schopen v souboji pokračovat.
Do smrti (nebo à l’outrance), v takovém případě by nedošlo k uspokojení, dokud by jedna ze stran nebyla smrtelně zraněna.
V případě pistolových soubojů by každá strana vystřelila jednu ránu. Pokud by nebyl ani jeden z mužů zasažen a vyzyvatel by prohlásil, že je spokojen, souboj by byl prohlášen za ukončený. Pokud vyzyvatel nebyl spokojen, mohl souboj s pistolí pokračovat, dokud nebyl jeden muž zraněn nebo zabit, ale více než tři přestřelky byly považovány za barbarské.

Praxe se však lišila, ale pokud vyzyvatel nebyl vyššího společenského postavení, jako například baron nebo princ vyzývající rytíře, mohla vyzývaná osoba rozhodnout o čase a zbraních použitých v souboji. Uražená strana mohla souboj kdykoli zastavit, pokud považovala svou čest za uspokojenou. V některých soubojích sekundanti zastávali místo hlavního duelanta, pokud hlavní nebyl schopen souboj dokončit. To se obvykle dělo v soubojích s meči, kde byly odborné znalosti někdy omezené. Sekundant také působil jako svědek.

Souboje s pistolemi

Existovaly různé metody soubojů s pistolemi. Způsob, kdy dva duelanti stáli zády k sobě, odcházeli od sebe stanovený počet kroků, než se otočili a vystřelili, byl známý jako „francouzská“ metoda. Jiná metoda vyžadovala, aby duelanti stáli v dohodnuté vzdálenosti a na signál stříleli současně – to byl typ souboje oblíbený v Británii. Varianta tohoto postupu vyžadovala, aby se duelanti střídali ve střelbě, přičemž vyzyvatel střílel jako první nebo o právu prvního výstřelu rozhodoval hod mincí.

Vzdálenost, na kterou byly pistole vystřeleny, mohla záviset na místních zvyklostech, přáních duelantech nebo někdy na závažnosti urážky. Americký soubojový kodex z roku 1838 navrhoval vzdálenost mezi 10 a 20 kroky. Vyskytly se případy, kdy se pistolové souboje odehrávaly na pouhé dva nebo tři kroky, s prakticky jistotou, že jeden nebo oba duelanti budou zraněni nebo zabiti.

Spisovatelé a literatura

Souboje byly běžné nejen mezi důstojníky či šlechtou, ale i mezi významnými spisovateli, básníky a politiky. Nejznámější jsou případy z Ruska a Francie. Například básník Alexandr Sergejevič Puškin absolvoval 29 soubojů a vyzval mnoho významných osobností. V roce 1837 byl zabit v souboji milencem své ženy, francouzským diplomatem Georgesem d’Anthèsem. Bylo mu 38 let. O tři roky později zahynul v duelu Puškinův obdivovatel, Michail Jurjevič Lermontov, který byl zabit svým bývalým spolužákem, důstojníkem Nikolajem Martynovem pro politické neshody. Tomu bylo pouhých 27 let.

Souboje se hojně vyskytují v literatuře 19. století, například v románech „Kronika Pickwickova klubu“ Charlese Dickense, „Tři mušketýři“ Alexandra Dumase, „Dáma s kaméliemi“ od Alexandra Dumase mladšího a mnoha dalších.

Zdroje:

ALBRECHT, K. Umění souboje.

VINOVITZ, J. Od kordů po pistole.