Od zdravotních sester k odstřelovačkám: Příběh československých žen, které sloužily ve druhé světové válce

Příběh československé vojenské účasti ve druhé světové válce je často vyprávěn se zaměřením na několik hrdinských postav a klíčových událostí. Jeden aspekt, který je však v paměti veřejnosti do značné míry přehlížen, je role žen v boji proti nacismu. A to i přesto, že v jednotkách Československé armády na východní frontě sloužilo přes tisíc žen. Československé ženy také plnily různé úkoly v ženských složkách britské armády…

 Nasazení na východní frontě

V lednu 1942 sovětský rozhlas vyslal výzvu československým občanům v SSSR, aby se přihlásili do nové jednotky Československé armády, která se formovala v Buzuluku v jižním Rusku. Dobrovolníci, včetně žen, brzy začali do Buzuluku přicházet ze všech částí Sovětského svazu. Mezi lety 1942 a 1945 se k československým vojenským jednotkám na východní frontě připojilo více než 60 000 lidí.

Mnoho žen, které přijely do Buzuluku, již po anexi Československa nacistickým Německem v roce 1939 emigrovalo do Sovětského svazu. První dobrovolnice byly buď židovské, nebo podkarpatské rusínské ženy, které byly vězněny v sovětských táborech nucených prací nebo gulazích. V roce 1942 je sovětské úřady propustily a dovolily jim narukovat do československé jednotky. Významnou část československých sil tvořili také příslušníci česky mluvících komunit, které se historicky usadily na ruském území, jako například volyňští Češi.

Ženy, které se připojily k československé jednotce, se obecně velmi ochotně přihlásily jako dobrovolnice, i kdyby to znamenalo vystavit se nebezpečí. Jedním z hlavních motivů, zejména pro volyňské Češky, bylo vlastenectví. Jiné se chtěly pomstít nebo přispět k porážce fašismu, který považovaly za největší možné zlo. Samozřejmě existovaly i romantické důvody, například se zamilovaly do vojáků.

Mnoho žen přitahovaly novinové fotografie jejich vrstevníků v uniformách. Některé z nich se připojily, aniž by si to pořádně promyslely nebo si dokonce přečetly vstupní dokumenty. Na druhou stranu jiné měly jasnou motivaci pro vstup do jednotky. Například podplukovník Irena Malínská později uvedla, že se připojila, aby se mohla starat o zraněné vojáky. Uvědějí historici.

Výcvik a další aktivity

V průběhu roku 1942 dobrovolnice v Buzuluku absolvovaly základní výcvik a připravovaly se na vstup do bojů po boku Rudé armády. Sovětská armáda poprvé povolila ženám vstup do svých řad v roce 1941, kdy německý Wehrmacht rychle postupoval přes západní Rusko. Ženy v Rudé armádě zastávaly různé funkce, sloužily jako protiletadlové střelkyně, odstřelovačky, obsluhy kulometů, pilotky nebo dokonce řidičky tanků. Historička Alena Flimelová doplňuje, že českoslovenští velitelé na východní frontě naopak zpočátku neočekávali, že ženy převezmou hlavní bojové role, o to byli mile překvapeni.

Zároveň do Buzuluku přicházelo stále více žen, které se chtěly přihlásit. Ukázalo se, že československé velení se s touto situací bude muset nějak vypořádat. Ženy začalo tedy spontánně přijímat na osobní odpovědnost Ludvíka Svobody, velitele formace. Výcvik žen probíhal ve vedlejší roli, nejčastěji jako zdravotní sestry nebo kuchařky. Některé dívky absolvovaly také odstřelovací výcvik.

Dvě výrazné odstřelovačky (krom  jiných) byly Vanda Biněvská a Marie Ljalková. Obě špičkové ostrostřelkyně se později staly dvěma z nejslavnějších veteránek československé jednotky. Ljalková údajně nasbírala na bojišti přes třicet sestřelů. Alena Flimelová vysvětluje, jak se z těchto dvou mladých dívek staly odstřelovačky:

„Byla to vlastně náhoda, protože Marie Ljalková se narodila jako Ukrajinka a v roce 1939 se provdala za podkarpatského Rusína, který uprchl do Sovětského svazu. Tímto sňatkem získala československé občanství a poté vstoupila do československé jednotky. Původně se cvičila na zdravotní sestru. Ale zdravotní sestry musely také absolvovat střelecký výcvik. Velitel viděl, že Ljalková ve výcviku vyniká, a zařadil ji do kurzu odstřelovaček. Stejný příběh byl s Vandou Biněvskou. Dívky musely zasáhnout terč alespoň jednou ze tří pokusů. Obě se třikrát za sebou trefily do terče, a proto byly vybrány pro odstřelovací výcvik.“

Na bojišti

V roce 1943 se československé jednotky poprvé zapojily do boje. V bitvě u Sokolova se střetly s německými jednotkami postupujícími na nedaleké město Charkov. Zatímco československá jednotka bojovala o zdržení německého útoku, její zdravotní sestry neúnavně pracovaly na záchraně zraněných vojáků, kteří se dostali pod nepřátelskou palbu. Mnoho žen za své úsilí získalo medaile. Alena Flimelová vysvětluje, že po bitve u Sokolova (8.-9. března 1943) československá jednotka změnila svůj přístup k nasazení žen v bitvě.

„Bitva u Sokolova byla prvním bojovým nasazením československých jednotek, včetně žen. Je důležité poznamenat, že v Sokolově velení Československé armády ještě nerozhodlo, jak chce ženskou část využít. Během bitvy směly zdravotní sestry operovat na frontové linii. Přestože byla zraněna pouze jedna a žádná nebyla zabita, velení se později rozhodlo, že tento typ nasazení je pro ženy příliš riskantní,” uvádí Alena Flimelová.

Kromě dvou odstřelovaček byly proto ženy po tomto ohňovém křtu československých jednotek na východní frontě staženy z přímého boje. Ženy se však i tak dostaly pod smrtící palbu v bitvě u Dukelského průsmyku v roce 1944. Během tohoto velkého střetu na severovýchodní hranici dnešního Slovenska se celá československá jednotka dostala pod německý minometný útok. Pět žen, včetně tří spojařek a dvou protiletadlových střelkyň, zemřelo na následky zranění způsobených šrapnely. Toto jsou, podle historiků, jediné zdokumentované úmrtí československých žen v boji ve druhé světové válce.

Ženy v britských pomocných sborech

Situace československých vojákyň v Británii byla složitější, protože československá exilová vláda se sídlem v Londýně ženám nedovolila vstoupit do československých jednotek formovaných v Británii. Historička Karolína Stegurová vysvětluje, že československé ženy, které se chtěly zapojit do válečného úsilí v Británii, tak musely učinit v pomocných sborech britské armády.

„Kvůli nedostatečnému počtu náborů začali Britové v roce 1941 povolovat vstup cizincům do pomocných sborů britské armády. Podmínky vstupu žen byly vždy projednávány s příslušnými exilovými vládami. Zahraniční dobrovolnice mohly buď sloužit přímo v britské armádě, nebo si mohly vytvořit vlastní národní jednotky, které se nakonec staly nezávislými na Britech. To se stalo například v případě Francie, Polska nebo Norska.“

Naproti tomu se eskoslovenská armáda s Brity dohodla pouze na podmínkách, za kterých mohly československé ženy vstoupit do britských pomocných sborů. Poté se však touto záležitostí příliš nezabývala. I když souhlasila s vytvořením nezávislé národní formace, pokud se přihlásí dostatek dobrovolnic, nebylo vynaloženo žádné úsilí na vedení záznamů o tom, kolik dobrovolnic se přihlásilo.

Proč československá armáda nepovolila vstup žen do svých řad? Oficiálním důvodem, který vláda uvedla, bylo, že povolení vstupu žen by vyžadovalo změnu předválečné legislativy, která umožňovala vstup do ozbrojených sil pouze mužům. Ve skutečnosti chtěli českoslovenští generálové uvolnit podpůrné role pro muže, kteří nebyli dostatečně fyzicky zdatní pro službu v boji.

Aktivity v britských sborech

Protože československé úřady nesledovaly počet žen, které sloužily u Britů, je obtížné určit jejich počet. Karolína Stegurová odhaduje jejich počet na více než 200. V britské armádě a královském letectvu zastávaly různé pozice, nejčastěji jako řidičky, tlumočnice nebo meteoroložky. Československá vojákyně Ruth Tosková vzpomínala na svou práci pro signálovou rozvědku RAF.

„Odposlouchávaly jsme komunikaci Luftwaffe, která byla řízena ze stanic na zemi. Nejprve jsme se musely naučit německé kódy, protože všechno se vysílalo v kódech, které pak luštily další složky letectva. Nebylo to těžké, protože kód byl omezen na asi 200 nebo 300 slov.“

Historikové odhadují, že dalších 120 československých žen sloužilo v britské armádě na Blízkém východě. Mnohé z nich byly Židovky a emigrovaly do britské Palestiny krátce před vypuknutím války nebo po ní. Kontingent asi 30 československých žen byl umístěn v Tell El Kebir, pouštním táboře asi 110 kilometrů severovýchodně od Káhiry. Karolína Stegurová pověděla Českému rozhlasu více o britské základně.

„Tábor byl tavicím kotlem různých národností. Kromě Čechoslováků to byli Řekové, Kypřané, Peršané, Arabové a Židé. Byly zde i problémy s disciplínou. Z armádních deníků Tell El Kebir víme, že krádeže moskytiér a pneumatik byly velmi časté. Jednoduše řečeno, vždy se tam odehrávala nějaká nepříjemnost. Archivy ale také ukazují, že Britové vnímali Čechy jako nejpracovitější skupinu.“

Pracovní náplň v Tell El Kebir

Československé ženy v Tell El Kebir sloužily většinou jako administrativní pracovnice, automechaničky nebo řidičky. Četa řidiček měla za úkol přepravovat materiál z přístavů na Rudém moři na frontu. Velela jí kapitánka Edita Zochovicová. Původně ze Slovenska a židovského původu byla Zochovicová první československou ženou, která se během druhé světové války stala vojenskou důstojnicí. Po válce za svou službu obdržela několik medailí. Skutečnost, že československé ženy sloužily přímo pod britskou armádou, zpozdilo jejich návrat domů po skončení války, vysvětluje Karolína Stegurová.

„Britská armáda se zavázala zůstat nasazena až do konce války po celém světě, k čemuž došlo v září 1945. Československé ženy tedy zůstaly na Blízkém východě až do konce roku 1945. Poté začaly být vraceny československými repatriačními úřady a doma se ocitly až v březnu 1946.“

Poválečná perzekuce

Poválečná léta v Československu přinesla těžkosti mnoha veteránům i veteránkám. Komunistický režim, který vznikl v roce 1948, vnímal Británii jako nepřítele a začal pronásledovat ty, kteří sloužili v západních silách. Ačkoli absence komplexního seznamu Čechoslováků, kteří sloužili v britských pomocných sborech, mohla omezit rozsah represí, známé vojákyně se staly terčem státem schváleného obtěžování.

Například Edita Zochovicová byla propuštěna z práce na československém ministerstvu zahraničí a nucena vykonávat řadu nekvalifikovaných prací. V roce 1968 emigrovala do Švýcarska. Některé veteránky komunisté odsoudili k nuceným pracím v jáchymovských uranových dolech. Přestože některé sloužily na „správné straně“, situace pro mnoho žen vracejících se ze Sovětského svazu nebyla o moc lepší. Ty, které byly v gulazích, režim považoval za potenciální politické oponentky, pronásledoval je, a také perzekuoval.

Zdroje:

FLIMELOVÁ, A. Ženy v Československé armádě.

STUGEROVÁ, K. Vojáci a ti druzí.

Paměti národa.