V sychravém větru už tu všechno zebe, suchého listí plný kout. Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe, přichystala ses odlétnout aneb Něco málo o Jaroslavu Seifertovi

Jaroslav Seifert byl významný český básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1984, uznáván jako jediný český laureát 20. století. Jeho raný život byl poznamenán nestálým společenským, kulturním a politickým prostředím, které ovlivnilo jeho umělecký vývoj…

Mládí a začátek tvorby

Jaroslav Seifert se narodil do rodiny bankovního úředníka Antonína Seiferta a jeho manželky Marie, rozené Borutové, bydlící na Žižkově. Jeho otec se později stal nepříliš úspěšným obchodníkem s obrazy a rámy. Byl uvědomělým socialistou, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných podnájmech v rámci Žižkova.

Středoškolská studia Jaroslav Seifert odbýval. Přestože patřil na gymnáziu k bystrým žákům, nedokončil studia kvůli množství neomluvených hodin. Ty trávil vesměs touláním po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou. Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, například pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Mezi jeho přátele patřili kritici Antonín Piša a F. X. Šalda, romanopisci Jaroslav Hašek a Vladislav Vančura, všestranný umělec a básník Karel Teige. Dále vantgardní básníci Josef Hora, František Halas a Vítězslav Nezval a kmunističtí básníci Stanislav Kostka Neumann a Jiří Wolker. Mnozí z nich ožívají v Seifertových pamětech Všechny krásy světa.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce dvacetiletý Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa. Komunistickou stranickou legitimaci tehdy držela řada členů levicové umělecké skupiny Děvětsil, kam on patřil s některými svými přáteli patřil. Stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů. V roce 1927 převzal po S. K. Neumannovi Reflektor a mnoho dalších.

V březnu 1929 byl po V. sjezdu KSČ (spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli) vyloučen ze strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém gottwaldovském vedení KSČ pod taktovkou stalinské Kominterny. Od roku 1930 začal pracovat jako kulturní redaktor v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu. Tentýž rok vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Na jaře 1938 se Seifert také připojil k provolání Protestujeme!, jež reagovalo na moskevské procesy.

Za války působil v redakci periodika Národní práce (1939–1945) a po válce v redakci odborářských novin Práce (redigoval edici Klín). Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý. V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Válečné a poválečné období

Jeho dílo prostupovala oddanost tradicím své země a kulturnímu ohlasu Prahy. Seifert byl považován za příliš podvratného na to, aby mohl být publikován doma během většiny nacistické okupace Československa a znovu během prvních komunistických let. V této době finančně přežíval psaním knih dětské poezie. V roce 1956 vášnivě promluvil jménem vězněných a pronásledovaných kolegů na II. Sjezdu československých spisovatelů, což byl veřejný akt, o kterém se během vlády totalitní represe téměř nemluvilo.

Touha českých intelektuálů znovu se prosadit pod rouškou „socialismu s lidskou tváří“ vyvrcholila vzpurným Pražským jarem roku 1968. Uprostřed následných represí se Seifert stal prezidentem Svazu československých spisovatelů a téměř dva roky zůstal oporou jejich svobody. Jeho role skončila až rozpuštěním tohoto uskupení koncem roku 1969. Po následující desetiletí KSČ zakázala publikování Seifertových děl a zmínky jeho jména v tisku taktéž. 

Období normalizace a Seifertovo stáří

Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice. Novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let. V té době režim, vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Jaroslav Seifert opakovaně nedodržoval. Naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.

V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Vydavatel Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za podvracení republiky. Tím se dopustil šířením hudebních nahrávek a literárních textů, mj. sbírek Jaroslava Seiferta a dalšího básníka (také malíře a překladatele)  Bohuslava Reynka. Po propuštění žil další tři roky v režimu tzv. ochranného dohledu. Například nesměl v noci opustit Prahu 2, kde bydlel. V samizdatu vyšly sbírky Býti básníkem, Morový sloup či Všecky krásy světa. Lidé je opisovali a dál šířili.

Zahraniční povědomí

Ve stejném roce prolomil další tabu, a to vydáním díla Morový sloup v zahraničí. Byla to jeho první kniha přeložená do angličtiny, čímž se dostal do mezinárodní pozornosti. Svět viděl složitost života, kterou československý spisovatel vyjádřil jednoduchými, ironickými a srozumitelnými slovy. Barokní „morový sloup“ (který stál v Praze od roku 1648 do roku 1918 jako symbol vysvobození z války a moru) je univerzálním symbolem. Zvláštním, nepřímým znakem české obnovy po morových ranách, které zahrnovaly katastrofální politické a morální situace.

V 70. letech se Jaroslav Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem. V něm Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Celoživotním Seifertovým přítelem byl PhDr. Bohumil Novák, redaktor a literární kritik zaměstnaný v tehdejším Pedagogickém muzeu ve Valdštejnském paláci. Mimo jiné v roce 1951 uspořádal a věnoval Jaroslavu Seifertovi k padesátinám sborník Pozdrav básníkovi. V rukopisné, do jednoduchých desek svázané, avšak s bibliofilskou péčí zpracované publikaci s výtvarnou a textovou částí se blahopřání a osobní listy jubilantovi střídaly se statěmi a úvahami.

Nobelova cena a básníkova smrt

V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera Jana Plichtová. Kvůli básníkově špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Socioložka Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel uznat. Místo umlčování podnikal posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.

Udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi však vyvolalo kritiku i v odborných kruzích. Britský bohemista a slavista Robert Pynsent se svým učitelem Karlem Brušákem a kolegou Davidem Shortem napsali stížnost do britského tisku. Ve smyslu, že z Nobelovy ceny se stává „cena za průměrnost“ a český autor si ji nezaslouží, protože v jeho díle převažují plačtivé, sebelítostivé verše.

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci. Proto Ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v Břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem Státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.

A tak…

….Jen nestýskej si, vrátí se čas jara a s jarem míza do proutí. Do šedé mlhy padá země stará, na malou chvilku usnouti…

Zdroje: JANOUCH, F. Šel básník chudě do světa: Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, HRUBÝ, Z. Rozloučení s Jaroslave Seifertem, www.visegradliterature.com.