Od slunečních stínů k přesné mechanice: Fascinující historie hodin

Pro někoho jsou čas peníze. Přitom ten si za ty peníze ale nekoupíte. Každý člověk má určitý vymezený čas, který stráví na světě. Po jeho smrti bude čas již nekonečný. Odjakživa lidé měli snahu počítat. Nejstarším písemným dokladem měření času je Chamurappiho zákoník z roku 1772 př. n. l., v němž se píše o plnění pracovních povinností. Je ovšem velmi pravděpodobné, že čas lidé měřili i dávno předtím. Všimli si totiž pohybu vesmírných těles, zejména Slunce a Měsíce, který se v naší sluneční soustavě pravidelně opakoval.

Sluneční hodiny

Slunečního svitu začali lidé využívat ve formě slunečních hodin už dávno ve starověku. Ty čas ukazují podle polohy Slunce na obloze. Sestávají z ukazatele a číselníku, ve své podstatě jsou velmi jednoduché, ale poměrně účinné. Takových hodin byly různé druhy, většinou se lišily svým umístěním či způsobem, jak se na nich odečítal čas. Mohly být umístěné na zemi i na zdi domu.

Vodní a přesýpací hodiny

K měření času ale využívali i vodu nebo písek. Určitě jste se už setkali s přesýpacími hodinami. Ty sice neukazovaly denní dobu jako hodiny sluneční, ale bylo s nimi možné odměřovat čas podle toho, jak rychle se písek přesypal, nebo voda překapala. Původ přesýpacích hodin není zcela zřejmý. Ale už v Babylonu v 16. století př. n. l. existovaly hodiny vodní. Setkat s nimi jste se mohli i ve starověkém Egyptě, kde se čas sledoval podle přelévání vody z jedné nádoby do druhé. Výhodou bylo, že k měření, kolik doby uplynulo, nebylo zapotřebí slunečního svitu. Vodní hodiny fungovaly i ve tmě.

Další možností, jak lidé měřili dříve čas, byly rýhované svíčky. V Evropě se přesýpací hodiny využívaly od 14. století. Neexistuje žádný písemný záznam o tom, že by tomu bývalo dříve. První takové hodiny lze vidět na fresce Alegorie dobré vlády od italského malíře Ambrogia Lorenzettiho z roku 1338. Jako sypká část hodin se používal práškový mramor či rozemletá vaječná skořápka

Mechanické hodiny

Od 13. století se můžeme setkat s vývojem mechanických hodin, jež byly přesnější a skladnější, a to zejména v anglických klášterech, kde bylo zapotřebí odměřovat čas k pravidelným bohoslužbám, jichž se tamní mniši účastnili.

To však ještě neznamenalo odchod přesýpacích hodin ze scény, ty se využívaly i nadále. První mechanické hodiny pohánělo závaží a oscilátorem byl lihýř. Postupně se stávaly složitějšími a daly vzniknout orlojům a hodinám ve věžích kostelů a radnic. Náš Staroměstský orloj pochází z 15. století. Na přelomu 15. a 16. století dochází ke zmenšování mechanického stroje a ke vzniku hodin, které bylo možné přenášet z místnosti do místnosti.

A odtud pak byl už jen krůček k tomu, aby vznikly hodiny mechanické kapesní. Autorem prvního přenosného mechanismu je německý řemeslník Peter Henlein, který ho sestavil v roce 1504. A protože působil v Norimberku, stalo se toto město jedno z prvních hodinářských center v Evropě. Brzy ho následovaly města Paříž, Londýn a Ženeva.

Kapesní hodiny

Pod pojmem první přenosné hodiny se představte přístroj, který se nosil v malých pytlíčcích z látky, které se přivazovaly k pasu pod oblečením a které sloužily pro uložení osobních věcí. Tak tomu bylo až do prvních desetiletích 17. století, kdy došlo ke zmenšení hodin tak, že je bylo možné nosit v kapse vesty, jež v té době zejména v Anglii byla módním doplňkem. Ale na rovinu, kdo by schovával tak zajímavou věc.

Kdo hodinky vlastnil, chtěl se zpravidla jimi pochlubit svému okolí. Proto se často nosily jako přívěsky na krku, protože měly zároveň funkci drahého šperku. Hodinky totiž bývaly často vyrobeny ze zlata či stříbra a zdobeny drahými kameny a hned tak někdo si je dovolit nemohl.

Na takových kapesních hodinkách společně pracovali hodinář a zlatník a jednalo se o špičkovou drahocennost. Jejich nevýhodou bylo to, že čas neurčovaly moc přesně. Ale stále to byl krok kupředu v měření času. Na vývoji hodinářského stroje se totiž neustále pracovalo, takže v 17. století už byl tak přesný, že denní zpoždění se zkrátilo na sotva půlhodinu. Takové hodiny měly pouze jednu ručičku, protože tehdy lidé nepovažovali za nutné dělit celou hodinu na půl či čtvrt hodiny.

Větší přesnosti se docílilo s vývoje kyvadlových hodin, jejichž kyvadlový systém vymyslil holandský vynálezce Christiaan Huygens v roce 1656. Ty měly zpoždění pouhých 15 sekund. Pochopitelně že kyvadlové hodiny nemohly být hodinami kapesními.

Zrod dochvilnosti

Přenosné hodiny znamenaly velkou revoluci v organizování osobního a pracovního času. Už lidé nebyli závislí na Slunci či zvonech věží kostelů, ale čas sledovali na svých hodinách. Postupem času hodiny dostaly minutou a vteřinovou ručičku. To mělo vliv i na námořní navigaci, jež byla o to přesnější při stanovení zeměpisné délky.

První chronograf, který ukazoval hodiny a minuty vznikl v roce 1683 a sestrojil ho Thomas Tompion, jeden z nejslavnějších hodinářů své doby. V 18. století měli lékaři k dispozici hodiny s vteřinovou ručičkou k měření pulsu pacienta.

Zdroj: storicang.it, popsci.com, wikipedia.org