Ne každý z nás je tyran aneb Co jste možná nevěděli o slavném stanfordském vězeňském experimentu

Stanfordský vězeňský experiment se stal legendou. Říká se, že ukázal, jak snadno se z obyčejného člověka stane tyran. Jenže možná víc než o lidské temnotě vypovídá o tom, jak moc chceme věřit příběhům. I těm, které nejsou tak úplně pravdivé. Vědci dnes upozorňují, že slavný pokus nebyl ani objektivní, ani poctivý. Tak proč ho máme pořád v učebnicích – a v hlavách?

Experiment, který měl ukázat, kým jsme

Stanford, léto 1971. Psycholog Philip Zimbardo promění sklep univerzity v improvizovanou věznici. Dvacet čtyři studentů si losuje roli vězně nebo dozorce – prý jen na pár dní.

Jenže během chvíle mizí civilní jména i vřelost. Zůstávají čísla, příkazy, přísná pravidla a ticho, které se nedá rozesmát. Vězni propadají zoufalství, dozorci si zkoušejí moc. Experiment je po šesti dnech zastaven – a svět má jasno: i ten nejmilejší člověk se změní, když mu dáte uniformu. Ale bylo to opravdu tak jednoduché?

Věda, která hrála podle scénáře

Nebyla to jen simulace vězení. Bylo to divadlo… a režisérem byl sám autor experimentu. Psycholog Philip Zimbardo si nevzal roli nezávislého pozorovatele. Stal se „ředitelem věznice“, zasahoval do průběhu a podle pozdějších svědectví některé účastníky přímo naváděl, aby se chovali tvrdě a autoritativně.

Studenti nejednali z vlastní vůle. Hráli role, protože cítili, že se to od nich čeká. Věděli, že jde o výzkum a jako „dozorci“ chtěli být dobrými účastníky. Vězni zase často jednali dramaticky spíš proto, že věděli, že jsou sledováni. Výsledky nebyly důsledkem čistého lidského chování. Byly důsledkem očekávání. Chyběla kontrolní skupina. Chyběla objektivita. A především: chyběla etika.

Role, co přerostly samotný experiment

Výpovědi některých účastníků:

• Dave Eshelman (dozorce): „Bral jsem to jako improvizované divadlo. Hrál jsem roli zloducha, inspiroval mě film Cool Hand Luke. Věděl jsem, že chci, aby to bylo drsné, zkoušel jsem, co projde.“
• Douglas Korpi (vězeň 8612): „Nezhroutil jsem se. Hrál jsem to. Chtěl jsem se dostat ven, tak jsem předstíral psychický kolaps. Kdyby mě pustili hned, nebylo by to zábavné.“
• John Mark (dozorce): „Měl jsem pocit, že bych měl být drsný, že se to ode mě očekává. Zimbardo nás v tom utvrdil. Bylo to víc o tom splnit jeho představu než o skutečné situaci.“
• Clay Ramsay (vězeň): „Přišlo mi, že zkoušíme, jak dobře umíme poslouchat pokyny. Nebylo to jako opravdová věznice, spíš jako podivný workshop autority.“

Vědecký experiment by měl odhalovat realitu – ne ji režírovat. Tenhle ale spíš naplnil scénář, který Zimbardo chtěl vidět. Později přiznal, že se nechal strhnout svou rolí a že jeho zásahy do experimentu byly chybou. Přesto si za základními závěry dlouho stál. Teprve s rostoucí kritikou začal některé aspekty zpochybňovat – ale veřejné mínění už bylo dávno rozhodnuté.

V roce 2018 v rozhovoru pro Psychology Today řekl: „Měli jsme ukázat, co s lidmi udělá situace, ne jak špatní sami o sobě jsou. Ale zpětně uznávám, že jsme vytvořili prostředí, které samo o sobě nutilo lidi chovat se určitým způsobem.“

Příběhy, kterým chceme věřit

Stanfordský experiment zanechal stopu, která přesáhla psychologii. Stal se symbolem. Ve filmech, dokumentech i učebnicích se opakuje jednoznačné poselství: člověk je snadno ovlivnitelný ke konání špatného. Stačí málo – trocha moci, trocha anonymity – a morálka se rozpadne. A právě v tom je ten háček.

Tenhle příběh je totiž až podezřele uspokojivý. Nabízí jednoduché vysvětlení složitého světa. Místo složité otázky „proč lidé páchají zlo?“, dostáváme snadnou odpověď: protože takoví prostě jsme. Je to temná pohádka pro dospělé. A jako každá dobrá pohádka, i tahle má jasné rozdělení rolí – dozorci, vězni, moc, bezmoc, zlo a morálka. Žádné šedé zóny. A žádné pochybnosti. Problém je, že realita bývá jiná. Složitější. A často méně děsivá, než si myslíme.

Co když nejsme tak zlí, jak si psychologie myslela?

Psychologie od dob Stanfordu urazila kus cesty. V novější BBC Prison Study z roku 2002 už účastníci nepropadli tyranii. Dozorci se nesešli v jednotném postoji, vězni se semkli a vzdorovali. Moc sama o sobě nestačila.

Dnešní výzkumy zdůrazňují, že lidé nejsou automaticky krutí. Reagují na kontext, kulturu, autoritu. A často dělají to, co si myslí, že se od nich čeká. Klíčem je i to, s kým se ztotožní – jestli cítí, že slouží vyššímu dobru, nebo jen následují příkazy. Nejde o „temnotu v každém z nás“. Jde o to, co dovolí prostředí. Zkrátka – nejsme nastavení na krutost. Jen občas zapomeneme, že máme na výběr.

Protože příběhy tvoří svět

Když dlouho opakujeme, že lidé jsou v jádru zlí, začneme podle toho jednat. Díváme se na druhé s podezřením. Očekáváme to nejhorší. A někdy takové chování i vyvoláme – jen proto, že jsme s ním počítali.

Stanfordský experiment neškodil jen účastníkům. Zanechal stopu i ve způsobu, jak učíme o lidské povaze. Dostal se do učebnic, škol, médií – jako důkaz, že autorita zničí morálku a že moc vždycky zkazí charakter. Jenže tím se zamlčela jiná pravda: že lidé mají také schopnost vzdorovat, pochybovat, říct ne. Není to jen akademická debata. Když pochopíme, že ne každý z nás je tyran, dáváme prostor důvěře, empatii a zodpovědnosti. A možná i sobě navzájem. 

Stanfordský experiment se stal mýtem. Ne proto, že by byl poctivou vědou, ale protože skvěle zapadl do obrazu, který jsme si chtěli o sobě vytvořit. Dnes už víme, že byl plný chyb, manipulace a scénářů. Ale jeho stín pořád visí nad tím, jak přemýšlíme o lidech – i o sobě samých.
Možná je čas přepsat ten příběh. Ne proto, že svět je růžový. Ale protože pravda bývá složitější. A nadějnější.

Zdroje: Le Texier 2019 (American Psychologist), Haslam & Reicher 2006 (BBC Prison Study), Wikipedia – Stanford Prison Experiment, Wired 2023 – Epiphany Complex, Time 2024 – Everything You Know Is Wrong