Zrádci, zbabělci nebo hrdinové aneb Židé, kteří bojovali za nacistické Německo

Jaké bylo nejbezpečnější místo pro Žida v Hitlerově Německu? Sklep nebo půda? Les? Doma s dobře propojeným árijským manželem? Následující článek zachycuje výpovědi Židů (na základě knihy britského historika Anthonyho Feldmana) kteří přežili druhou světovou válku a považovali se hlavně za Němce, jelikož v této zemi žili několik generací.

Odpověď zněla v Hitlerově armádě – ve Wehrmachtu, Kriegsmarine nebo Luftwaffe – alespoň do doby, než se vlna války obrátila a všechny tři složky začaly trpět ohromujícími ztrátami. Někteří říkali, že Luftwaffe byla nejlepší volbou, protože Göring chránil ty své. Ať už šlo o jakoukoli složku armády, nošení uniformy bylo jako vklouznout do brnění nebo neviditelnosti.

Němečtí Židé

Někteří židovští muži, kteří bojovali v Hitlerově armádě, byli odvedeni. Jiní byli vlastenci, jejichž otcové, dědečkové a strýcové sloužili v císařské armádě v první světové válce a svědomitě narukovali. Jeden z přeživších se označil za Němce v první řadě a Žida v druhé řadě. Židovská věrnost Německu v raných dobách Třetí říše je jedním z velkých příběhů neopětované lásky v historii.

Mnoho z těchto Židů věřilo, že se na ně norimberské rasové zákony a rostoucí vlna antisemitismu nevztahují. Nebyli to Ostjuden, které vnímali jako nevzdělané a pověrčivé. Mnozí z nich mohli vysledovat své kořeny v Německu po generace zpět. Jeden důstojník, který sloužil ve Waffen-SS, byl potomkem Židů, kteří uprchli před inkvizicí a usadili se v Německu o čtyři století dříve. Podle historiků se někteří němečtí Židé dokonce snažili zastavit příliv svých souvěrců prchajících před pronásledováním a pogromy ve východní Evropě ze strachu, že přítomnost těchto neasimilovaných Židů by podkopala jejich vlastní společenské postavení.

Snahy o to zůstat „svůj“

Ale pro Hitlera byl Žid Žid. Nezáleželo na tom, odkud pocházel, jak byl vzdělaný, co nosil, jak se choval, nebo zda vůbec vyznával nějakou víru. V dubnu 1940 přišla směrnice o očištění armády od veškeré židovské krve. Židům a částečným Židům (tzv. Mischlinge nebo Mampe – podle koktejlu populárního v Berlíně, který byl v té době napůl sladký a napůl hořký) bylo řečeno, aby se vzdali. Mnozí tak učinili. Někteří velící důstojníci přikazovali svým židovským vojákům, aby nereagovali.

Důstojníci chtěli své nejlepší a nejzkušenější muže pro bezprostřední invaze do západní a severní Evropy. Dobytí světa zvítězilo nad rasovou čistotou. Jeden nežidovský poručík, člen nacistické strany a SA, který se neúspěšně pokusil zachránit jednoho ze svých položidovských vojáků, nevěřil, že Wehrmacht vyloučí ze svých řad muže s Železným křížem.

Další praktiky dle výpovědí přeživších

Další židovští muži si falšovali doklady. Jak si tito židovští muži racionalizovali službu režimu, který se je snažil zničit, a to i jejich rodiny? Jak ospravedlňovali převlékání se za árijce? Na druhou otázku je snazší odpovědět než na první. Většina z nich, zejména ti, kteří byli Židé jen zčásti, se vůbec necítili, jako by se převlékali. Dokonce i ti, jejichž židovský rodič zůstal Židem, byli často vychováváni jako křesťané. Neidentifikovali se jako Židé. Nevěděli nic o židovských praktikách ani obřadech, zvyklostech ani zákonech.se oženili s nežidy a vychovávali své děti jako křesťany.

Pro mnohé z nich byl objev židovské krve šokem, a to ne příjemným. Bylo by snadné vyvolat křik sebenenávidějícího Žida, ale objevení nečekané persony může znepokojit i toho nejslušnějšího člověka – zvláště když trestem za tohoto nezvaného hosta může být smrt. Poloviční židovský důstojník, jehož prarodiče z matčiny strany konvertovali ke křesťanství z ekonomických a sociálních důvodů a pokřtili všechny své děti, se o svém židovském původu dozvěděl až v 18 letech, když se jeho matka „přiznala“. Měl pocit, jako by se mu celý svět obrátil vzhůru nohama. Dříve si byl jistý sebou a svým původem, ale najednou se cítil jako příslušník méněcenného druhu.

Jak se Hitlerovi chtělo?

Hitler mohl z kohokoli udělat árijce “na příkaz”. Přesně to udělal s polním maršálem Erhardem Milchem (poloviční Žid), generálem der Fliegerem Helmuthem Wilbergem a dalšími, kteří prokázali svou vojenskou hodnotu. Jedna Wilbergova fotografie ho zachycuje v zářivé uniformě s nejméně 12 medailemi připnutými na jeho hrdé árijské, dříve napůl židovské, hrudi. Navzdory Wilbergovu změněnému náboženskému statusu však trval na tom, že nebojuje za Vůdce, ale za vlast a lid. Toto vyznamenání bylo běžným refrénem mezi Hitlerovými židovskými vojáky a také mezi některými árijci.

Ale co Židé, kteří sloužili v Hitlerově armádě a identifikovali se jako Židé, ale zůstali i nadále praktikujícími? Mnozí z nich, stejně jako další důstojník Waffen-SS, se nadále tajně modlili a dodržovali další rituály v kasárnách nebo, což je zoufalejší, na bojišti. Jak ospravedlňovali boj za režim, který jim bral práva, vraždil jejich rodiny a označoval je za podlidi?

Jak se dalo zachránit?

Někteří věřili, že službou mohou své rodiny zachránit. Dobrovolně se přihlásili do Wehrmachtu v naději, že to pomůže rodině v těžké situaci. Mnohdy se tak nestalo, a byli posláni do koncentračních táborů.

Někteří, zejména na ruské frontě, později uváděli, že když sloužili v Hitlerově armádě, pomáhali zachraňovat životy jiných Židů v zemích, kde bojovali a dobývali. Jeden ortodoxní židovský poručík Wehrmachtu vyprávěl o tom, jak tajně dával propustky Židům, které SS zajaly v Litvě, Lotyšsku a Rusku, a o tom, jak dával jídlo hladovějícím židovským dětem v ruské vesnici. O několik let později, když se na konferenci v Bonnu setkal s jiným ortodoxním důstojníkem Wehrmachtu, shodli se, že tím, že zůstali v armádě, udělali pro Židy více než ti, kteří před válkou uprchli ze země.

Možná odpověď na jejich morální dilema spočívá v jiné otázce. Co jiného mohli udělat? Odmítnout službu, vyměnit Železný kříž svého otce nebo dědečka za žlutou hvězdu a poslat dalšího člena rodiny do Osvětimi?

Nejistoty nebo jistoty?

Ačkoli boj za Führera často nezachránil členy rodiny ani samotného vojáka, přežití na ruské frontě nebylo o moc lepší než přežití v Hitlerových koncentračních táborech – poskytovalo to však i méně hmatatelné kompenzace. Pro muže, který se bál o své blízké – mnozí nevěděli, kde jsou jejich rodiny nebo co se s nimi stalo – mohla být jednotka, ve které sloužil, náhradní rodinou. Ve světě, kde se instituce hroutily, představovala armáda možná poslední baštu stability a soudržnosti.

Stejně jako výše uvedený důstojník Waffen-SS cítili mnozí silná pouta s muži, po jejichž boku bojovali, s nimiž trpěli a na které se spoléhali, a to i přes vědomí, že ti samí důvěryhodní soudruzi by se proti nim mohli obrátit, kdyby věděli o jejich židovské krvi. 

Po válce…

Po válce se židovští muži, kteří bojovali za Hitlera, museli potýkat se svou minulostí. Podle záznamů mnozí uváděli, že byli vyvrheli společnosti – nepochopenými jak Němci, tak Židy. Mnozí z nich emigrovali do USA a do Kanady.

Z odstupu téměř století by bylo snadné odsoudit ty Židy, kteří bojovali za bestiální režim, který přísahal vyhladit židovský národ. Jistě, mnoho jejich současníků to udělalo. Podle mnohých je však důležité mít na paměti jedno chytré úsloví: “Nesuďte své bližní, dokud se nevžijete do jejich situace.”

Zdroje:

FELDMAN, A. Židé, kteří bojovali za nacistické Německo.

History Network – Hitler´s Jewish Soldiers.