Jedním z velkých filmových hitů 80. let byl gruzínský film Pokání (1984), jenž už nesl všechny stopy nadcházející perestrojky, ačkoliv éra Michaila Gorbačova teprve měla přijít. Mnohem méně se ví, že ho přímo ovlivnil letecký únos, dodnes vyvolávající v zakavkazské republice nemálo dohadů, jehož půlstoletí si v těchto dnech připomínáme.

Bylo jich sedm a a šest z nich bylo příslušníky gruzínské „zlaté mládeže“. Jejich rodiče byli většinou uznávané osobnosti ve vědecké či umělecké oblasti, tedy až na dvaatřicetiletého redcidivistu Grigorije Tabidzeho, třikrát soudně trestaného zloděje a vyděrače závislého na drogách. Nutno ovšem poznamenat, že u některých jejich výsledky a chování nebyly ukázkové a jenom vliv rodičů pomáhal urovnávat spory.

German Kobachidze a Josif Cereteli už natáčeli pro státní Georgia-Film a při jednom uzavřeném vysílání viděli instruktážní film Nabat, zachycující jednání odpovědných složek při únosu letadla. To jim pomohlo při realizaci jejich plánu, hodlali se zmocnit nějakého stroje a přeletět s ním do Turecka. Jejich komplici se stali bratři Kacha a Paata Iverieliovi. Mladší Paata studoval Univerzitu přátelství Patrice Lumumby v Moskvě, Kacha byl rezidentem chirurgického oddělení lékařského institutu v Tbilisi. David Mikaberidze studoval Akademii umění v Tbilisi a devatenáctiletá středoškolačka Titanin Petviašvili měla v celém případu speciální úlohu.

Svatba
Budoucí únosci si vybrali let na trase Tbilisi-Batumi. O den dříve se Kobachidze a Petviašvili vzali, ovšem svatba byla pouze účelová a měla důležitý zastírací manévr. Na svatební hostinu byla pozvána pracovnice přepravy mezinárodního sektoru Anna Varsimašvili a o den později, osudného 18. listopadu 1983, ji na letišti Titanin požádala, aby skupinu „protáhla“ přes bezpečnostní kontrolu. Prý si novomanželé nechtěli kazit dojem ze začínajících líbánek. Tím způsobem propašovali na palubu letadla dvě pistole, dva revolvery a dva ruční granáty.

Letět měli malým Jakovlevem Jak-40, jenže kvůli klesajícímu počtu cestujících došlo ke změně a pasažéři byli převedeni na let SU 6833 na trase Tbilisi-Batumi-Kyjev a dnešní Petrohrad. Také letadlo bylo podstatně větší – TU-134SA (registrace CCCP-65807), pilotované kapitánem Achmatgerem Gardapchadzem. Z letiště Novo Alexejevo odstartovali s 59 pasažéry na palubě v 15:43. První část letu do Batumi měla být velmi krátká, necelých dvacet minut, ale nepříznivé podmínky donutily posádku přerušit přistání. Kapitán se rozhodl vrátit do Tbilisi, ale to spiklenci netušili.

„Hrdinský“ čin
V jejich plánu bylo ovládnout letoun před dosednutím na letiště v Batumi, protože odtud vedla nejkratší cesta do Turecka. Když se let protahoval, došlo jim, že něco není v pořádku. V 16:13 se Cereteli, K. Iverieli a Tabidze přesunuli k pilotní kabině, ostatní měli zlikvidovat bezpečnostní pracovníky mezi cestujícími. Jednoho, který „vypadal jako bezpečák“ zabili, další dva zranili (jak se později prokázalo, žádný pracovník ochrany na palubě nebyl).

Letuška Valentina Krutikova pod hrozbou zbraní vyzvala piloty k otevření kabiny. Když se tak stalo, začala trojice střílet, Střely zabily palubního inženýra a vážně zranily navigátora, ale mimo jejich výhled zůstal první důstojník Gasojan. Opětoval palbu, smrtelně zranil Tabidzeho a vážně zranil Cereteliho. Ukryl zraněného navigátora, letuška vystrčila ven mrtvolu Tabidzeho a podařilo se jim opět zavřít dveře kabiny. Kapitán pak přešel do strmého stoupání, zoom climb a náhlé přetížení znemožnilo zbylým únoscům se dostat ke kabině.

Proto rozsévali násilí mezi cestujícími. Jednoho z nich zabili, dokonce zranili i dvě dívky, které cestovaly s nimi, ale nic o jejich úmyslech nevěděly. Stále požadovali přelet do Turecka, ale protože venku panovalo špatné počasí, neměli ponětí, že se vrací zpět do Tbilisi. Letadlo už na armádou obsazené letiště dosedlo v čase 17:20.

Drama na letišti
Tam už čekala operační skupina ministerstva Sovětského svazu. Když letadlo zamířilo na západní stranu letiště, letušky Irina Chimič a Krutikova se pokusily otevřít nouzové východy. První jmenované se díky kolegyni podařilo vyskočit, ale Krutikovu zahlédl Mikaberidze a ihned ji bez milosti zastřelil. Pak poznal prostory letiště Novo Alexejevo a došlo mu, že šance na útěk se rovnají nule, a tak obrátil zbraň proti sobě.

Stroj zastavil a vypukla panika. Když vyskočil další cestující, přítomní vojáci se domnívali, že jde o teroristu a zahájili palbu. Marně posádka žádala o její zastavení, ony střely vyslané únosci přes stěnu kabiny totiž poškodily radiostanici. Muži v kokpitu stroje byli vizuálně vyzváni k evakuaci, ale těžce zraněný navigátor nedokázal prolézt oknem a slanit. Za několik hodin zemřel.

Začala komunikace s teroristy. Ti žádali bezpečný odlet do Turecka, jinak hrozili vyhozením letadla do vzduchu. Netušili ovšem, že jejich granáty byly cvičné bez explozivní složky. Selhala snaha vyjednat propuštění části rukojmí, zejména těch zraněných. Na pokyn odpovědných míst byli přivezeni rodiče únosců, aby své potomky přesvědčili o ukončení celého dramatu. Tady existují dvě verze: podle jedné teroristé jejich apel odmítli a pohrozili, že po hodině popraví tři osoby a pokud se někdo, včetně rodinných příslušníků, přiblíží k letadlu, zničí ho. Druhá varianta říká, že rodiče neměli k vyjednávání moc prostoru a nedostali čas k usilovnějšímu přesvědčování.

Zúčtování
TU-134 stálo na ploše do časných ranních hodin. Speciální jednotka využila zdržovací taktiky a pod záminkou doplnění paliva vypustila nádrže, aby hrozba exploze byla co nejmenší. Mezitím se do Tbilisi přepravila zásahová jednotka Alfa, její velitel Gennadij Zajcev dal 19. listopadu v 6:55 pokyn k akci. Tým vedený majorem Michailem Golovatovem po osmi minutách ovládl prostor letadla.

Samotná akce a zneškodnění únosců zabralo čtyři minuty, aniž by došlo k jedinému zranění. Následovala smutná bilance. Zahynuli tři členové posádky (palubní inženýr Čedija, navigátor Šarbatjan a letuška Krutikova), dva cestující a dva únosci. Zranění různé závažnosti utrpělo dvanáct osob, mezi nimi i oba piloti: Gardapchadze a Garabajev. Postřeleni byli bratři Iverieliovi, letuška Chimič a jeden cestující si odnesli doživotní zdravotní následky.

Zločin a trest
Cestující vypověděli, že se k nim únosci chovali hrubě, uráželi je a ponižovali. To byl případ Paaty Iverieliho – zraněné pasažérce sdělil, že je vážně zraněná, oznámil jí, že je lékař a pokud chce, tak ji rovnou zabije, protože nejspíš nepřežije; značně agresivně se chovala i Titanin.

U soudu, jenž trval devět měsíců, se zkoumaly důvody teroristického činu. Pachatelé se obhajovali, že chtěli žít ve svobodném světě – přitom emigrovat díky postavení rodičů, jejich vlivu a majetku mohli v podstatě bez problémů, mohli klidně vycestovat, kam se jim zlíbilo. Psychologové se domnívali, že spíš chtěli svůj odchod na Západ podložit „velkým činem“ a objevily se názory, že se nechali inspirovat brutálním únosem letadla v podání litevských bratří Brazinskasových v roce 1970.

Rodiče pak obviňovali tehdejšího tajemníka ústředního výboru komunistické strany Gruzie, později velmi známého ministra zahraničí SSSR Eduarda Ševarnadzeho, že z politických důvodů odmítl další vyjednávání. Později se proslýchalo, že za beztrestné propuštění přeživších únosců na svobodu měli jejich příbuzní nabízet značné finanční vyrovnání.

U soudu se objevil i ortodoxní kněz Tejmuraz Čichladze, považovaný za koordinátora a inspirátora celé akce. Měl to být on, kdo propašuje ve své sutaně na palubu zbraně, ale nečekaně se mu naskytla možnost vycestovat legálně po církevní linii. To mělo do jisté míry ovlivnit i další jednání únosců, protože měli obavy, aby je Čichladze nekompromitoval. Proto se do čela skupiny postavil Cereteli a začal jednat.

Padly tresty: Kobachidze, bratři Iverieliovi a Čichladze dostali trest smrti, Titanin Petviašvili si měla odsedět 14 let, ale po osmi letech (po osamostatnění Gruzie) jí prezident Gamsačurdija zbytek trestu prominul. Pracovnice letiště Anna Varsimašvili o chystané akci nic nevěděla, ale za hrubé porušení bezpečnostních opatření odešla od soudu s tříletou podmínkou. Ještě v průběhu procesu za ne zcela vyjasněných příčin zemřel zraněný Cereteli. Téměř po roce byla čtveřice Kobachidze, K. a P. Iverieliovi a Čichladze zastřelena, jejich žádost o milost byla zamítnuta. Kapitán Gardapchadze a první důstojník Gasojan byli vyznamenáni titulem Hrdina SSSR. Stroj TU-134SA poškodilo 108 zásahů a kvůli vážně narušené struktuře musel být sešrotován.

Pokání
V roce 1990 lehl tbiliský archiv KGB popelem, takže podrobnosti k případu v oficiální sféře byly zničeny. To vedlo k mnoha dohadům, že se události odehrály jinak, samozřejmě byly živené politickými změnami. Na výpovědi svědků z letu SU 6833 se velmi rychle přestal brát ohled. V Tbilisi byl umístěn pamětní kámen připomínající oběti z řad cestujících a posádky, ale neznámí vandalové ho několikrát zhanobili.

Rodinní příslušníci po rozpadu SSSR vinili Ševarnadzeho, že neposkytl rodičům více prostoru a jeho jednání bylo ovlivněno „povinnou“ loajalitou k vládní garnituře v Kremlu. Stejně tak se tvrdilo, že právě odtud mu byl dán příkaz k exemplárnímu potrestání. Není ale známo, že by příbuzní teroristů byli jakkoli perzekuováni.

Filmem Pokání jsme začali a také se jím rozloučíme. German Kobachidze, zvaný „Gega“ v něm ztvárnil jednu z hlavních rolí, obávaného politika Tornika Aravidzeho v jeho mladých letech. Gega, jemuž procházely i takové excesy, jako svastiky v jeho pokoji a kříž nacistické armády na krku (jeho otec, režisér a herec Michail Kobachidze vždy nějak problémy urovnal), měl tedy na dosah velkou kariéru, místo toho skončil na popravišti. Jeho úlohu musel proto režisér Tengiz Abulazde kompletně vystříhat a natočit s jiným hercem (Merab Ninidze). Kvůli tomu se film, původně určený pro kina v roce 1984, objevil na plátnech až po třech letech.

Zdroje: iDnes, Český rozhlas, Wikipedie, sovětský dobový tisk, noviny Pravda