Zábřeh na Moravě: Nenápadné město s pestrou historií

Minulost Zábřeha na Moravě je zahalena takřka do tmy, neboť o severním cípu Moravy se dochovalo velmi málo zpráv. Ví se, že historické dokumenty o správě panství byly převezeny z archivu ve Vídni do Bučovic a tam také měly být, podle správy panství, všechny zničeny, ale…

První zprávy

Území bylo osídlováno Slovany již od 9. století. Název napovídá, že původní osada se nacházela na břehu řeky. Konkrétně to byl levý břeh Moravské Sázavy. Ta koncem 13. století představovala hranici mezi zeměpanskými majetky a majetky olomouckého biskupství. Předpokládá se, že osidlování postupovalo z jihu podél řeky Moravy směrem na Kladsko. Rovněž o datu vzniku města a jeho zakladateli lze pouze spekulovat, neboť chybí písemné prameny. Ozřejmit vznik města na historických faktech možné není. Lze se však oprávněně domnívat, že vznikalo v době, kdy olomouckým biskupem byl Robert, převor cisterciáckého kláštera v Nepomuku.

Díky jeho známosti s králem Přemyslem Otakarem I., se mu podařilo iniciovat založení prvního cisterciáckého kláštera ve své diecézi. Patrně se již nepodaří zjistit, kdy město Zábřeh vešlo do historie geograficky, avšak zcela evidentními jsou okolnosti, za kterých se do dějin jmenovitě zapsalo. Šlo o Brněnský sněm, který se konal v roce 1254 (někdy se uvádí rok 1255), a kterého se měl zúčastnit jistý „Sulislav de Zabrzyech“. Záznam účasti Sulislava na sněmu se nachází v listině, jíž vydal král Přemysl Otakar II. a která se vztahuje k roku 1254. Podle některých historiků k roku 1255 – panovník totiž pobýval v Brně jak v květnu roku 1254, tak i v roce 1255.

Další informace

Informace obsažená v této listině je pro město zásadní, neboť se od ní odvíjí historický počátek města Zábřeha. Atribut Sulislavova jména odkazuje na slovanskou osadu, z níž pocházel a jež byla situována za břehem Moravské Sázavy. Dalším důležitým datem je pro město rok 1275, kdy je zmiňován „Protiwen de Zaberz“. Z listin vyplývá, že ani Sulislav ani Protiwen nebyli vlastníky města, ale pouze zeměpanskými služebníky.

Zábřeh patrně patřil panovníkovi, který byl také iniciátorem zdejšího osídlení. Ve 13. století přicházeli do zdejšího koutu země německy mluvící obyvatelé z přelidněného Saska a sousedního Slezska. Malý počet obyvatel a zaostalost, jak v kulturní, tak v ekonomické oblasti, neumožňovaly zvládnout vnitřní, natož pohraniční kolonizaci. Proto musel král Přemysl zvát do země obyvatelstvo ze západních zemí, zejména Němce, aby se urychlil hospodářský vývoj.

Rok 1289 je pro město významný. Z tohoto roku je první doložená zmínka o městě „Hoenstat“, což je německé označení pro město ležící vysoko. Ve stejném roce je poprvé zmiňován také zábřežský hrad a je doloženo, že městem disponoval král Václav II. Zábřeh bylo město zemského knížete s hradem s německým jménem, takže není pochyb, že město je německého původu.

Páni z Choliny a Šternberkové

Od roku 1289 už je možné se o Zábřehu dovědět více. V té době město stále ještě patřilo králi Václavovi II., ale po roce 1231 ho vlastnil šlechtic Adam z Choliny. Ten ho před rokem 1305 směnil s panovníkem za Konici a Bílovice na Prostějovsku. Tuto transakci potvrdil roku 1316 Jan Lucemburský. Před rokem 1347 přešlo zábřežské zeměpanské léno na Jaroslava ze Šternberka. V letech 1360 až 1372 drželi město společně Jaroslavovi synové Zdeněk a Smil. Oba žili na zábřežském hradě a před rokem 1373 se majetkově oddělili.

Zdeněk si ponechal Zábřeh s vesnicí Rudou, Smil získal Hoštejn se Šilperkem (Štíty). Po Zdeňkově smrti v roce 1378 dostal zábřežské panství jeho jediný syn Štěpán, ten byl však prohlášen v roce 1392 za mrtvého, když se nevrátil z tažení do Uher. Smrtí Smila ze Šternberka vymřel rod po meči. Kateřina, vdova po Zdenkovi ze Šternberka, se vdala za Petra z Kravař a tímto sňatkem připadlo zábřežské panství významnému šlechtici Petru I. z Kravař.

Zábřeh pod rodem pánů z Kravař

Příslušník význačného moravského šlechtického rodu Petr I. z Kravař panoval v Zábřehu až do své smrti v roce 1411, kdy Zábřeh přešel na jeho syny Jindřicha a Beneše. Za pánů z Kravař vznikla nejstarší městská listina. Stalo se tak na svátek Obrácení sv. Pavla 27. ledna roku 1411na hradě Šternberku. Tam ji sepsali Jindřich a Beneš, synové Kateřiny ze Šternberka a Petra z Kravař. Originál pergamenu se dochoval až do dnešních dnů. Je to jediný a nejstarší originál té doby, který se vztahuje k městu. Nese stopy dvou pečetí.

Z historického hlediska je listina velice ceněna, neboť přináší množství význačných dobových informací. A to, že měšťanům v Zábřehu náleží veškerá měšťanská práva, která požívají měšťané Olomouce, jakožto hlavního zemského města. Dále, že majitelé předměstí mají stejná práva jako měšťané, což bylo v té době naprosto neobvyklé a že se ve městě nacházely sklady železné rudy. To ukazuje na velký význam města. V listině je zmiňován městský fojt Hanuš, jediná známá stavovská osoba města.

V držení pánů z Kravař zábřežské panství nezůstalo dlouho. 1. listopadu 1420 padl Jindřich z Kravař na Vyšehradě v boji proti husitům, když pomáhal králi Zikmundovi. Jeho bratr Beneš v té době už nežil a dědicem se stal Petr z Kravař a Plumlova – z druhé linie rodu. Jeho syn roku 1447 prodal panství Zábřeh Janu Tunklovi z Brníčka.

Zábřeh pod rodem Tunklů

Tunklové pocházeli ze Slezska a do roku 1477 o nich nebyla v zábřežských memoárech žádná zmínka. Pro město je důležitý Jan Tunkl z Drahanovic, který vlastnil v letech 1419 až1436 ves Drahanovice. V roce 1436 získal výhodným sňatkem panství Brníčko. Připadlo mu i panství Zábřeh. Pro městské dějiny má význam listina z roku 1455 vztahující se k prodeji dvora Šadov městu a Krumpachu. Dvůr Šadov byl zřejmě městské fojtství, nacházel se na městské půdě, v místě dnešní radnice, a proto byl vyjmut z roboty, stejně vesnice Krumpach.

Prameny uvádějí, že Tunklové si počínali při získávání sousedních majetků bezohledně a kořistnicky. Zejména po husitských válkách, a čelili tak neustálým žalobám. Jako většina majetkových povýšenců postrádali Tunklové urozený původ, patřili k nižší šlechtě. Jan starší, který získal svůj nesmírný majetek legálně i nelegálně, se brzy stal nejmocnějším šlechticem na severní Moravě. Po jeho smrti v roce 1464 přešel majetek na syny Jana a Jiřího. Zábřeh dostal Jiří. Po smrti bratra mu připadlo Brníčko.

Jiří Tunkl se stává významnou osobností své doby a vydává se cestou svého otce. Zisky nabyté ne vždy v souladu s právem, strategicky zajišťuje poskytováním pomocí panovníkovi. Toho času Jiřímu z Poděbrad – podmíněné vynuceným příslibem reciprocity. Historie také popisuje nepřátelství mezi Tunkly a rytíři ze Zvole, kteří stáli na straně krále Matyáše.

Rozpory

V roce 1464 podal rytíř Znata ze Zvole žalobu na Jiřího staršího Tunkla z Brníčka za to, že Jiří starší Tunkl vyvedl koryto řeky Moravské Sázavy z jejího starodávného toku. Tak způsobil  Znatovi ze Zvole nesmírnou škodu. Neochota Tunkla přiznat vinu spustila lavinu obvinění z důvodu regulace vodních toků a zakládání rybníků. Znatova žaloba je pro tunklovské podnikání na severní Moravě typická. Neustálé půtky mezi Tunkly a rytíři ze Zvole vyústily roku 1468 v bitvu známou jako bitva u Zvole.

Jiří starší Tunkl z Brníčka vybudoval před rokem 1478 v Zábřeze hrad v pozdně gotickém stylu, na místě původního hradu, který vznikl ve 13. století. Hrad stojí na ostrohu nad řekou Moravskou Sázavou a tvoří jihozápadní okraj středověkého města. Půdorysně je vytýčen původní hradbou, nejstarší dochovanou částí hradu.  Na významu nabyl za panování Tunklů ve 30. letech 15. století, v té době také doznal podstatných změn. Velkou přestavbu uskutečnil Jiří Tunkl. Vedla ho nejen touha po reprezentativním sídle, ale především nutnost.

Po bitvě s králem Matyášem Korvínem v roce 1471, který město vyplenil, byl hrad poškozen při jeho dobývání. Přestavbu hradu dokládá erbovní deska s letopočtem 1478 umístěná v průjezdu dnešního zámku. Hned vedle ní je druhá kamenná deska, ta nese erb pánů Tunklů. Poslední přestavbu hradu provedl Jan z Boskovic. V roce 1479 byl Jiří starší Tunkl přijat do šlechtického stavu. Za dobu svého panování vytvořil majetkový komplex, který se rozprostíral od hranic Čech až k hranicím Slezska. Po jeho smrti v roce 1493 dostal zábřežské panství jeho syn Jindřich.

Nemovitosti však byly v souvislosti s realizací rybníkářských projektů zatíženy dluhem, a Jindřich tak byl nucen panství prodat. Novým majitelem panství se roku 1510 stal Mikuláš Trčka z Lípy a Lichtenburku.

Zábřeh pod pány z Boskovic

Rozlohou lze velikost středověkého města srovnat se současným Masarykovým náměstím. Po pravé straně stály významné měšťanské domy, nejhonosnější z nich Dům Pod Podloubím, který je zároveň jedním z nejcennějších. Stojí uprostřed řady měšťanských domů, kterým vévodí. Na budově zanechaly stopy všechny významné stavební epochy. Gotické sklepy, renesanční věž s loubím a barokní stropy v prvním poschodí.

Spolu s dalšími sedmačtyřiceti městskými domy patřil mezi nejvýznamnější budovy ve městě. Majitelé domu vždy patřili k významným měšťanům. Erb umístěný nad západním obloukem loubí domu připomíná dobu, kdy bylo město v držení pánů z Boskovic. V době panování Žerotínů vlastnil vzácný dům přední měšťan Burian Vizovský, jehož dcera Magdalena se roku 1618 provdala za Jana Amose Komenského.

O panování rodu Trčků nad panstvím v Zábřeze se nenašly žádné historické, dokumenty, pouze ve farní kronice je zaznamenáno, že nezasahovali do vývoje města. Podle archívů Trčkové vládli v Zábřeze tři roky a následně panství prodali pánům z Boskovic. Pod nimi město prosperovalo, první majitel tohoto rodu, Ladislav, ženatý s Kunhutou z Kravař, byl nejvýznamnějším a nejzámožnějším mužem Moravy.

Jeho strýc, olomoucký biskup Tassem z Boskovic, dohlížel na jeho výchovu a vzdělání. Od roku 1596 zastával funkci vrchního zemského komořího u olomouckého Zemského práva. Těšil se přízně krále Vladislava II. a byl jeho důvěrníkem. Svoje hlavní sídlo měl v Moravské Třebové. Vyznáním byl katolík, ale k ostatním náboženstvím byl velmi snášenlivý.

Další vývoj města

Z historie města je o něm známo jen to, že tkalcovskému cechu potvrdil cechovní stanovy. Zemřel roku 1520 na zámku v Letovicích. Majetek města pak přešel na jeho mladšího syna Kryštofa z Boskovic. Kryštof se, na rozdíl od svého otce, stal horlivým luteránem. Založil dvě nadace, na chudé a na nemocnici. V nadační listině je možné dočíst se o velkém požáru, který za jeho panování město zničil. Městské obyvatelstvo v té době tvořili především řemeslníci, kterým se ve městě stále víc dařilo, takže začaly vznikat nové cechy. Dělo se tak podle stanov, soupisů mravů a zvyklostí v řemesle stvrzovaných vrchností, které bylo nutno dodržovat.

Roku 1546 potvrdil Kryštof z Boskovic stanovy cechu pekařskému a později cechu tkalcovskému, ve městě byl také významný cech obuvnický a kovářský. V dubnu roku 1546 sepsal Kryštof listinu, ve které „povoluje ve městě trh na maso a rozličný dobytek, jakož i prodej režného chleba a bílé mouky“. Za Kryštofa z Boskovic město zaznamenalo velký rozmach. V roce 1546 vzniklo nové předměstí, které neslo název Nové Sady.

Od roku 1569 se stává majitelem panství další člen z rodu Boskoviců s rodovým jménem Jan, vyznáním protestant, který se zapsal do historie města jako dobrodinec. Pod jeho vládou město dál prosperuje, staví se nové měšťanské domy. Zábřeh má tři předměstí a celkem 186 budov. Jan se svou manželkou často pobýval na zábřežském hradě. Za jeho vlády prošel také hrad poslední velkou přestavbou v renesančním slohu.

Další osud

V roce 1567 nechal pro svoji manželku založit na straně k náměstí novou zámeckou zahradu. Jedinou památkou na panování Boskoviců v Zábřeze je šlechtický znak rodu Boskoviců, sedmizubý hřeben, umístěný na Domě Pod Podloubím. Jan z Boskovic zemřel v roce 1589 jako bezdětný. Zadlužené zábřežské panství odkázal svému synovci Ladislavu Velenovi ze Žerotína, synovi své sestry Kunhuty. Vladislav Velen byl v čase smrti svého strýce teprve desetiletý. O majetek nezletilého dědice se starali jeho poručníci Jindřich ze Žerotína a Bernard Drnovský z Drnovic. Ti se snažili zvýšit příjmy panství, aby vyrovnali dluhy, které na panství vázly. 

V roce 1596 např. odprodali Janu staršímu ze Žerotína na Losinách mnoho vesnic patřících zábřežskému panství, celý dluh tím ale nepokryli. Jako hlavní zdroj příjmů zřídili panský pivovar a stálou daň z vodovodu, který vedl až do hradu. Podle historických pramenů se poručníkům nakonec podařilo dluhy z velké části uhradit. Vladislav Velen, jemuž skončilo v jeho dvaceti letech poručnictví, se o návratu ze zahraničních studií ujímá vlády nad panstvím. Svoje hlavní sídlo má v České Třebové, do Zábřehu dojíždí.

Zakládá nové řemeslnické stavy a obnovuje staré, město pod jeho vedením prosperuje. Stejně, jako jeho strýc, je také Ladislav Velen příznivcem bratrské jednoty a zábřežskému sboru poskytoval finanční výhody. Roku 1614 dal zhotovit dva nové zvony pro horní kostel, který v té době patřil Jednotě českobratrské.

Po Bílé hoře

Po bitvě na Bílé hoře odjíždí Vladislav Velen do Moravské Třebové, později opouští Čechy. O okolnostech jeho skonu historické prameny nehovoří. Císař Ferdinand II. předal zábřežské panství a také Moravskou Třebovou na základě darovacích dopisů z 15. ledna 1622 v léno knížeti Karlu Liechtensteinovi. V majetku tohoto rodu zůstal Zábřeh až do zrušení panství. Kníže provedl protireformaci a do města přivedl německou vrchnost.

Zdroje: 

PÍSECKÝ, I. Toulky severní Moravou.

VLASTIVĚDNÉ MUZEUM ŠUMPERK – ŠUMPERK A OKOLÍ. 

JANOVSKÁ, A. Okres Šumperk – geografie, demografie a cestovní ruch.