Voynichův rukopis aneb Kniha, kterou se historikům stále nepodařilo rozluštit

Představte si, že otevřete knihu a na každé stránce na vás kouká souvislý text, jenže v písmu, které nepatří žádnému známému jazyku. Vedle toho jsou tam rostliny, které vypadají povědomě, ale zároveň „nějak špatně“, a diagramy, které budí dojem, že autor přesně věděl, co dělá. Tahle kniha existuje doopravdy a nese jméno Voynichův rukopis, dnes ji najdete v Yaleově univerzitní knihovně jako Beinecke MS 408. A i když se do ní dívají kryptologové, lingvisté i počítače, stále si pořád drží tajemství.

Co je Voynichův rukopis

Voynichův rukopis je ilustrovaný středověký kodex psaný neznámým písmem. Nejde o pár znaků na okraji – text běží stránku za stránkou jako normální kniha, se slovy, opakováním, rytmem. Právě to lidi dráždí nejvíc: vypadá to jako jazyk, ale nikdo ho neumí přečíst.

Co víme jistě, je stáří materiálu. Radiokarbonové datování pergamenu vychází na roky 1404–1438. Jinými slovy: není to moderní internetová mystifikace, ale věc, která opravdu vznikla v raném 15. století (alespoň její pergamen).

A pak jsou tu obrázky. Některé stránky vypadají jako herbář, jinde uvidíte kruhy připomínající astronomii nebo astrologii, někde zase zvláštní „lázeňské“ scény s postavami žen. Bez překladu se dá jen hádat, jestli jde o léčitelství, kosmologii, manuál, nebo kombinaci víc věcí najednou – ale zjevně to není náhodné čmárání.

Jak se rukopis dostal k Voynichovi

Moderní „detektivka“ začíná v roce 1912, kdy rukopis získal obchodník s knihami Wilfrid Voynich. V katalogové historii se často uvádí, že ho koupil v Itálii z jezuitského prostředí (z okruhu koleje u Frascati poblíž Říma). Od roku 1969 rukopis drží Yaleova univerzita. Díky tomu je dnes veřejně známý a badatelé k němu mohou sahat alespoň digitálně.

U rukopisu se dlouho opakuje „pražská linka“ z raného novověku: příběh o tom, že se rukopis pohyboval v Praze a bývá spojovaný s okruhem Rudolfa II. U části těchto tvrzení ale historici pracují opatrněji a berou je jako tradici nebo hypotézu, ne jako uzavřený důkaz. Přesně tenhle typ „polodoložených“ stop dělá z Voynichova rukopisu tak chytlavou záhadu: máte v ruce artefakt, který je stoprocentně reálný – a kolem něj se točí vrstvy příběhů s různou jistotou.

Co v knize uvidíte, i když neumíte přečíst ani slovo

Když se řekne nejzáhadnější kniha světa, spousta lidí čeká „šifru“ a holý text. Jenže tady jsou ilustrace skoro všude. První velká část připomíná botaniku: na stránce je jedna velká rostlina, kořen, listy, květ. Jenže když se na to díváte déle, něco nesedí. Rostliny působí jako složeniny – jako by autor poskládal jeden list z jednoho druhu, květ z druhého a kořen z třetího. Právě proto je často nejde spolehlivě přiřadit k reálným druhům.

Pak přijdou kruhy, hvězdy, znaky zvěrokruhu. Některé motivy vypadají „známěji“ než botanika, a i to živí teorie o astrologii nebo kalendáři. Další část ukazuje postavy žen v jakýchsi lázních a trubicích. A nakonec stránky, které vypadají jako recepty: kratší odstavce, u nich hvězdičky nebo značky, jako kdyby autor psal seznam postupů. Kdybychom rozuměli textu, možná by to byla úplně obyčejná příručka. Jenže bez překladu to působí jako zpráva z jiné planety.

Proč to nejde rozluštit: jazyk, šifra, nebo něco úplně jiného?

Základní otázka zní jednoduše: je to šifra, nebo jazyk? A pak přijde horší pokračování: co když je to jazyk zapsaný systémem, který se nechová jako běžná šifra? Přirozené jazyky mívají určité statistiky (některá slova se opakují častěji, některá méně), a Voynichese v tomhle překvapivě „hraje na jistotu“: číselně se umí tvářit jazykově. Právě to je jeden z důvodů, proč se seriózní badatelé pořád drží možnosti, že text nese informaci – a není to čistý nesmysl.

Jenže současně má rukopis zvláštnosti, které běžný text moc nemívá: některé znaky se až podezřele rády opakují v určitých pozicích, některé „slovní“ tvary se liší jen o drobnost, jako by je někdo generoval podle šablony. A k tomu se často zmiňuje, že rukopis není úplně jednotný – badatelé pracují s tím, že existují dvě výraznější varianty textu. I kdyby šlo o přirozený jazyk, může být „zamčený“ víc způsoby najednou.

Proč „rozluštění“ tak často zní dobře… a pak se rozpadne

Voynichův rukopis má jednu vlastnost, která umí být až komická: skoro každý rok se objeví někdo, kdo tvrdí, že ho rozluštil. A skoro pokaždé to zní lákavě, protože lidé milují ten moment „konečně to dává smysl“. Jenže u skutečného rozluštění musíte splnit tvrdé podmínky: fungující klíč, konzistenci napříč celým textem, překlad, který drží gramatiku, a ideálně i vztah mezi textem a obrázky. Jakmile se tohle začne testovat, mediální „výhry“ často shoří.

Hezky to ukazuje vlna kolem tvrzení o „proto-románštině“ z roku 2019. Média to chvíli nesla jako hotovou věc, ale rychle přišla silná kritika a i instituce, které se zprávou pracovaly, začaly couvat a mluvit o nutnosti ověření. Nejde o to někoho zesměšňovat. Spíš si z toho můžete odnést jednoduché pravidlo pro čtenáře: u Voyniche platí „nejdřív test, pak titulek“.

Když jsem si k tomu článku dávala dohromady podklady, nejvíc mě praštil do očí kontrast: radiokarbon dá jasný interval 1404–1438, inkousty a pigmenty vypadají dobově, a kniha působí poctivě „řemeslně“. A pak otevřete stránku a zjistíte, že se nechytáte ani jedné věty. Ten pocit je zvláštní: máte před sebou něco starého šest set let, a přesto je to pro vás zamčené, jako kdyby to někdo napsal včera jen proto, aby vám utekl o krok.

Co dnes umí věda: od uhlíku po algoritmy

Vědci umí testovat materiál, takže víme, že rukopis používá běžné dobové postupy a materiály (například železo-duběnkový inkoust a pigmenty typu azuritu). To samo o sobě neřekne „co to znamená“, ale pomáhá to oddělit reálný středověk od moderních legend.

Pak přichází matematika a lingvistika. Studie v PLOS ONE z roku 2013 například zkoumala strukturu textu nástroji informační teorie a ukazovala, že v textu existují vzorce, které se chovají podobně jako u smysluplných jazykových sekvencí. Neznamená to, že máme překlad. Znamená to, že „něco“ v tom textu drží pohromadě.

A do třetice: moderní práce se dívají i na chování jednotlivých znaků a jejich opakování. Tým autorů z Palackého univerzity publikoval v roce 2022 v PLOS ONE kvantitativní analýzu, která popisuje neobvyklé vzorce v tom, jak se znaky v textu vrací. Zní to suše, ale má to praktický dopad: čím přesněji popíšete „pravidla textu“, tím rychleji odfiltrujete domnělé překlady, které ta pravidla porušují.

A občas se objeví i nová data z rukopisu samotného. V roce 2024 se hodně sdílela analýza multispektrálních snímků některých stránek, která odhalila detaily na první straně a naznačila, že se do rukopisu někdo v minulosti pokoušel „vstoupit“ pomocí abeced či převodů. Je to malý střípek, ale přesně takové střípky občas posunou vyšetřování o centimetr dopředu.

Zdroje: Beinecke Rare Book & Manuscript Library, Matlach, Janečková & Dostál, Wikipedie