Velký londýnský smog: Pět dní, kdy Londýn nebylo vidět a tisíce lidí zaplatily životem

Mlha k Londýnu patří, to ví každý. Jenže v prosinci 1952 se nad městem usadilo něco mnohem horšího než romantický opar. Co se stalo, když se kouř z milionů komínů nemohl dostat pryč?

V pátek 5. prosince 1952 se nad Londýnem usadila tlaková výše. Bylo chladno, bezvětří a teplý vzduch nad městem fungoval jako poklička, které meteorologové říkají teplotní inverze. Všechno, co se v metropoli vypouštělo do vzduchu, tak zůstávalo přímo u země.

A vypouštělo se toho opravdu hodně. Londýňané topili uhlím, kvůli mrazu víc než obvykle, a často šlo o levné a špinavé uhlí nízké kvality. Přidávaly se uhelné elektrárny i výfuky aut. Z běžné mlhy se tak stala hustá žlutočerná směs kouře a sazí.

Město, ve kterém nebylo vidět na krok

Viditelnost v centru klesla na pár metrů a v ulicích na předměstí dokonce jen asi na metr. Chodci se šoupali podél chodníků a hledali obrubníky. Kromě metra se zastavila městská doprava a sanitky měly problém dojet k nemocným.

Smog se dostával i dovnitř budov. Rušila se divadelní představení a promítání v kinech, protože diváci neviděli na jeviště ani na plátno. Venkovní sportovní akce se nekonaly. Teprve v úterý 9. prosince se počasí změnilo a vítr špinavý příkrov rychle rozfoukal.

Tichá tragédie v číslech

Skutečná katastrofa se ale ukázala až v nemocnicích a statistikách. Vládní lékařské zprávy zpočátku odhadovaly asi 4 000 obětí a kolem 100 000 lidí, kterým smog vážně uškodil. Pozdější výzkumy počet mrtvých zvýšily na 10 000 až 12 000 a většina z nich zemřela na nemoci dýchacích cest.

Nejvíc ohroženi byli staří lidé, malé děti a ti, kdo už měli nemocné plíce. Mnoho z nich nezemřelo hned během pěti mlhavých dní, ale v týdnech a měsících potom. I proto trvalo dlouho, než si úřady uvědomily, jak velká tragédie se vlastně stala.

Zákon, který vyčistil vzduch

Velký londýnský smog se stal zlomem v tom, jak lidé přemýšlejí o čistotě ovzduší. V roce 1954 přijal Londýn místní předpisy a v roce 1956 britský parlament schválil Zákon o čistém ovzduší. Ve městech vznikly zóny, kde se nesmělo topit kouřivým palivem, a domácnosti dostávaly podporu na přechod k plynu nebo koksu.

Smogové epizody se sice ještě nějakou dobu vracely, ale postupně slábly. Dnes se události z prosince 1952 připomínají jako jedna z nejhorších ekologických katastrof moderní Evropy. Není to vlastně dobrá připomínka toho, že vzduch, který dýcháme, rozhodně není samozřejmost?

Zdroje: Wikipedia, Met Office, London Museum, Britannica