Údolí velryb: V srdci egyptské pouště archeologové stále nacházejí nové fosilie prehistorických kytovců

Hluboko v pusté egyptské poušti leží ohromující prehistorický velrybí hřbitov (tzv. Údolí velryb), který ukrývá stopy k jedné z nejdramatičtějších evolučních transformací. Bylo zde objeveno přes 400 zkamenělých koster – některé staré více než 40 milionů let – s rysy, jako jsou zadní končetiny s náznaky prstů. Jak se tedy tito mořští obři ocitli pohřbeni na místě, které je nyní jedním z nejsušších míst na Zemi?

Vádí al-Hitán – „Údolí velryb“ – je jedním z nejneobyčejnějších vstupů do prastaré minulosti Země. Toto unikátní místo, zasazené v egyptské Západní poušti, nám umožňuje sledovat neuvěřitelný přechod od suchozemských savců k vodním kytovcům. Dlouho předtím, než se toto místo stalo větrem ošlehanou písečnou plochou, pokrýval jej pra-oceán Tethys, který se hemžil životem.

Od čtyřnohých savců k oceánským predátorům

Evoluční skok, který proměnil suchozemská zvířata ve velryby, je vskutku ohromující. Fosilie ve Vádí Al-Hitán pocházejí z pozdního eocénu – zhruba před 34 až 56 miliony let (eocén je geologická epocha spadající do geologické éry kenozoika, a to do její nejstarší periody paleogénu, resp. neformální geologické jednotky třetihor) – a zachycují zlomový bod v této transformaci.

Jeden z nejvýznamnějších objevů přišel v roce 1989, kdy vědci z Michiganské univerzity a Egyptského geologického muzea objevili kostry Basilosaura Isis. Tyto starověké velryby měly zadní končetiny, chodidla a dokonce i prsty – jasný důkaz jejich suchozemského původu. Na rozdíl od moderních velryb se tito tvorové stále nacházeli uprostřed svého evolučního přechodu. Tyto rané velryby, známé jako archeoceti, jsou přímými předky dnešních delfínů a velryb. A díky suchému klimatu regionu, které přetrvává od doby pliocénu, se jejich pozůstatky pro vědu téměř dokonale zachovaly.

Obři, kteří kdysi vládli mořím

Mezi nejikoničtější tvory, kteří se zde nacházejí, patří Basilosaurus Isis, poprvé popsaný v roce 1902. Tento prehistorický predátor, který dosahoval délky až 18 metrů, měl protáhlý čenich a ostré, drtivé zuby. Pravděpodobně se živil menšími velrybami a rybami, rozdrtil jim lebky a pak je celé polykal.

V roce 2005 vědci objevili téměř kompletní a pozoruhodně neporušenou kostru Basilosaura. Tento objev byl tak významný, že UNESCO zařadilo oblast Vádí Al-Hitán na seznam světového dědictví UNESCO, čímž uznalo jeho bezkonkurenční hodnotu pro vědu. Nejde zde však jen o velryby. Paleontologové také objevili mořské želvy z doby eocénu, pozůstatky kostnatých ryb, fosilie prehistorických žraloků a rejnoků, kostry starověkých krokodýlů a stopy raných kapustňáků.

Evoluční učebna pod širým nebem

Co dělá oblast Vádí Al-Hitán tak výjimečnou, není jen množství fosilií. Toto pouštní údolí je přírodním archivem pomalé, ohromující evoluce mořských savců. I dnešní velryby nesou genetické „stopy“ své minulosti, s pozůstatky pánevních kostí zastrčených hluboko v těle. Tyto zbytky struktur nám připomínají končetiny, které jejich předkové kdysi používali k chůzi po souši.

Vědci uvádějí, že tato transformace zahrnovala několik významných změn: zmenšení zadních končetin, přetvoření lebky a nosu pro snadnější dýchání na hladině, vývoj silného ocasu pro plavání, přeměna předních končetin na aerodynamické ploutve a další.

Odkaz Údolí velryb

Dnes je Vádí Al-Hitán úchvatným muzeem pod širým nebem. Návštěvníci se mohou procházet podél starověkých velrybích kostí zapuštěných do pouště. Nedaleké informační centrum pomáhá vysvětlit význam fosilií a zasazuje jejich objev do vědeckého kontextu.

Ačkoli je lokalita přístupná turistům, je pečlivě chráněna. Probíhající výzkum neustále odhaluje více o tom, jak se velryby vyvíjely, a jak tato část Země kdysi vypadala před miliony let. Údolí velryb je silnou připomínkou toho, jak moc se náš svět změnil. Tato spalující a “mrtvá” poušť byla kdysi osvěžujícím a životem pulsujícím oceánem. Fosilie, které uchovává, jsou víc než jen kosti – jsou neocenitelným odkazem, který sleduje vzestup velkolepých velryb, které známe dnes.

Zdroje: 

www.nationalgeographics.com

www.futura-nation.com