Temné souvislosti Lužických hor: Proč místo kolem Lemberku působí jinak

Na mapě vypadá nenápadně. Jedno město, pár vesnic, les. Ale kdo tam někdy byl v podzimní mlze, ví, že atmosféra Jablonného v Podještědí a okolí Zámku Lemberk není obyčejná. Telefon občas ztratí signál, lesní cesta se najednou rozdvojí, a člověk má pocit, že tu realita funguje podle jiných pravidel. Možná je to historie, možná příroda – nebo to, čemu říkáme záhady, duchové a fenomény, které neumíme vysvětlit.

Starý zámek a šeptaná legenda

Zámek Lemberk leží na kopci nad městem jako strážce minulosti. Turisté sem jezdí kvůli krásným interiérům, ale místní mají k tomuto místu respekt. Už dřív vyšla svědectví o tom, že policejní psi odmítli vstoupit do jedné z místností. Průvodci se tomu vyhýbají, oficiální vysvětlení neexistuje.

Jenže tahle atmosféra nekončí na zámeckých zdech. Pokračuje do okolních lesů, vesnic i starých poutních míst.

Studánka svaté Zdislavy

Jen kousek od Lemberku se nachází studánka svaté Zdislavy. V létě tu bývá ticho, na podzim se sem vrací zvláštní chlad. Lidé tvrdí, že voda má léčivé účinky. Někteří sem chodí opakovaně – ne kvůli turistice, ale protože mají pocit, že jim místo opravdu pomáhá po jak po fyzické, tak i po psychické stránce.

Je zajímavé, že podobné „zázračné studánky“ se v Evropě pojí s místy, která měla tajemný charakter už dávno před křesťanstvím. Archeologové občas naznačují, že taková místa bývala posvátná už v době Keltů.

Bazilika sv. Vavřince

Jablonné v Podještědí má ještě jedno místo, které působí výjimečně – baziliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Zvenku je toto místo impozantní, zevnitř nečekaně meditativní. Lidé často popisují, že v ní cítí nebývalý klid.

Je až podivně kontrastní, že od ní vede cesta lesem, kde prý kdysi podle místní legendy mizeli poutníci. Dnes už se to nepřipomíná, ale v archivech existují zmínky o lidech, kteří se v 19. století ztratili a našli se až o pár dnů později. Byli značně dezorientovaní, kloudné vysvětlení k tomu nedokázali podat.

Opuštěné Sudety a tichý odkaz

Celá oblast Lužických hor byla po válce vysídlená. Domy zůstaly prázdné, některé shořely, jiné zarostly. Ať už člověk věří na duchy, nebo ne, místa po nuceném odchodu lidí mají zvláštní melancholii. Psychologové tvrdí, že prázdnota krajiny má emocionální paměť.

Stezky bez signálu

V době, kdy většina lidí hledá cestu podle aplikace, působí fascinující fakt: v lese za Lemberkem občas mizí signál. Ne všude, ale na místech, která vypadají obyčejně. Člověk najednou stojí u křižovatky dvou cest a ví, že musí vybrat instinktivně. A právě tady vznikají příběhy – o lidech, kteří popsali zvláštní pocit, že nejsou sami.

Menhiry a kameny, co nepatří sem

Místní badatelé tvrdí, že v lesích severně od Jablonného existují kamenné útvary připomínající menhiry. Nejsou označené, nejsou v mapách, ale kdo je najde, většinou mlčí. Je to jen příroda? Nebo zbytky dávného rituálního prostoru? Nebo je tam někdo dal schválně, aby prohloubil tajemno Lemberku? Člověk si najednou uvědomí, že tady historie není rovná čára, ale vrstevnice.

Proč tato oblast působí jinak?

Možná je to kombinace příběhů, krajiny, počasí a minulosti. Podzimní mlha tomu dodává dramatický filtr, který půlku reality skryje a nechá prostor fantazii. Možná jde o přirozený psychický efekt ticha a izolace. Nebo je to jedno z míst, kde má člověk pocit, že svět je o trochu rozsáhlejší, než si běžně připouštíme. Ať je odpověď jakákoli, region kolem Lemberku je jedním z těch, kde se svět jeví záhadnějším.

Kdo odjede, má často pocit, že na to místo musí zpátky — ne proto, že něco nestihl. Spíš proto, že mu okolí Lemberku nechalo nezodpovězenou otázku. A ta v hlavě nezmizí hned.

Zdroje: Národní památkový ústav, Regionální kroniky Jablonné v Podještědí, redakce