Šílený med: Surovina, která byla v historii používána i jako biologická zbraň

Šílený med je med, který obsahuje grayanotoxiny (rostlinné toxiny). Tmavý, načervenalý med se vyrábí z nektaru a pylu rodu Rhododendron a má mírně toxické a narkotické účinky…

Šílený med se vyrábí hlavně v Nepálu a Turecku, kde se používá jako tradiční lék, tak i jako rekreační droga. V Himálajském pohoří ho produkují himálajské obří včely medonosné (Apis laboriosa). Lov medu v Nepálu tradičně provozují Gurungové. Med se vzácně vyskytuje i ve východních Spojených státech.

Historické záznamy 

Historické záznamy o šíleném medu se nacházejí ve starořeckých textech. Řecký vojenský vůdce Xenofón psal ve svých spisech o účincích šíleného medu na vojáky už v roce 401 př. n. l. V roce 65 př. n. l.. Popisuje u vojáků dezorientaci, zvracení, průjmy a nespavost. Ti, kteří pozřeli mnoho medu, se ocitali v naprostém delíriu.

Římské a řečtí autority věřily, že šílený med dokáže vyléčit šílenství. Aristoteles poznamenal, že „v Trapezu má med z buxusů těžkou vůni a říká se, že zdraví lidé zešílí, ale epileptici se jím okamžitě vyléčí“. Římský přírodovědec Plinius Starší označoval šílený med byl mezi prvními, kdo rozpoznal, že toxicita souvisí s druhy oleandrů, azalek a rododendronů. Historici také poznamenali, že síla nebo opojné účinky šíleného medu se sezónně nebo cyklicky lišily. Plinius poznamenal, že med je nejnebezpečnější po deštivých jarech.

Šílený med byl používán jako raná biologická zbraň v oblasti Černého moře. V roce 65 př. n. l., během třetí mitridatovské války, král Mithridates provedl strategický ústup před římskými vojáky pod vedením generála Pompeia. Pravděpodobně na radu řeckého botanika Kateua nechal Mithridates ustupující vojáky umístit jim na cestu plástve šíleného medu. Římští vojáci, kteří med snědli, podlehli opojení šíleným medem a byli zabiti. Řecký geograf Strabón popsal incident jako vyhlazení tří římských manipulů, což by mohlo znamenat od 480 do 1 800 vojáků.

Dále jsou dochované záznamy, že v roce 1489 Tataři konzumovali sudy medoviny vyrobené z šíleného medu, který byl ponechán v opuštěném táboře, jako past ze strany Rusů. Bylo tak “díky” medu usmrceno na 10 000 Tatarů.

Dovoz 

Během 18. století se z oblasti Černého moře do Evropy každoročně vyváželo přibližně 25 tun šíleného medu. Ve Francii byl tehdy známý jako miel fou a přidával se do piva a dalších alkoholických nápojů, aby jim dodal větší účinnost. Americký botanik Benjamin Smith Barton pozoroval, že včelaři v Pensylvánii se opíjeli šíleným medem. Med přidávali do likéru a v New Jersey prodávali směs jako elixír, kterému říkali „metheglin“ (medovina).

Barton poznamenal, že opilost začínala příjemně, ale mohla se náhle změnit v „zuřivou – až agresivní”. Bývalý konfederační chirurg J. Grammer v roce 1875 v knize Gleanings in Bee Culture popsal několik incidentů s jižanskými vojáky, u kterých došlo k intoxikaci tímto medem.
Chemickou sloučeninu andromedotoxin (grayanotoxin I) izoloval z medu poprvé německý vědec P. C. Plugge v roce 1891.

Prevalence a sklizeň

Šílený med v Nepálu obvykle produkují včely Apis laboriosa. Šílený med je tmavší a červenější než jiné medy a má mírně hořkou chuť. Díky své načervenalé barvě se někdy nazývá lesní růžový med. Šílený med se produkuje v určitých oblastech světa, zejména v oblasti Černého moře v Turecku a Nepálu.

Drobní producenti šíleného medu obvykle sklízejí med z malé oblasti nebo jednoho úlu, čímž produkují med obsahující významnou koncentraci grayanotoxinů. Naproti tomu velkovýrobci medu často mísí med shromážděný z různých míst, čímž se koncentrace kontaminovaného medu zředí. Kavkazský včelař v článku z roku 1929 v časopise Bee World poznamenal, že účinnost medu se může v rámci jednoho plástve lišit a že nejnebezpečnější šílený med se produkuje ve vysokých nadmořských výškách v uvedených oblastech.

V Turecku je šílený med známý jako deli bal a používá se jako rekreační droga a v tradiční medicíně. Nejčastěji se vyrábí z nektaru Rhododendron luteum a Rhododendron ponticum v oblasti Kavkazu. Včelaři v pohoří Kaçkar tam produkují šílený med už po staletí.

V jižní Asii se hnízda Apis laboriosa nacházejí převážně v himálajské oblasti Hindúkuš. Včely produkují šílený med na jaře, kdy kvetou rostliny z čeledi Ericaceae, jako jsou právě rododendrony. Hnízda Apis laboriosa se skládají z jednoduchých, otevřených plástů s velkými základnami dosahujícími 1,5 m. Úly jsou postaveny na větvích stromů nebo na strmých skalnatých útesech orientovaných na jihovýchod nebo jihozápad, v nadmořské výšce 1 200–4 000 m, často pod převislými římsami, kde jsou chráněny před živly.

Sběr medu a úbytek včel 

Ve středním Nepálu a severní Indii sbírali Gurungové med tradičně po staletí a šplhali po útesech, aby se dostali k úlům. Obyvatelé sbírají med dvakrát ročně, jednou koncem jara a jednou koncem podzimu. Lovci medu používají provazové žebříky s dřevěnými příčkami, aby se dostali k hnízdům, a pod nimi zakládají ohně, aby včely vykouřili.

Populace Apis laboriosa v Nepálu zaznamenaly dramatický pokles v důsledku nadměrné sklizně, výstavby vodních elektráren a silnic a ztráty vodních zdrojů. Pokles populace je také připisován odlesňování a sesuvům půdy. V Nepálu dochází k ročnímu 70% poklesu populací včel medonosných v himálajských útesech. Specialista z Mezinárodního centra pro integrovaný rozvoj hor v roce 2022 uvedl, že došlo k poklesu jak počtu útesů, které hostí včely, tak i počtu kolonií, které každý útes podporuje. Doporučení pro udržitelný sběr medu zahrnují ponechání poloviny nově vytvořených plástů.

Další výskyt 

Šílený med se ve Spojených státech vyrábí jen zřídka, převážně v Apalačských horách ve východních Spojených státech, když pozdní chladné počasí spálí řadu květů, ale ne u rododendronů. Medy vyrobené z vavřínu širokolistého (Kalmia latifolia) a vavřínu úzkolistého (Kalmia angustifolia) také obsahují grayanotoxiny a jsou potenciálně smrtelné při konzumaci velkého množství.

V Evropě se med obsahující grayanotoxiny vyrábí z rodu Rhododendron ferrugineum, který se vyskytuje v Alpách a Pyrenejích. U medů z Evropské unie však nebyly hlášeny žádné případy intoxikace grayanotoxinem.

Fyziologické účinky

Konzumace šíleného medu může způsobit otravnou reakci zvanou otrava grayanotoxinem, tj. nemoc šíleného medu. Med je nejčastější příčinou otravy grayanotoxiny. U lidí a některých zvířat působí grayanotoxiny na centrální nervový systém, vážou se na sodíkové iontové kanály a brání jejich uzavření. To má za následek nízký krevní tlak (hypotenze) a sníženou srdeční frekvenci (bradykardie). Mezi odpovídající účinky patří točení hlavy, rozmazané vidění, závratě a dýchací potíže. V některých případech může být krevní tlak snížen na potenciálně nebezpečnou úroveň, což způsobuje nevolnost, mdloby, záchvaty, arytmii, atrioventrikulární blokády, svalovou paralýzu a ztrátu vědomí.

Stupeň intoxikace medem závisí na konzumovaném množství a také na koncentraci grayanotoxinů. Může působit jako hypnotikum s mírnějšími příznaky, včetně brnění, necitlivosti, závratí, mdlob a bezvědomí. Při silnějších dávkách se mohou projevit deliria, závratě, psychedelické optické efekty, halucinace a zhoršená řeč. Doba zotavení se pohybuje od hodin do dnů, ale většina příznaků obvykle odezní po 12 hodinách. Léčba otravy šíleným medem zahrnuje atropin, adrenalin a infuze fyziologického roztoku.

Použití

Šílený med se nejčastěji vyrábí a konzumuje v regionech Turecka a Nepálu. Používá se jako tradiční lék k léčbě bolesti v krku, artritidy, cukrovky a hypertenze. V turecké oblasti Černého moře se používá k léčbě poruch trávení, bolestí břicha, gastritidy, peptických vředů a chřipky.

Po staletí se na Kavkaze přidává malé množství pontského azalkového medu do alkoholických nápojů pro zesílení opojného účinku. V Turecku se tradičně přidává lžíce šíleného medu do mléka jako tonikum. Předpokládá se také, že šílený med pomáhá s erektilní dysfunkcí a zvyšuje sexuální výkonnost. Většinu případů otravy šíleným medem zažívají muži středního věku.

Zdroje:

NEUMIER, E. Sweet Madness.

COLLINS, J. Mad Honey. Did you hear about?