Přišli z Dánska, koupili zámek a zmizeli. Příběh sekty, která si vybrala Česko záměrně

Když se řekne sekta, většina lidí si představí něco vzdáleného — pár bláznů na americké farmě, charismatického vůdce s mikrofonem nebo aspoň dokument, který jste jednou v noci přestali sledovat, protože vám bylo úzko. Česká republika přitom není žádnou výjimkou. Jedna z nejkontroverznějších náboženských komunit posledních desetiletí si vybrala sever Čech jako útočiště — vědomě, promyšleně a z velmi konkrétního důvodu.

Dánský Dům Otce přišel na sever Čech

Náboženské hnutí Faderhuset — česky Dům Otce — vzniklo v Dánsku v roce 1990. Založila ho Ruth Evensen, pozdější Kristiansenová, žena bez teologického vzdělání, která dříve vlastnila kadeřnický salon a úklidovou firmu. Hnutí se po celá desetiletí potýkalo v Dánsku s negativní medializací a podezřením úřadů ze špatného zacházení s dětmi. Formálně zaniklo v roce 2013, komunita ale pokračovala dál.

V roce 2016 se skupina stoupenců přesunula na sever Čech, konkrétně do oblasti Liberecka v okolí Cvikova. Důvod byl podle dosavadních zjištění přímočarý: členové komunity se obávali, že jim dánské úřady odeberou děti. Česká republika je přitom jednou z posledních zemí v Evropě, kde fyzické trestání dětí není legislativně zakázáno — a pro komunitu, jejíž bývalí členové popisují bití jako běžnou výchovnou metodu, to nebyla náhoda.

Jak komunita získává a udržuje členy

Sektám se daří mimo jiné proto, že zpočátku nevypadají jako sekty. Nabízejí pocit sounáležitosti, jasný řád, odpovědi na otázky, které člověka tíží, a komunitu, která zdánlivě přijímá každého. Psychologové tento úvodní mechanismus označují jako love bombing — zahrnování nového člena pozorností, porozuměním a pocitem výjimečnosti. Teprve postupně se pravidla zpřísňují, kontakt s okolím se omezuje a ze člena se stává někdo, kdo je na skupině existenčně závislý.

V případě Domu Otce popsali bývalí členové přísnou kontrolu nad každodenním životem, fyzické tresty dospělých i dětí, ponižování a v krajních případech i exorcismus — tedy rituální vymítání, ke kterému se přistupovalo tehdy, když jiné metody nepomohly. Mnohdy tak není zas tak složité se dostat do bodu, kdy jedinci přijde normální to, co by zvenku normální nepřipadalo nikomu. Několik let strávených uvnitř komunity přepíše vnímání reality způsobem, o kterém si lidé zvenku nedovedou udělat představu.

O sektě jsem poprvé slyšela od lidí z okolí

O tom, že se na severu Čech pohybuje kontroverzní dánská komunita, mi neříkal jeden člověk, ale hned několik různých lidí — a nikdo z nich si nebyl jistý, jak přesně to celé vypadá. Každý měl jinou verzi, jinou dohru, jiné detaily. Přesně tak, jak to u podobných příběhů bývá: nikdo to přesně neví, ale všichni o tom vědí. A právě v té mlze se sekty drží nejlépe.

Zámek, kempinky a luxusní nemovitosti

Vedení hnutí si v Česku nevolilo levné útočiště. Ruth Kristiansenová měla v Česku zakoupit několik luxusních nemovitostí, mimo jiné zámek poblíž Jablonného v Podještědí v hodnotě 35 milionů korun. Skupina dospělých a dětí žila nejprve v kempu, poté ve vilách na Liberecku.

Koncem února 2023 podal Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na libereckou policii trestní oznámení. Policie po rozsáhlém šetření v červnu 2023 případ uzavřela a neshledala žádné protiprávní jednání. Zároveň případ přitáhl pozornost veřejnosti — a od loňského léta komunitu v okolí Cvikova nikdo neviděl.

Proč lidé v sektě zůstávají

Jednou z nejčastějších otázek, která zazní, je: proč tam lidé zůstávají, když je to tak zlé? Odpověď je složitější než „protože jsou naivní“. Izolace od rodiny a přátel, ekonomická závislost na skupině, přesvědčení, že venkovní svět je nebezpečný nebo nepřátelský — to vše dohromady tvoří prostředí, ze kterého se odchází extrémně těžko. Odchod navíc bývá spjat s pocitem totálního kolapsu identity, protože komunita se za léta stala jedinou referenční skupinou, kterou člověk má.

V autoritářských komunitách navíc bývá odpor dítěte nebo dospělého vykládán jako morální selhání, ne jako přirozená reakce. Jak upozorňuje web Šance dětem, který se problematikou sektářské výchovy zabývá, děti vychované v takovém prostředí si internalizují vnější pravidla místo vlastního svědomí — a tato deformace může přetrvávat celý dospělý život.

Jak sekta vypadá dnes

Moderní komunity s rysy sekty nevypadají nutně jako skupinka v hábitech na odlehlé farmě. Mohou se tvářit jako wellness komunita, alternativní léčitelské hnutí, networkingová skupina nebo charismatická církev s důrazem na „rodinu“. Společné znaky ale zůstávají: silný vůdce s neomylnou autoritou, jasné vymezení „my versus oni“, omezování kontaktu s lidmi mimo skupinu a postupné přepisování toho, co je normální. Tyto vzorce identifikují psychologové napříč různými typy komunit.

Ruth Kristiansenová si mezitím na YouTube vedla kanál Ruth TV, kde s rodinou předčítala z bible a mluvila o lásce. Kontrast mezi tím, co popisují bývalí členové, a tím, jak hnutí prezentuje sebe samo, je součástí mechanismu, který sekty drží pohromadě tak dlouho.

Kdy přestat komunitě důvěřovat

Existuje několik varovných signálů, které psychologové opakovaně spojují s destruktivními skupinami. Pokud komunita vybízí k omezení kontaktu s rodinou a přáteli mimo skupinu, zpochybňuje váš vlastní úsudek nebo naznačuje, že odchod bude mít vážné duchovní nebo společenské důsledky, je čas se zastavit. Totéž platí, pokud vůdce skupiny vystupuje jako neomylná autorita a kritika zevnitř se trestá veřejným zahanbením nebo vyloučením.

Faderhuset není v Česku jediným příkladem. Investigativní zdroje mapovaly i komunit Dvanácti kmenů, jejíž členové v Česku fyzicky trestali děti od kojeneckého věku. Česká legislativa takové praktiky donedávna neumožňovala jednoznačně postihnout — a to je systémový problém, který s příběhem konkrétní sekty přímo souvisí.

Zdroje: Investigace.cz, Český rozhlas, Deník, Blesk, ČT24