Po stopách velikánů české klasické hudby. Víte, že ji Němci zakazovali?

Velikány české klasické hudby v Praze najdete snadno a rychle. Před Rudolfinem, velkolepou novorenesanční koncertní síní a galerií na západním okraji Starého Města, stojí bronzová socha Antonína Dvořáka. Uvnitř, v Dvořákově síni, sídlí Česká filharmonie a komorní hudba naplňuje intimní Sukovu síň. Na druhém konci Starého Města, v secesní nádheře Obecního domu, hostí Smetanova síň Pražský symfonický orchestr a pestrou škálu hostujících souborů. V této nadpozemské nádheře má toho Česká republika opravdu moc, co nabídnout…

Hudební odkazy 

Sály jsou živoucími památkami odkazu, který sahá 300 let do minulosti, v zemi velkých hudebních skladatelů. Světlo talentu Bedřicha Smetany jakožto světoznámé osobnosti v polovině 19. století znamenal zrod národního stylu a začátek obzvláště plodného období, které přineslo Dvořáka a jeho zetě Josefa Suka. Ve 20. století Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Jejich hudba zní dnes stejně svěže a vitálně jako v době, kdy ji napsali. A kromě koncertních sálů nabízí Praha také nepřeberné množství příležitostí dozvědět se více o jejich životech a době, která zrodila jejich nadčasovou hudbu.

Dobrým výchozím bodem je Smetanovo muzeum, které sídlí v krásné budově zdobené sgrafity na východním břehu Vltavy, nedaleko Karlova mostu. Skladatel sedí slavnostně venku, často nepovšimnutý mezi kavárenskými stolky, a skromný interiér zastírá zvláštní místo, které zaujímá v českých srdcích. Dvořák je sice světovou hvězdou, ale Smetana je skladatel, který zachytil oddanost Čechů vlasti v dílech jako Má vlast, které každoročně zahajují festival Pražské jaro.

Odkaz Bedřicha Smetany

I z tohoto důvodu byla hudba Bedřicha Smetany nacisty zakazována. Nacistická ideologie potlačovala národní umění a identitu, včetně té české, kterou Smetana ztělesňoval. Hudba Bedřicha Smetany měla na český národ významný politický vliv a často sloužila jako zdroj jednoty v klíčových historických okamžicích. Dává tedy smysl, že proběhlo rozsáhlé úsilí o reinterpretaci jeho oper a symfonických básní. Smetanova hudba i nadále hluboce rezonuje s českými posluchači pro své kulturní dědictví a národní hrdost.

Jeho hudba, oslavující českou národní hrdost a historii, byla v rozporu s nacistickou vizí, která usilovala o podrobení a germanizaci všech národů, proto ji nacisti silně potlačovali. Muzeum nabízí komplexní informace o Smetanově rodině a kariéře, doplněné originálními rukopisy, které demonstrují jeho všestrannost napříč různými žánry – symfonickou hudbou, komorní hudbou a operami. Poutavá výstava o jeho nejslavnější opeře Prodaná nevěsta odhaluje, jaký rozruch vyvolala v celé Evropě po své premiéře v roce 1866. Věděli jste, že je to jediná opera, která se zabývá sporem o to, co dělá život lepším, láska nebo pivo?

Odkaz Antonína Dvořáka

Dvořákovo muzeum se nachází v Novém Městě. Z prvu si lze Antonína Dvořáka představit velice těžko, jako chudého houslistu v orchestru Českého prozatímního divadla, jak se třese pod taktovkou svého dirigenta Bedřicha Smetany. Byl to právě německý skladatel Johannes Brahms, kdo objevil Dvořákův talent. A to v roce 1875 v soutěží skladatelů. Jak ukazují exponáty v muzeu, jakmile Dvořákovo dílo získalo ocenění a oblibu nejen doma, ale i v zahraničí, rychle rostlo na významu a vlivu.

Po celý svůj život čerpal Dvořák velkou inspiraci z přírody, což se odráží jak v prostředí muzea, tak i v expozicích uvnitř, které zahrnují osobní předměty. Jde převážně o vycházkové hole, klobouky a atlasy ptáků, které tak rád pozoroval a nechal se jimi inspirovat.

Josef Suk

Dvořák se po mnoho let živil jako učitel hudby a jedním z jeho oblíbených žáků byl Josef Suk, talentovaný houslista z Křečovic. Oba muži se k sobě natolik sblížili, že se Suk oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a na začátku 20. století si Suk vybudoval reputaci významného skladatele. Velká část jeho hudby se prolíná nacionalistickým nádechem, což může vysvětlovat, proč se mimo jeho vlast neuvádí častěji.

Jeho trvalejší vliv mohl spočívat ve vzniku Českého kvarteta. Klíčového souboru (původně nazývaného Bohemské kvarteto), který stanovil vzor pro každé české smyčcové kvarteto, které od té doby hrálo. Komorní sál po něm pojmenovaný v Rudolfinu je vhodnou poctou pro jeho osobnost a český odkaz.

Bohuslav Martinů

Pokud byl Josef Suk vynikajícím žákem, Bohuslav Martinů byl pravý opak. Martinů, narozený v malém městečku Polička. Byl zázračné dítě, které začalo komponovat ve 13 letech. Městská rada Poličky mu udělila stipendium ke studiu na Pražské konzervatoři. Zde však rojevoval malý zájem o formální studium, a odkud byl v roce 1910 vyloučen pro „nenapravitelnou nedbalost“. Následné působení jako houslista v České filharmonii se o moc nezlepšilo. V roce 1923 odešel Martinů do Paříže, kde studoval a komponoval. Jeho úžasná schopnost vstřebávat vše, s čím se setkal, se odráží v jazzových, neoklasicistních a surrealistických prvcích v hudbě, kterou psal mezi světovými válkami.

V roce 1940 Bohuslav Martinů a jeho žena uprchli před nacistickou invazí. Dalších 19 let cestovali po světě, zatímco on produkoval rozsáhlé dílo symfonických, komorních a operních děl. Díky úsilí Hudebního spolku Bohuslava Martinů v Praze si jeho hudba získává stále širší uznání a popularitu. Zejména jeho opera Řecké pašije, která se nyní pravidelně uvádí v operních domech po celém světě. Stejně jako Sukovo jméno zdobí i jméno Bohuslava Martinů okouzlující malý sál v Praze – v Lichtenštejnském paláci, sídle Akademie múzických umění.

Leoš Janáček

Další z nejzářivějších osobností české hudby 20. století se v Praze vyskytoval jen zřídka. Leoš Janáček strávil většinu svého života v Brně a jeho okolí. Zde se jeho výzkumy lidové hudby staly základem nového hudebního jazyka, který dal vzniknout průlomovým operám, jako jsou Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška. Janáček si v Praze s hudebním establishmentem nerozuměl.

Šéf Národního divadla trval na tom, aby Jenůfu před jejím uvedením přepsal – což je možná důvod, proč je jeho působnost v Praze tak malá. Pražské Národní divadlo sice nyní uvádí vynikající inscenace Janáčkových oper, ačkoli jeho skalní fanoušci se vydávají spíše do Brna. Převážně proto, aby viděli skladatelův rodný dům, hrob a památníky, včetně zlaté sochy, která vítá návštěvníky vstupující do rozlehlého Janáčkova divadla.

Významnou tečkou za historií české klasické hudby je zajisté Vyšehrad, historický výběžek s výhledem na Vltavu. Slavné pomníky a sochy připomínají hroby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, stejně jako Karla Ančerla a Rafaela Kubelíka, legendárních dirigentů, kteří českou hudbu taktéž ve světě zviditelnili. Bystré oko nalezne i novější velikány, jako byl významný houslista Josef Suk, vnuk skladatele Suka.

V koncertních sálech doma, ale i po celém světě jejich hudba žije dál…

Zdroje: 

KUZNIK, F. Czech famous composers.

Národní muzeum v Praze.

REITTEREROVÁ, V. V hudbě život Čechů.