Opodeldoc: Léčivá mast, která se do povědomí Čechů zapsala díky Švejkovi

Kořeny zázračného léku zvaného Opodeldoc sahají až do středověku. Opodeldoc byla vysoce účinná léčivá mast vyrobená z lihu, kafru a dalších složek. Jeho vynálezcem byl slavný švýcarský lékař, filozof, vědec, astrolog a alchymista Paracelsus.

Původ názvu

Paracelsus údajně vymyslel název léku ze zkratky středověkých latinských názvů používaných rostlin: „Opopanax“ – „Bdellinum“ – „Aristolochia“. Opopanax (z lat. Opos – pryskyřice, Panax – všelék) je rostlina Opopanax chromová známá jako sladký mýtus, její použitelná pryskyřice se používá k léčbě záchvatů, chronických infekcí, astmatu, hysterie a hypochondrie.

Bdellium, neboli bdellion, je vonná pryskyřice známá od starověku. Její hlavní užití spočívalo ve stimulaci těla, trávením, nachlazením, astmatem. Napomáhala organismu zničit parazity a vykazovala léčebné účinky. Aristolochia, mající označení také jako rodná dýmka, pipevine či holandská dýmka, představuje aromatickou léčivou rostlinu používanou starověkou medicínou, zvláště při porodu a hojení ran.

Původní výroba

Původní Paracelsova mast ze 16. století se vyráběla ze směsi mýdla, lihu a několika bylinných esencí; stala se základem pro přípravu různých variant léku. Nejběžnějšími ingrediencemi byly rozmarýnový olej, levandulový olej, kafr a amoniak. Je známo vícero rozpisů, z nichž nejznámější a nejbližší právě Paracelsově masti je: ráškové mýdlo, 60 gramů; kafr, 45 gramů; rozmarýnový (levandulový) olej, 10 mililitrů; líh, 700 mililitrů; voda, dostatečná na přípravu 1000 mililitrů.

Postup měl být následující: mýdlový roztok připravený v horkém lihu, do kterého se přidal kafr, levandulový a rozmarýnový oxid křemičitý a amoniak. Po vychladnutí směs zhoustla na želatinu, ale teplem rukou se rozpouštěla ​​a ředila. Používal se k zevnímu využití. V lékárnách se horký plnil do malých skleněných ampulí se širokým hrdlem a širokým uzávěrem. Později se vyráběly zelené lékařské skleněné lahvičky, které obsahovaly i název léku.

Účinky a další vlastnosti

Opodeldoc byl všeobecně velmi oblíbeným a účinným lékem zejména na bolesti kloubů, otoky a výrony, takže ho lékaři často doporučovali k užívání. Britský deník The Times napsal v roce 1970 o Opodeldocu následující pasáž: „Účinnost tohoto léku na revmatismus, bolesti dolní části zad, modřiny, výrony a křeče je všeobecně uznávána. Je stejně prospěšný při necitlivosti, ztuhlosti a slabosti kloubů a při obnovení správného krevního oběhu v končetinách během paralýzy. Je také skvělý na popáleniny a opařeniny, stejně jako na bodání jedovatým hmyzem.“

Opodeldoc je také známý z románu Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk, kde si ho Švejk aplikuje na revmatická kolena. V 18. století se droga objevila v rakouském lékopise ve formě náplastí (emplastrum) zvaných Opodeldoch. Po nějaké době se název změnil na Opodeldoc a měl jiné složení. Složení představoval mýdlový roztok, alkohol a esenciální olej.

Kdo to byl vlastně Paracelsus?

Paracelsus, celé jméno – Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493 – 1541) vynikal povoláním alchymisty, astrologa a lékaře. Je znám také z důvodů několika důležitých objevů a a je průkopníkem moderního lékařství. Jméno Paracelsus získal během života za vyjádření svého přesvědčení o svých větších schopnostech, než měl uznávaný římský lékař Celsus. Pro své reformy medicíny bývá nazývaný Lutherem mezi lékaři.

Paracelsus byl mnohovrstevnou osobností nepřevoditelnou na jediný aspekt. Nebyl jen pouhým lékařem, ale také alchymistou, přírodovědcem a empirikem. Učil se od vesnických kovářů, rozuměl problematice lovu a rybolovu, naučil se rozpoznávat zaříkávání a zažehnávání. Uznával, že nemoci zvířat a jejich léčba mají analogii v léčení lidí, čímž byl ve své době revoluční. Od horníků se také učil o nemocech kovů.

Lidová moudrost ho fascinovala a vážil si jí jako zdroje užitečných informací, což se odráží i v tom, že jeho dílo je protkáno folkloristikou a obsahuje mnohé odkazy na démonologii a mytologii. Svým respektem vůči lidovým naukám se výrazně vymezoval vůči autoritě tradice. Pro své názory býval nezřídka podezříván z čarodějnictví.

Putování po světě

Paracelsova postava byla obklopena tajemností a nedobrou pověstí právě pro své tuláctví. Putoval především po venkově. Narážel na skutečnost, že jeden a týž lék někdy vyléčí a někdy selže. Jeho cestování bylo popřením akademického přístupu k lékařství, mnohdy se učil od lidí nízkého postavení, kteří svou moudrost získávali přímou zkušeností. Načerpané myšlenky a zkušenosti se snažil šířit celou Evropou. Praktikoval své nové postupy podle toho, kde byl žádán. Zaznamenával nebývalé léčebné úspěchy, čímž si získal vedle nadšených obdivovatelů také řadu odpůrců. Právě to bylo jednou z příčin častého a neúnavného cestování. Jeho mluva byla drsná a nevybíravá: „Lékař musí k nemoci jako kráva k jeslím.“

Cestoval také do Svaté země. Přes Benátky, Apulii, Řecko a Egypt, dorazil až do Palestiny, odkud se vydal přes Kypr, Rhodos, Konstantinopol a Balkán zpět do Benátek. O jeho cestách přes arabské území snad až do Indie prameny mlčí, a na půdu Asie a Afriky podle svých vlastních slov nevstoupil. Procestoval země Evropy, kde se nedéle zdržel v Anglii a Skotsku. Měl roli vojenského chirurga, lékaře a ranhojiče. V těchto rolích působil také v holandských válkách. Roku 1517 zastával funkci osobního lékaře dánského krále Kristiána II. Následovala cesta do Ruska, zažil tatarské zajetí, unikl do Litvy, a dále do Maďarska a nakonec roku 1521 do Itálie. V roce 1523 se vrátil do Villachu k otci.

Roku roce 1524 působil jako lékař v Salcburku. Zřídil tam laboratoř na alchymické zpracovávání přírodních látek k výrobě léků (iatrochemie). Téhož roku se postavil na stranu rolníků při selském povstání a v roce 1525 musel ze Salcburku uprchnout před zatčením.

Léčba syfilidy

V Norimberku roku 1529 měl tak výrazné léčebné úspěchy, že nalezl vydavatele, který našel odvahu publikovat jeho dva rukopisy o syfilidě. Vydání třetí knihy bylo městskou radou na popud  Jakoba Fuggera (věhlasného německého kupce, který také financoval aktivity Habsburků) zakázáno, neboť se záporně vyjadřovalo o účinnosti guajakového dřeva při léčbě syfilidy.

To poškozovalo Fuggerovy obchodní zájmy coby dovozce zmíněného artiklu. Paracelsus poukázal na účinnost vnitřně podávané rtuti v přesně odměřených dávkách. V této souvislosti se Paracelsovi připisuje devíza, že jed od léku odlišuje pouze podávané množství.

Pobyt na Moravě

V letech 1536 až 1538 pobýval Paracelsus v Moravském Krumlově a léčil Jana III. z Lipé. Zde také dokončil svou knihu O tartarických onemocněních a psal doslov ke knize Astronomia magna. V roce 1537 údajně pobýval v Kroměříži, kde měl mít i svou alchymistickou dílnu. Je také doložen dopis vyhlašující po Paracelsovi pátrání (zde uváděn jako lékař jménem Euffrastus). Důvodem mělo být ono “podezření z čarodějnictví”. Později Paracelsus putoval přes Bratislavu do Vídně.

Konec života

Do završení života v roce 1541 v Salcburku vedl potulný život a pod záštitou různých mecenášů sepisoval svoje dílo. O Paracelsově smrti kolovaly různé pověsti. Spekulovalo se o tom, že jej otrávili jeho nepřátelé. Podle jiných verzí zemřel jako alkoholik, spadl ze schodů, případně že byl ze schodů shozen na objednávku salcburských lékařů.

Dále se tvrdí, že ho zavraždil jeho pomocník, který toužil po elixíru života, jenž měl Paracelsus vynalézt. V období let 1811 a 1960 došlo k ohledání jeho ostatků a zjistilo se, že měl roztříštěnou lebku u levého spánku. Obecně však zapříčinění jeho smrti patří rakovině, či cirhóze jater, který měl způsobit jeho trvalý kontakt s rtutí a arzénem.

Zdroje: 

OTTOVÁ, S. Paracelsus a další středověcí léčitelé.

ŠIMKOVICOVÁ, J. Opodeldoc – původ, užití a vlastnosti.