Něco bylo tabu, něco ne aneb Sexualita v éře československého socialismu

V obchodech nebylo žádné zboží. Nesmělo se cestovat. Rockové hvězdy do země nejezdily vystupovat. Jak jinak se tedy měli Češi bavit? Jistě, každý si našel zábavu, která mu vyhovovala, ale jak to bylo se sexem a sexuálním životem?

Jak to viděli sexuologové?

Sex byl tehdy jedním z mála potěšení, které byly dostupné ve stejné kvalitě jako dnes. Podle socioložky Kateřiny Liškové nebyl o nic horší než dnes, a tak ho lidé aktivně využívali. “V práci nebyl na lidi vyvíjen velký tlak, aby dosáhli výsledků, takže na pracovištích byl prostor pro jiné věci. Lidé do určité míry kolonizovali svá pracoviště a využívali je pro různé typy vztahů, včetně sexuálních”, dodává. „Šokuje vás to? Není potřeba, prostě to tak bylo,“ doplňuje.

Kancelářské stoly byly centrem sexuálního života i proto, že se člověk styděl pronajmout si hotelový pokoj ve stejném městě, kde žil. Prostituce byla trestným činem. A vůbec, proč by hledal placený sex, když má v práci desítky znuděných kolegů a kolegyň?

Manželský poradce Petr Šmolka říká, že v dnešní době čeští psychologové téměř zapomněli, co je sex. Zatímco za komunismu bylo na poradenských sezeních neustále diskutované, jak zlepšit sexuální život, dnes sexuální problémy jaksi ustupují do pozadí. Na druhou stranu, příležitostný sex a nevěra, zejména v 70. a 80. letech, hojně způsobovaly problémy v manželství, a se staly rozšířeným společenským problémem.

Další postřehy

Psycholožka Kateřina Irmanovová vysvětluje: „Hlavním důvodem, proč lidé v té době vyhledávali manželské poradny, byla nevěra. Řekla bych, že nevěra byla tehdy jakýmsi způsobem, jak najít svobodu. Zní to absurdně, ale opravdu to tak bylo. Nevěra a opuštění rodiny byly jedinou realisticky možnou formou vzpoury. V důsledku toho se manželské páry často rozváděly. Rozvod tehdy nebyl takovou finanční katastrofou jako dnes, zejména pro ženy. Dnes si lidé často nemohou dovolit rozvod, a proto je tolerance k nevěře vyšší.“

Komunisté ale vždycky rádi říkali, že rodina je základem státu. A hromadné rozvody nebyly v zájmu státu. Známý publicista a psychiatr Miroslav Plzák se k tomuto jednou vyjádřil: „Manželka zjistí nevěru svého manžela a s manželem se rozvede. Její argumentace je: Nemůžu žít s nevěrou svého manžela. Většina lidí by řekla, že má pravdu, protože v našem podvědomí zůstává norma, tj. manžel je morálně vinen. Někteří lidé však upřednostňují lásku mezi manželem a manželkou před láskou k dětem. V tomto případě byla subjektivní bolest ženy větší než její láska k dětem.

Tento přístup nelze v budoucnu nadále vnímat jako morální. Na prvním místě by měl být vztah mezi rodiči a dětmi a teprve poté vztah mezi manželi. Je povinností manželky naučit se žít s nevěrou svého manžela. Zní to hloupě? Že ano? Ale když přijdou děti, vztahy musí být přehodnoceny.“ Dále dodává, že “rozvod kvůli nevěře vašeho partnera je větším morálním selháním než samotná nevěra. Děti při rozvodu trpí a mít a vychovávat děti je přeci základní povinností občanů socialistického státu.”

Za zmínku stojí ještě jeden aspekt rodinného a sexuálního života za komunismu. V té době byla míra sňatků 96 %. „Kdo se vyhýbal manželství, byl společenský parazit,“ doplňuje Petr Šmolka.

Literatura a výzkumy

Anglické nakladatelství Cambridge University Press možná s nadsázkou označuje knihu Kateřiny Liškové „Sexuální osvobození v socialistickém stylu“ za první popis sexuálního osvobození ve východní Evropě během studené války. Její zobrazení odlišného přístupu k sexualitě v komunistických zemích je revoluční. Jejím cílem je vyvrátit všeobecné přesvědčení, že socialistické země byly nutně prudérnější – spíše naopak, tvrdí.

Kniha Liškové se zaměřuje na sexuologii v poválečném Československu, „vědecký“ přístup k sexu, který přijaly úřady a zpopularizoval mainstreamový tisk. Komunistické Československo nejenže dekriminalizovalo potraty a homosexualitu dlouho před většinou Západu, ale také z ženského orgasmu udělalo ideologické bojiště.

Na počátku 50. let se komunistické Československo zajímalo o zvyšování porodnosti a státní sexuologové považovali ženský orgasmus za nezbytný pro početí. Od těchto pragmatických počátků začal sex prostupovat veřejnou diskuzi, zejména prostřednictvím celostátního rozhlasu. Lišková k tomuto tématu přistupuje z implicitně feministického hlediska a odhaluje, jak byly ženy ústředním bodem státně socialistického sexuálního projektu. Stát nejenže pravidelně povzbuzoval lidi k sexu a říkal jim, že ženský orgasmus je pro početí klíčový, ale také to, že šťastný sexuální život bude výsledkem rovnoprávnějšího vztahu mezi manželi.

V 50. letech 20. století byl vyhlášen nový typ rodiny, kde se vzájemná láska a partnerství údajně vyléčily sexuální neduhy. Důležitost byla přikládána práci žen mimo domov, zatímco manželova pomoc v domácnosti byla považována za pozitivní sexuální stimulant. A dokonce i za formu předehry. Ve druhé polovině 60. let se však zvýšená veřejná diskuse o sexu spojila s návratem normativních genderových rolí.

Po potlačení Pražského jara se „chladná“ sexualita bez závazků spojila s tvrzením, že klíčem k sexuálnímu potěšení je technika, nikoli rovnost. Sex, stejně jako mnoho jiného, ​​byl prohlášen za něco, co se děje za zavřenými dveřmi, čímž se oddělil od jakékoli formy politické utopie. V 80. letech 20. století byla tato záležitost považována za čistě biologickou záležitost.

Výchova a další

Pornografie, sexshopy a prostituce byly v komunistickém Československu tabu. A neexistovala žádná sexuální výchova jakéhokoli druhu, ani ve školách, ani v časopisech pro mládež.
Sexuální výchova ve školách v podstatě neexistovala. Ministerstvo školství obecně uznávalo její potřebu, ale sexuologové nebyli požádáni o přípravu osnov a samotní učitelé nevěděli, jak k tématu přistupovat.

Odborné publikace existovaly, ale byly těžko dostupné a byly také považovány za „kontroverzní“. Například v roce 1970 vyšla publikace s názvem „Mladé manželství“ s velmi podrobnými pokyny k sexuálním praktikám a mnoha ilustracemi. Kniha byla brzy stažena a v roce 1972 vyšlo druhé vydání, ale bez jediné ilustrace.

Nedostatek sexuální výchovy měl řadu negativních důsledků. Nejzávažnějším byl extrémně vysoký počet provedených potratů v té době (115 000 potratů v roce 1987 ve srovnání s 15 000 v roce 2020). Ve skutečnosti byly potraty kvůli nedostatku antikoncepce vnímány jako antikoncepční metoda. Potrat byl v Československu legalizován v roce 1957, ale až do roku 1986 musely ženy žádat o povolení k potratu od tzv. potratové komise. Byla to ponižující zkušenost; na druhou stranu komise ženám téměř vždy udělily povolení k potratu. Po změně zákona byly potraty dostupné všem zdarma a bez jakýchkoli formalit.

Podle odborníků z toho všeho vyplývá, že současný odpor k reprodukčním právům žen a právům LGBT v postkomunistických zemích se vytvářel během úpadku státního socialismu. Tehdejší úřady již odmítly myšlenku, že skutečná rovnost je pro sex dobrá a že práce a sex jsou propojeny. V pozdně socialistickém Československu se samotný sex stal “jednodušším” a méně tabuizovaným. Staré otázky genderové rovnosti, reprodukce a rodinných forem však zůstaly a dodnes zůstávají nevyřešeny.

Zdroje: 

KUKAL, L. Nebylo porno, ani erotické hračky, přesto sex běžel. 

LIŠKOVÁ, K. Sexual Liberation, Socialist Style: Communist Czechoslovakia and the Science of Desire.

Miroslav PLZÁK, Petr ŠMOLKA – rozhovory.