Leni Riefenstahlová: Dvorní kinematografka Adolfa Hitlera, která zůstala kontroverzní postavou do konce svého života

Riefenstahlová, narozená v Berlíně 22. srpna 1902, zahájila svou dlouhou a mimořádnou kariéru umělecké tanečnice. Poté, co zranění kolena dočasně zastavilo její povolání, se Riefenstahlová začala fascinovat možnostmi filmového média, zejména filmů o přírodě. Stala se hvězdou řady němých filmů německého režiséra Arnolda Fancka, typicky se odehrávajících v Alpách (tzv. Bergfilme), v nichž mladá Riefenstahlová ztvárnila atletickou a odvážnou ženskou hlavní roli. Pak přišel Hitler….

Vycházející hvězda 

Leni Riefenstahlová se díky Fanckovým filmům stala velice oblíbenou herečkou u německého publika v éře němého filmu. V roce 1932 režírovala svůj první velký celovečerní film Das blaue Licht (Modré světlo). Film byl dobře přijat a co je důležitější, přitáhl pozornost Adolfa Hitlera, nastupujícího politika, který se pyšnil svými uměleckými ambicemi. Ve stejném roce Riefenstahlová slyšela Hitlera promluvit na veřejném shromáždění a byla uchvácena jeho řečnickým stylem a schopností fascinovat publikum.

Propaganda pro nacistickou stranu

Hitler viděl v Leni Riefenstahlové režisérku, která dokáže pomocí estetiky vytvořit obraz silného Německa prodchnutého wagnerovskými motivy moci a krásy (motivy německého skladatele Richarda Wagnera, který byl Hitlerovým oblíbencem). V roce 1933 požádal Riefenstahlovou, aby režírovala krátký film Der Sieg des Glaubens (Vítězství víry), který natočila na Norimberském shromáždění nacistické strany v daném roce. Film byl předlohou pro její slavnější dílo Triumph des Willens (Triumf vůle), natočeném v roce 1934.

Riefenstahlová zpočátku Hitlerovu zakázku na film odmítla, ale ustoupila, když získala neomezené finanční zdroje a plnou uměleckou licenci k filmu. Triumf vůle se svými evokativními obrazy a inovativní filmovou technikou byl hodnocen jako epické dílo dokumentární tvorby. Je všeobecně považován za jeden z nejmistrovštějších propagandistických filmů, jaké kdy byly natočeny. Získal několik ocenění, ale navždy spojil téma filmu – národní socialismus, s jeho tvůrkyní Riefenstahlovou. Ministr propagandy Joseph Goebbels ji chválil: „Je to největší film o Führerovi, jaký byl kdy natočen.“

Stejně ohromující byly Riefenstahlové režijní snahy v dokumentu Olympia. Tam s uhrančivou efektivitou zachytila ​​obrazy Letních olympijských her v Berlíně v roce 1936. Právě díky Olympii byla Riefenstahlová průkopnicí v řadě kinematografických technik, jako je natáčení záběrů kamerami namontovanými na kolejnicích (dnes běžně známé jako sledovací záběry). Olympiina silná směs estetiky, sportu a propagandy opět získala Riefenstahlové uznání a ceny, včetně ceny za nejlepší zahraniční film na filmovém festivalu v Benátkách. Dále zvláštní ceny Mezinárodního olympijského výboru (MOV) za zobrazení radosti ze sportu.

Druhá světová válka

Podle jejích vlastních slov měl příchod druhé světové války a rychlá eskalace násilí za nacistického režimu nepříznivý dopad jak na ni, tak na její kariéru. Na začátku polského tažení se zdálo, že tento incident otřásl důvěrou Riefenstahlové v nacistické hnutí, které oslavovala ve filmových záběrech. Když filmařka doprovázela německé jednotky do polského města Końskie, byla svědkem popravy polských civilistů zastřelených jako odveta za partyzánský útok na německé jednotky.

Riefenstahlová ten den opustila natáčení, aby osobně apelovala na Hitlera proti takovému svévolnému násilí. Hitler ji však dokázal přesvědčit. O několik týdnů později natočila Hitlerův triumfální průvod do Varšavy. Během války natočila spoustu dokumentů, jak z bojiště, tak i z Hitlerova soukromého života. Byla pravidelnou návštěvnicí Hitlerova “horského doupěte” Orlího hnízda. Tam zachycovala Hitlerova rozpoložení, jeho hosty a Hitlerovu milenku Evu Braunovou.

Další aktivity

Po válce se Riefenstahlová snažila distancovat od zločinné povahy nacistického režimu a tvrdila, že její řemeslo je filmování, nikoli nacistické úřady, které si její filmy objednaly. Riefenstahlová začala v roce 1940 natáčet film Tiefland (Nížiny). Projekt odehrávající se ve španělských Pyrenejích. Ten již dříve odložila, když ji odhodlaný Hitler přesvědčil, aby se pustila do filmu Triumf vůle. Natáčení se protáhlo téměř na čtyři roky. Aby příběhu dodala „romskou“ atmosféru, zařídili si její asistenti „půjčku“ asi 51 mladých romských vězňů, z nedalekého pracovního tábora Maxglan-Leopoldskron, jako komparzisty.

Pro natáčení filmových scén v roce 1942 v Berlíně-Babelsbergu použila Riefenstahlová jako komparzisty dalších nejméně 66 vězňů – Romů a Sintů, prakticky všech mužů, ze speciálního tábora pro Romy Berlín-Marzahn. Tvrzení, že německá kriminální policie vrátila Romy po splnění jejich „filmových povinností“ do táborů, nebylo pravdivé. Z natáčení byli všichni posláni na smrt do Osvětimi. Riefenstahlová se k tomuto později vyjádřila, že o tom nevěděla.

Film Tiefland měl premiéru v roce 1954, osm let poté, co francouzské úřady okupující Tyrolsko v lednu 1946 ji zatkly a zabavily její veškeré filmové materiály.

Po válce 

V poválečných letech byla Leni Riefenstahlová hlavní postavou čtyř denacifikačních řízení, která ji nakonec prohlásila za sympatizantku nacistů (tzv. Mitläufer). Ačkoli nikdy nebyla členkou nacistické strany, jen těžko se překonávala její spojitost s propagandistickými filmy, které natočila v raném nacistickém období, a potýkala se s obtížemi při znovuzískávání svého postavení v německé filmové komunitě. Její zkušenost se zcela lišila od zkušeností režisérů té doby.

Riefenstahlová se proto přesměrovala ke statické fotografii a v 70. letech 20. století vydala ilustrovaný svazek o primitivním africkém kmeni Núbů. Soustředila se na bezchybná mladá lidská těla, starce nefotila. Byla kritizována za opětovnou propagaci fašistického ideálu krásy. Byla si toho vědoma? Kdo ví? I přes tuto kritiku jsou její fotografie považovány za skutečné umělecké dílo, které se v Berlíně pravidelně vystavuje.

Koncem 70. let se začala znovu zajímat o kinematografii vodního světa. Ze všech jejích zájmů by se dalo říci, že toto byla její nejoblíbenější aktivita. Jen se jí “nemohla věnovat, protože jí do toho “skočil” Hitler.” Byla horlivou potapěčkou. Tam potkala svého o 40 let mladšího přítele, německého biologa, který s ní zůstal až do její smrti. Potápěli se společně a vytvořili desítky cenných dokumentů o podmořském životě. Riefenstahlová se například naposledy potápěla ve věku 98 let, a to zcela bez problémů.

Během své dlouhé kariéry Leni Riefenstahlová dosáhla nové estetiky ve filmu a zavedla průlomové filmové techniky, které prorazily svět. Nikdy se ale nedokázala zbavit svého minulého spojení s nacistickou propagandou a zůstala kontroverzní postavou až do konce svého života. Zemřela na rakovinu v německém Pockingu 8. září 2003. Několik týdnů po svých 101. narozeninách.

Zdroje:

Bavaria Film International.

GRUBER, M. Leni Riefenstahl.

VOJTĚCH, M. Ženy nacistického Německa.