Komentář: Mladší generace mění styl komunikace. Nenávidí small talk, nezvedá neznámá čísla a raději posílá hlasovky

Možná to znáte taky: telefon začne zvonit a v hlavě se rozsvítí kontrolka, kdy se sami sebe ptáme, „kdo to je a co po mně chce“. Neznámá čísla necháváme doznít, místo hovoru raději napíšeme a některé konverzace zvládneme lépe v chatu než z očí do očí. Není to lenost ani rozmazlenost, spíš změna stylu komunikace. A někdy taky únava z toho, že svět po nás pořád chce okamžitou reakci.

Telefonování už není default, ale „invaze“

Ještě před pár lety bylo telefonování normální. Dnes má pro spoustu lidí příchuť malého stresového testu: musíte reagovat hned, improvizovat, chytat správný tón, nepůsobit divně a ideálně ještě vyřešit věc během dvou minut. V textu si to rozmyslíte, opravíte, zjemníte, pošlete až ve chvíli, kdy jste si jistí.

Navíc se změnilo, co si pod telefonátem automaticky představíme. Hodně lidí má v hlavě rovnou dvě varianty: buď někdo něco prodává, nebo se stalo něco špatného. Není divu, že vyzvánění umí vyvolat napětí dřív, než vůbec zvednete mobil.

Neznámá čísla: strach z podvodu, ale i z trapna

Když nevíte, kdo volá, mozek si doplní nejhorší scénář

Neznámá čísla jsou kapitola sama pro sebe. V praxi to často končí tak, že telefon nezvednete, číslo si vygooglíte, a když nic nenajdete, čekáte, jestli napíše SMS. Tenhle „filtr“ je pro mnoho lidí nový standard, protože podvodníci, operátoři a různé nabídky volají pořád.

V médiích se objevila data z průzkumu, podle kterého čtvrtina lidí ve věku 18 až 34 let telefon vůbec nezvedá a cizí hovory typicky ignoruje. To už není výjimka, ale fenomén, který se pomalu stává společenskou normou.

Důležitý hovor se pak snadno schová mezi spam

A teď to nepříjemné: mezi tím vším se občas schová opravdu důležitý telefonát. Lékař, školka, kurýr, pojišťovna, práce. A přesně tady vzniká konflikt: rozum říká „může to být důležité“, tělo říká „nechci do toho skočit bez přípravy“.

Všimla jsem si, že lidé často nejsou proti hovoru jako takovému. Jsou proti tomu, že nemají kontrolu nad začátkem. Kdyby jim předem přišla zpráva „můžu zavolat?“ nebo „jde o tohle“, najednou je telefonování mnohem snesitelnější.

Small talk: „mluvit o ničem“ působí jako ztráta energie

Pro starší generaci je to zdvořilost, pro mladší sociální výkon

Small talk byl vždycky takové společenské mazivo. Pár vět o počasí, o cestě, o tom, co děláte. Pro hodně lidí je to projev slušnosti, signál „vidím vás, jsme v pohodě“. Jenže část mladší generace to vnímá jako povinnost hrát roli, a to je vyčerpávající.

Někdy nejde o to, že by člověk neuměl mluvit. Spíš nechce předstírat zájem o konverzaci, která nikam nevede. Když máte den plný notifikací, práce, rodiny a povinností, tak další „společenské kolečko“ navíc prostě nepůsobí jako drobnost, ale jako další úkol.

Small talk mizí i proto, že dnes máme jinou „zahřívací zónu“

Dřív se navazovalo přes nezávazné věty. Dnes se navazuje přes mem, reakci, emoji, hlasovku nebo sdílené video. Zní to banálně, ale vlastně to funguje jako nový small talk: místo „tak co, jak se máte?“ pošlete něco, co vás oba rozesměje, a je to.

A ruku na srdce: kolikrát jste si oddychli, když jste nemuseli vyplňovat ticho povinným povídáním? Ne proto, že nemáte lidi rádi, ale proto, že ticho už není nepřítel.

Proč se o emocích lépe píše než mluví

Chat dává čas, tvář tváří bere jistotu

U emocí je to ještě výraznější. V chatu máte prostor zformulovat myšlenku tak, aby nevyzněla tvrdě, aby nebyla přehnaná, aby byla „tak akorát“. Z očí do očí máte jen vteřiny. Když se zadrhnete, může to působit trapně. Když jste moc přímí, bojíte se reakce. A když jste moc opatrní, zní to jako výmluva.

Text nabízí i jemný odstup. Je to paradox: mluvíme osobněji, protože nás nikdo hned nevidí zčervenat. A přitom to pořád může být hluboké, opravdové a lidské.

Hlasovky jsou kompromis: emoce v hlase, kontrola v čase

Proto tak jedou hlasovky. Je v nich tón, pauzy, smích, povzdech. Zároveň si je druhá strana pustí, kdy chce. Nevyžadují okamžitou reakci jako call, ale nejsou tak „ploché“ jako psaní. V tomhle směru jsou hlasové zprávy možná nejpřesnější obraz doby: chceme blízkost, ale nechceme tlak.

A když se nad tím zamyslíte, je to vlastně logické. Moderní komunikace je pokus skloubit intimitu s bezpečím.

Co se změní, když se člověk stane rodičem (a spousta věcí přestane být „trapná“)

Tady přidám jednu osobní rovinu, kterou u sebe pozoruju čím dál víc. Jakmile máte dítě, některé věci, které dřív působily jako dramatické, začnou působit malicherně. Najednou zvednete i neznámé číslo, protože „co kdyby školka“. A tak zavoláte zpátky, protože „co kdyby doktor“. Najednou small talk s učitelkou není zlo, ale způsob, jak zjistit, jestli je všechno v pořádku.

Rodičovství v tomhle často přepne priority. Ne proto, že by člověk zázračně miloval telefonování. Spíš se změní váha rizika. Když jde o něco důležitého, ustoupí i ty moderní úzkosti typu „nechci se ztrapnit“ nebo „nechci být rušený“.

Takže je to problém, nebo jen evoluce komunikace?

Já to vidím střízlivě: je to fenomén. Ani katastrofa, ani výmluva. Prostě se změnily zvyky a s nimi i psychologie očekávání. Telefonování není mrtvé, jen už není automatická volba číslo jedna. Small talk nezmizel, jen ho často nahrazují jiné „zahřívací“ formy kontaktu. A emoce se nevytratily, jen hledají bezpečnější cestu ven.

Možná se jednou dostaneme do bodu, kdy bude úplně normální napsat „můžu zavolat?“ a nebude to považované za slabost, ale za ohleduplnost. A když to tak dopadne, upřímně si myslím, že se nám bude komunikovat líp napříč generacemi.

Zdroje: Novinky, Český rozhlas, IDNES