Jak vypadal den krále Ludvíka XIV.? Rád se bavil lovem nebo v divadle, dvořany přijímal i na nočníku při výkonu potřeby

Za vlády krále Ludvíka XIV. byla Francie nejvýznamnějším státem Evropy. Její centrum a symbol absolutistické monarchie se nacházel ve velkolepě pojatém zámku Versailles, vzdáleném od Paříže asi dvacet kilometrů. Právě odtud král vládl. Jaký byl denní program tohoto významného monarchy a co je pravdy na tom, že i během vykonávání své velké potřeby vyřizoval státní záležitosti?

Versailles byla původně malá vesnice

Ještě na počátku 17. století bylo Versailles jen nevýznamnou nevelkou vískou, v jejímž okolí byly nejen močály, ale také lesy bohaté na lesní zvěř. Právě sem jezdil král Ludvík XIII. na lov. Zdejší příroda mu učarovala a tak není divu, že v roce 1624 tu koupil pozemek pro stavbu svého venkovského sídla. Aby to na provozování své oblíbené zábavy neměl tak daleko. Sídlo později nechal přestavět na lovecký zámeček.

Ten si oblíbil i jeho syn, Ludvík XIV., jenž provedl v letech 1661 až 1710 velkolepé úpravy takového rozsahu, že se z loveckého zámečku stala honosná královská rezidence obklopená parkem, zahradou a hospodářskými budovami. Versailles se fakticky stalo po Paříži druhým hlavním městem království.

Zámek představoval moc francouzského krále jako předního evropského panovníka, a to zejména unikátní výzdobou interiérů a uměleckými sbírkami. V tomto prostředí obklopen svými dvořany vykonával král Ludvík XIV. své královské povinnosti. Jeho každý den byl naplánován do posledního puntíku – od rána do večera. Král se rozhodně nenudil, protože neustále měl po svém boku některého z příslušníků svého početného dvora, pro kterého to byla velká čest být králi tak na blízku.

Král Slunce

Ne nadarmo se Ludvíkovi XIV. říkalo král Slunce. On byl ve středu všeho dění ve Versailles, podle něho probíhal každý jednotlivý den, jemu se dvořané podřizovali. Za jeho vlády se Versailles prosadilo jako složitý politický systém a místo, kam zavítala celá řada zahraničních velvyslanců.

Budíček aneb když král Slunce vstává

Budík král Ludvík XIV. sice neměl, ale vlastně ho ani nepotřeboval, protože ho denně budil jeho první komorník se slovy: „Sire, je čas.“ Tímto začal hodinu trvající ranní obřad, zvaný lever du roi (král vstává). V předsíni se mezitím shromáždili dvořané, kteří doufali, že budou moct vstoupit do královské komnaty, zatímco se král bude oblékat a česat.

Důležitost každého dvořana závisela na tom, jakou blízkostí ke králi se pyšnili. Podle toho také mohli vcházet do jeho komnat. Znamenalo to, že nejprve vcházeli princové a nejbližší příbuzenstvo, dále ministři a teprve potom mohli přijít ostatní dvořané.

Na trůně, ale jinak

Zajímavé je, že král Ludvík XIV. přijímal dvořany v rámci svého lever du roi i ve chvíli, kdy trůnil nikoliv na trůně, ale na židli sloužící k vykonání malé nebo velké potřeby. Tedy v podstatě na nočníku neboli na chaise percée. V jeho životě to byla důležitá ceremonie a dvořané se cítili být velmi poctěni, mohli-li být u tak podstatné události v životě svého krále.

Královské povinnosti

Poté oblečen a učesán odcházel král ze své komnaty do palácové kaple v severním křídle zámku, aby dal světu na odiv svoji zbožnost. Po ranní modlitbě se panovník odebral do místnosti zvané Rada kabinetu sousedící s Královskou síní, kde každý den předsedal svým ministrům. Společně probírali jednotlivé body denního programu, tedy co je třeba státnického vyřídit. Ministři se k němu mohli vyjadřovat, ovšem poslední slovo měl vždy král.

Oběd, věc veřejná

Oběd si Ludvík XIV. snědl ve svém pokoji. Byl poměrně skromný – pouze tři chody po šesti pokrmech. Opět se však jednalo o veřejnou akci, takže dvořané mohli otevřenými dveřmi nakukovat dovnitř a dívat se, jak se král láduje jídlem. Možná, že některému i slina od úst ukápla.

Nepokračovalo-li odpoledne zasedání kabinetu, odešel král na procházku do svých zahrad, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Ten musel v zámku nutně chybět, když nebyl vybaven žádným záchodem. Dvořané vykonávali potřebu tam, kde je nutkání na ni zrovna přepadlo.

Zahrada byla procházce krále s dvořanstvem přizpůsobena zajímavými výhledy, stezkami a háji. Nechyběly ani sochy pro potěchu královského oka. Na konci vlády Ludvíka XIX. bylo ve versaillských zahradách instalováno na dvě stě soch. Z pohledu člověka z 21. století, rozmazleného televizí a internetem, to nebyla právě cool zábava. Nejsem si jista, jestli by mu toto k odpočinku a relaxaci stačilo. Ale pro zdraví prospěšné to rozhodně bylo více než sledování reality show a nekonečné scrollování sociálních sítí.

Na lovu a v divadle

Úspěch dvořana na dvoře Ludvíka XIV. se poměřoval fyzickou blízkostí k panovníkovi. Kdo byl pozván na jeho procházku zahradami, ten si mohl o sobě myslet, že je ve své podstatě úspěšný. Oblíbené bývaly z tohoto pohledu i lovy zvěře, na něž společně s králem vyjížděli také pouze zvaní dvořané.

Král se rád bavil nejen honěním zvěře po lesích. Zajímalo ho divadlo, zejména komedie, kterým byly věnovány některé večery. Pořádal také maškarní bály. Večeři si nechal podávat okolo desáté hodiny večerní. Bývala opulentnější než oběd, skládala se z pěti po sobě jdoucích chodů a symbolizovala královskou okázalost. I večeře, již zpravidla doprovázela hudba, bývala veřejnou záležitostí. Vzhledem k velikosti místnosti, kde král jídlo konzumoval, se ale do ní všechno dvořanstvo nevešlo.

A hurá do postele

Den Ludvíka XIV. končil opět obřadem, tentokrát coucher du roi neboli usínání krále. Účastnili se ho pouze vyvolení dvořané. Některé poctil možností držet mu svícen, zatímco se svlékal. Tímto jeho královské povinnosti končily a on mohl konečně hupsnout do postele a spát, aby se ráno zase probudil slovy komorníka: „Sire, je čas.“

Zdroj: storicang.it, wikipedia.org