Jack Rozparovač: Kandidátů na jeho totožnost je více

Vyšetřování případu Jacka Rozparovače, legendárního sériového vraha, který brutálně zavraždil minimálně pět žen z londýnské čtvrti Whitechapel v roce 1888, bylo uzavřeno od roku 1892. Přesto historici, kriminologové a amatérští detektivové pokračují ve vyšetřování pravé identity vraha.

Carl Feigenbaum

Podle nových hypotéz patřících anglickému detektivovi ve výslužbě, byl Jack Rozparovač německý mořeplavec jménem Carl Feigenbaum. Toho odsoudili k smrti kvůli vraždě ženy v New Yorku v roce 1894. Detektiv Trevor Mariott, bývalý člen oddělení vražd v Bedforshire, poukazuje na skutečnost, že Feigenbaum měl velkou zálibu v nevěstincích, kde se chovával hrubě.

Detektiv si také všiml nápadné podobnosti mezi zločiny Jacka Rozparovače a vraždou spáchanou Feigenbaumem na jeho oběti, Julianny Hoffmanové. Ta se odehrála o šest let později. Archivní výzkum ukázal, že Feigenbaum byl námořní obchodník pracující ve společnosti Norddeutsche Line, která vlastnila lodě ukotvené poblíž Whitechapelu. Vždy, když Rozparovač vraždil, byly lodě v přístavu. Mariott také zjistil, že Feigenbaumův advokát dospěl k podobným závěrům před více než sto lety.

Princ Albrecht Victor

Jedním z nejzajímavějších a senzacechtivých kandidátů na Jacka Rozparovače je Princ Albrecht Victor, syn krále Edwarda VII a vnuk Královny Viktorie. Ve své rodině přezdívaný jako “Eddy”, byl princ druhý v linii nástupců na trůn. Ve věku 28 let však zemřel na následky chřipky. V roce 1970 britský lékař Thomas Stowell publikoval článek, který naznačoval, že princ spáchal vraždy během záchvatů šílenství způsobených pokročilým stádiem syfilis. Měl se údajně nakazit od nějaké prostitutky.

Toto poněkud pochybné tvrzení se přehnalo světovými médii. Některé současné konspirační teorie stále zkoumají, zda muž, který se mohl stát králem, byl zároveň nejznámějším vrahem v historii. Oficiální záznamy, novinové zprávy a ostatní zdroje však nabízejí silnou indikaci, že princ nebyl poblíž Whitechapelu během žádné z vražd Jacka Rozparovače.

Montague Jonh Druitt

Dne 9. listopadu 1888, sedm týdnů po páté a poslední vraždě, se našlo tělo oxfordského právníka, plavajícího na hadině řeky Temže. Vyšetřovatelé došli k závěru, že to byla sebevražda a že tělo vyplavalo na hladinu po několik týdnech (na noze mrtvého bylo ovázáno lano a předpokládalo se, že tak došlo k zatížení těla kamenem či něčím těžkým, aby nemohlo vyplavat).

V osmdesátých letech 19. století Druitt přetrpěl několik krizí v osobním životě včetně svého propuštění z místa učitele (které někteří autoři považovali jako důkaz jeho tajné homosexuality). Dále to byla smrt jeho otce a matčina odměřenost z důvodu duševní choroby. I když nebyl vůči němu žádný přímý důkaz, londýnskému detektivovi Melville Leslieovi stačil holý fakt, že vraždění skončilo hned po Druittově smrti, kterého považoval za jednoho ze tří top kandidátů na Jacka Rozparovače. Jako homosexuál se mstil na ženách, protože s nimi nevycházel dobře. Neuměl s nimi jednat.

Walter Sickert

 Walter Sickert se narodil v Německu a vyrůstal v Anglii. Tam se stal vysoce uznávaným impresionistickým malířem, který pomohl transformovat britskou uměleckou scénu. Na začátku 20. století učinil rozruch svým sugestivním zobrazením mladých prostitutek a jejich klientů, včetně jednoho obrazu, na kterém má muž ruce kolem krku ženy. Byl fascinován případem Jacka Rozparovače natolik, že si pronajímal pokoj, o kterém jeho služka tvrdila, že v něm jednou býval Rozparovač. To ho inspirovalo aby namaloval obraz „Ložnice Jacka Rozparovače“ kolem roku 1907.

Americká spisovatelka kriminálních novel Patricia Cornwell nebyla první, která nacházela spojitost mezi umělcem a vrahem z Whitechapelu ve své knize „Portrét vraha: Jack Rozparovač – Uzavřený případ?“. V této knize popisuje, jak ona a tým expertů použili moderní vyšetřovací a soudní techniky, aby dokázali Sickertovu jednoznačnou vinu. Analyzovali jeho malby a porovnávali jeho DNA se vzorky nalezenými na několika dopisech zaslaných policii Jackem Rozparovačem během série vražd. Výsledky ale nebyly dostačující. Mnoho expertů na případ Jacka Rozparovače její tvrzení zamítlo, protože v době vražd byl Sickert s největší pravděpodobností ve Francii. Ona tomu ale nevěří.

Robert Mann

 V roce 2009 britský historik Mei Trow oznámil, že s pomocí moderního psychologického profilování konečně rozluštil záhadu identity Jacka Rozparovače. Trow poukázal na Roberta Manna, zaměstnance márnice ve Whitechapelu, kde byly oběti vražd podrobovány ohledání a pitvě.

Na základě toho, jakým způsobem Rozparovač zabíjel své oběti, odborníci již déle předpokládali, že musel mít určitý stupeň anatomických znalostí. Současní kriminologové tvrdí, že Mann prožil těžké dětství a měl nízký socioekonomický status. Padesátiletý Mann, který strávil část svého dětství v chudobě a pracoval s mrtvolami na denní bázi, vypadá, že splňuje “požadavky” na Jacka Rozparovače. Podle vyšetřování vraždy Polly Nicholsové (první oběti), Mann podstoupil zvláštní krok tím, že mrtvoly v márnici svlékal. Podle detektiva to dělal, aby obdivoval své “dílo”, ne, aby je připravoval na ohledání.

Mary Pearceyová

V průběhu let si řada lidí včetně spisovatele Sira Arthura Conan Doyla pohrávala s myšlenkou, že Jack Rozparovač nebyl krvežíznivý chlap, ale femme fatale (osudová žena), a to doslova. Jediná podezřelá žena zvažovaná detektivy byla Mary Pearceyová. Angličanka, kterou v roce 1890 popravili za vraždu své milenky (prostitutky) a otce svého dítěte nožem na maso. Pearceyová byla bisexuální.

V roce 2006 přinášejí studie australského vědce Iana Findlaye překvapivé výsledky. Podporují důvěryhodnost teorii o ženě “Rozparovačce”. Findlay cestoval do Londýna sbírat náměty z výběru dopisů Jacka Rozparovače, o kterých experti říkali, že jsou nejdůvěryhodnější. Potom vyextrahoval vzorek DNA z dopisů a použil nejnovější technologie, aby vyrobil částečný profil vraha. Nálezy nebyly sice příliš přesvědčivé, ale naznačovaly, že odesílatel mohla být žena. 

Zdroje: www.bbc.com, www.jacktherippermuseum.com, CONNOR, S. Jack the Ripper.