Horní regál aneb Když měl panovník předkupní právo na nerostné suroviny

Horní regál byl v době středověku soubor práv panovníka týkajících se získávání nerostů v zemích pod jeho kontrolou. V dobovém chápání měl pouze panovník právo na veškeré nerostné bohatství v zemi a pouze on mohl podle těchto práv propůjčovat privilegium k dolování dalším osobám.

V takovém případě měl na vytěžené nerosty vladař nejen předkupní právo, ale část výtěžku získával i v rámci takzvané urbury, tedy stanoveného podílu na zisku, kterou mu musel horní podnikatel, kverk, odvádět. Regál zabraňoval svévolnému dolování nerostných ložisek, zároveň také umožňoval v případě potřeby provádět těžbu bez souhlasu majitele daného pozemku, na němž se těžba konala.

Horní regál 

Ze spisů víme, že šlo o výhradní královské nebo státní právo na nerostné bohatství. Vyvinulo se z pozemkového regálu. O skutečném horním regálu lze mluvit teprve od okamžiku, kdy panovník začal uplatňovat nároky na těžbu drahých kovů. Šlo také i o užitek na půdě jiných majitelů v teritoriu státu (přelom 12. a 13. století). Stejně tak s přechodem pozemků do dědičného vlastnictví šlechty také ona uplatňovala nároky na úplnou dispozici půdou, tedy i nárok na drahé kovy a jejich těžbu.

Hlavní slovo panovníka

Doly již dříve otevřené náležely nadále králi, ale na svých pozemcích začala od 13. století těžit stříbro i šlechta. Docházelo tak často ke sporům. Například Jihlavské horní právo horní regál jen předpokládalo, vzhledem k tomu, že roku 1249 vyplýval z královské svrchovanosti. Plně byl horní regál zformulován až v Ius regale montanorum (1300). Horní regál spočíval ve výhradním oprávnění krále povolovat otevření nových dolů (soukromý majitel i nálezce měli zajištěný podíl na výtěžku). 

Také rozhodovat o podílu na výtěžku všeho kovu (urbura), v oprávnění vydávat horní řády, hory spravovat a vykonávat na nich soudnictví. Regál se týkal zlata i stříbra. Od roku 1356 se měl vztahovat i na cín, měď, železo a olovo.

Platnost

Horní regál byl společný pro Čechy i Moravu. Na druhé straně byly však doly často králem pronajímány a v tom případě měl panovník pouze zajištěno předkupní právo na vytěžený kov. Královým zástupcem při správě jednotlivých hor byl původně perkmistr (hormistr) a od poloviny 13. století urburéř. Horní regál prošel změnami ve druhé polovině 15. století. Doly v Kutné Hoře byly sice za Jiřího z Poděbrad nově otevřeny, ale ukázalo se, že jsou vyčerpány. Naopak na řadě panství se nalezla nová ložiska stříbra.

Zejména Šlikové v Jáchymově nejenže otevřeli vlastní doly, ale se souhlasem stavů začali i razit minci. Šlikovské podnikání znamenalo průlom do královského horního regálu, neboť majitelé dolů přestali odvádět i urburu. Teprve po nástupu Habsburků na český trůn došlo k úmluvě mezi panovníkem a Šliky. Roku 1628 přešla správa jáchymovských dolů na krále a v roce 1534 byla uzavřena (1575 doplněna) obecně platná smlouva tzv. Narovnání o hory.

Narovnání o hory

Král si v ní vyhradil horní regál na drahé kovy a sůl, ostatní kovy přenechal vrchnostem. U soukromých dolů požadoval panovník předkupní právo drahého kovu a polovinu desátku, u nových horních podniků po 25 let čtvrtinu a poté rovněž polovinu desátku. Narovnání o hory je vlastně první precizní formulací horního regálu u nás. Bylo dodržováno i nadále a jáchymovské horní právo a tamní organizace byly vzorem i pro jiné. Roku 1534 se jáchymovský horní soud stal vrchním soudem a přešla k němu většina hor.

Kutnohorské právo zůstalo omezeno na Kutnou Horu, ale jen do roku 1604, kdy i zde přijali jáchymovské právo. Morava i Slezsko přijaly úpravu již v roce 1562. Tereziánské a josefínské reformy přinesly do této oblasti další změny. Řízení hornictví a mincovnictví bylo roku 1745 svěřeno dvorskému direkčnímu kolegiu pro mincovnictví a hornictví, které nadále bdělo nad dodržováním mincovního i horního regálu. Později stejnou funkci vykonávala dvorská komora v mincovnictví a hornictví (do roku 1848).

Zdroje: 

JANGL, L. České horní právo a baňská historie.

MALÝ, K. Historie horního práva na území českých zemí.