Historie řidičských průkazů aneb Jaké byly dříve podmínky pro získání oprávnění řídit silostroj?

Řidičský průkaz slouží jako doklad toho, že jeho vlastník úspěšně složil výcvik k řízení motorového vozidla příslušné skupiny a také zkoušku ze znalosti pravidel silničního provozu v autoškole. Jak to s ním bylo ale dříve?

První předpisy

Zřejmě prvním předpisem, který reguloval tuto problematiku, bylo nařízení c. k. místodržitelství v království Českém č. 10351, kterým se vydávají prozatímní ustanovení o jízdě vozy automobilními a koly motorovými na veřejných silnicích a cestách pro Čechy s výjimkou Prahy. Již v roce 1905 byla všechna zemská nařízení nahrazena celorakouským nařízením č. 156/1905 ř. z. Ministerstva vnitra (bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol). To v § 21 až 25 stanovilo pro samostatné řízení všech jízdných silostrojů minimální věk 18 let, pro samostatné řízení vícestopých jízdných silostrojů („o více nežli jedné koleji“), stanovil jako podmínku úřední povolení zvané jízdná licence.

Podmínkou získání bylo vykonání zkoušky způsobilosti k řízení. Zkušební komisaři byli vedeni politickým úřadem zemským. Tento úřad určoval také výšku poplatků za vykonanou zkoušku a místo a čas zkoušky. V žádosti muselo být uvedeno, pro který druh nebo druhy jízdných silostrojů chce zkoušku podstoupit. Při zkoušce musel řidič prokázat znalosti strojních zařízení příslušných jízdných silostrojů potřebných k bezpečnému vedení vozidel. Součástí zkoušky pro získání řidičského oprávnění byla i jízda na zkoušku.

Vysvědčení

Řidiči, kteří úspěšně obstáli u obou částí zkoušky, obdrželi vysvědčení. Na základě vysvědčení vydal politický okresní úřad podle místa bydliště jízdnou licenci s fotografií řidiče, a s údajem o tom, k jakému druhu (druhům) vozidel se licence vztahuje. Je zajímavé, že od roku 1905 se zkouška k oprávnění řídit motorové vozidlo prakticky nezměnila. Její struktura zůstala zachována. Žadatel musí splnit jak praktické dovednosti při řízení motorového vozidla za provozu, tak i teoretické znalosti. Při zkoušce z teorie musí žadatel prokázat znalosti vozidla jako takového, ale zároveň musí znát i pravidla bezpečného provozu.

Od této doby můžeme tedy sledovat i rozvoj dopravní výchovy, i když se v době kolem roku 1905 pohybuje po cestách minimum vozidel (ve srovnání s dnešním provozem a počtem automobilů). Je důležité, že i v této době je již věk řidičů omezen na 18 let věku. Je zajímavostí, že už v této době, tedy začátkem 20. století se uznávali i řidičské oprávnění zahraničních návštěvníků. Pokud tedy podmínky pro získání řidičského oprávnění byly srovnatelné s těmi místními. Toto platilo jen po omezenou dobu návštěvy zhruba 3 měsíců.

Nejstarší autoškola na našem území byla První československá odborná škola automobilní v Praze – Vinohradech, jejíž majitel a ředitel F. Kovařík byl konstruktérem tuzemských i zahraničních automobilek. Po úspěšném složení teoretické a praktické zkoušky obdržel žadatel vysvědčení s uvedením druhu motorového vozidla, jež smí řídit.

Další vývoj

Od roku 1945 byla vydávána řidičská oprávnění pro čtyři různé kategorie. I. motorová kola (přívěsný vozík) s obsahem válců přes 250 cm^3. II. motorová vozidla s váhou 3,5 t a vleky o více než třech nápravách bez ohledu na třídu tažného vozidla. III. ostatní motorová vozidla (osobní automobily a lehké nákladní automobily do 3,5 t). IV. motorová vozidla s obsahem válců do 250 cm³, jejichž rychlost nepřevýší 20 km/hod (traktory).

Vyhláškou č. 328/1951 Ú. l., o způsobilosti vozidel k provozu na veřejných silnících. O způsobilosti k jejich řízení a o péči o rozvoj motorismu byly zavedeny vložky řidičského průkazu s 10 útržky. Jednalo se prakticky o předchůdce bodového systému. Pokud se řidič dopustil vážného dopravního přestupku, mohl národní výbor nebo orgán Národní bezpečnosti odejmout jeden z útržku. Pokud už v řidičském průkazu nebyl ani jeden útržek byl řidiči řidičský průkaz odejmut. Tento systém se zachoval až do poloviny roku 1953.

V tomto roce začala platit vyhláška č. 196/1953 Sb., která zaváděla skupiny řidičských průkazů. Skupiny řidičských průkazů byly rozděleny zvlášť pro řidiče z povolání, řidiče amatéry, motocyklisty, řidiče prostředků hromadné dopravy, řidiče traktorů a řidiče ve zkušební době. Je zaveden také jednotný vzhled řidičského oprávnění. Toto oprávnění mělo rozměry 10,5 x 8 cm a bylo chráněné růžovými deskami.

Změny

Změnu přinesla vyhláška č. 145/1956 Sb., která zaváděla nové řidičské průkazy v tmavě modré barvě s rozdělením do 3 tříd, kdy pro postup do vyšší třídy bylo zapotřebí získat řidičskou praxi, i když výjimečně vzorným řidičům mohly být lhůty zkráceny. I v tomto řidičském průkazu byl prostor (kupon) k poznamenání trestů, které byly řidiči uloženy za závažné porušení předpisů.

V roce 1964 začaly být vydávány, dle vyhlášky č. 87/1964 Sb., nové typy řidičských průkazů. Tyto průkazy měly třídílné desky růžové barvy z PVC. I tento typ řidičského průkazu měl část pro zaznačení závažnějších přestupků. U tohoto typu řidičského průkazu již zaznamenáváme členění dle skupin vozidel, tyto skupiny jsou značeny písmeny, podobně jako v dnešní době Tato vyhláška platila poměrně dlouhou dobu, i když byla několikrát novelizována.

V roce 1986 se poprvé objevuje řidičský průkaz ve formě karty, vydával se až do roku 1991, do rozpadu Československa. Tento typ řidičského průkazu měl však velmi nízkou ochranou proti padělání. Toto nezlepšil ani řidičský průkaz vydávaný do roku 1992. V roce 1993, po rozpadu Československa, se začaly vydávat průkazy se státním znakem nově vzniklé České republiky. Tento typ se vydával až do roku 1996.

Rozdělení zůstalo stejné jako u předchozích typů řidičských průkazů do skupin A – oprávnění pro motocykly a motorové tříkolky, B – oprávnění pro motorová vozidla nepřesahující váhu 3,5t. Skupina C – oprávnění pro vozidla nad 3,5t bez dopravy osob. Dále skupina D – oprávnění pro motorová vozidla pro dopravu osob, které mají, kromě místa řidiče, více než 8 míst k sezení. E – motorová vozidla skupiny B, C nebo D, k jejichž řízení je řidič oprávněn a k nimž je připojen jiný přívěs (návěs) než lehký. Skupina T – zemědělské a lesnické traktory nebo pojízdné pracovní stroje, pokud nepatří do skupiny C.

90. léta

Řidičský průkaz, který se začal vydávat od roku 1996, byl poprvé opatřen zabezpečovacími prvky. Soutisková značka CZ, holografická známka, propustný hologram a bezpečnostní potisk na fólii. Skupiny řidičských oprávnění jsou více specifikovány a nově rozděleny na skupiny A1, A, B1, B, C1, C, D1, D, BE, C1E, CE, D1E, DE, AM, T. Tento řidičský průkaz měl rozměry 10,5 x 7,4 cm, vystřídal ho v roce 2004 typ řidičského průkazu o rozměrech 5,4 x 8,6 cm. Tento typ je zatím nejmodernější s mnoha prvky bránící padělání dokladu. Má dokonce místo pro datový čip.

Od roku 2023 jsou v České republice vydávány řidičský průkaz Evropské unie, které mají podobu plastové kartičky o rozměrech 85,5 x 54 mm. Řidičské oprávnění může být odebráno osobám neplatícím výživné na děti. V tomto případě řidičské oprávnění (průkaz) nemá být automaticky vrácen po nabytí zletilosti dětí, ale až po splacení dluženého výživného.

Od 1. 1. 2024 řidiči nemusejí při cestách po ČR mít u sebe řidičský průkaz a technický průkaz, oba průkazy však musí mít platné. Policie si všech může ověřit v elektronických registrech. 

Zdroje:

Ministerstvo dopravy ČR. 

VOSÁTKO, T. Historie dopravních značení a řidičských průkazů na českém území.