Doomscrolling jako efekt fascinace katastrofami a špatnými zprávami. Na vlastní kůži to pocítila většina z nás

Možná si to nechcete přiznat, ale děláte to taky. Otevřete zprávy a místo pozitivních novinek vás okamžitě přitáhne titulek o nehodě, kriminalitě nebo katastrofě. Zastavíte se u dokumentu podle skutečných událostí, i když víte, že vás zneklidní. Ne proto, že byste byli cyničtí. Ale proto, že to má hlubší důvod. Psychologie, evoluce i současná kultura se v tomhle bodě setkávají překvapivě přesně.

Temná zvědavost, která není úchylná – ale lidská

Tenhle typ zájmu není novinka posledních let. Jen dnes má jméno – doomscrolling. Neustálé sjíždění negativních zpráv, katastrof, kriminalistiky a temných příběhů. Přesto nejde o úchylku ani o slabost. Psychologie i evoluce mají překvapivě střízlivé vysvětlení.

Lidský mozek je od přírody nastavený tak, aby si všímal hrozeb. Ne proto, aby nás trápil, ale aby nás chránil. Před tisíci lety bylo důležitější vědět, kde číhá nebezpečí, než kde je klid. Tenhle mechanismus v nás zůstal. Jen místo šelmy dnes sledujeme havárie, kriminalitu nebo katastrofy.

Když čteme o nehodě nebo sledujeme kriminální dokument, mozek si to ukládá jako varování. Díváme se, analyzujeme, porovnáváme. Podvědomě si říkáme: „Co bych udělal já? Poznal bych signály dřív? Vyhnul bych se tomu?“ I proto nás tolik baví příběhy podle skutečných událostí – dávají pocit, že se učíme přežít, aniž bychom byli v ohrožení.

Proč jsou tak populární kriminálky a true crime

Stačí se podívat na žebříčky sledovanosti. Dokumenty o sériových vrazích, zmizelých lidech nebo justičních omylech patří dlouhodobě mezi nejsledovanější obsah. Seriály jako Dahmer, Mindhunter, Making a Murderer nebo české kriminální dokumenty podle skutečných případů dokazují, že kriminální tématika funguje napříč generacemi.

Nejde ale jen o šok. Tyto pořady nabízejí strukturu. Zločin, vyšetřování, motiv, vysvětlení. Chaos dostává řád. A to je pro psychiku uklidňující. Když příběh skončí, máme pocit, že svět zase dává smysl – i když byl temný.

Katastrofy jako bezpečné drama

Podobně fungují i filmy a seriály o katastrofách. Letecké nehody, jaderné havárie, zřícené mosty, požáry. Dokumenty o Černobylu, pádu letadel nebo záchraně horníků patří mezi nejsilnější sledované příběhy posledních let.

Je v tom paradox. Sledujeme tragédii, ale z bezpečí gauče. Emoce jsou intenzivní, ale nehrozí nám skutečné nebezpečí. Psychologové tomu říkají „bezpečné ohrožení“. Tělo vyplaví adrenalin, mozek se aktivuje, ale zároveň víme, že jsme v bezpečí. Je to podobné jako horská dráha – jen mentální.

Knihy, které se čtou potají, ale hltají veřejně

Stejný princip platí i u knih. Bestsellerem se často stávají tituly o katastrofách, přežití, zločinech nebo temných kapitolách historie. Knihy o holokaustu, válečných traumatech, únosech nebo životě obětí přitahují čtenáře už desítky let.

Ne proto, že by lidé milovali utrpení. Ale protože hledají porozumění. Jak to někdo zvládl? Co ho drželo při životě? Kde se bere lidská krutost – a kde síla přežít? Právě tyhle otázky dělají z temných příběhů čtenářsky silné fenomény.

Doomscrolling v každodenním životě

Dnes se ale temné příběhy přesunuly i do běžného dne. Otevřete telefon a algoritmy vám nabídnou nehody, zločiny, války, tragédie. Ne proto, že by vás chtěly ničit, ale protože vědí, že se zastavíte. Mozek zpozorní. Prst sjede dolů.

Je snadné sklouznout do pocitu, že svět je jen špatné místo. Přitom jde o výběr obsahu, ne o realitu samotnou. Katastrofy se dějí vždycky – jen dnes o nich víme okamžitě a pořád.

Proč se u toho necítíme provinile

Možná máte někdy pocit viny, že sledujete kriminálku nebo čtete o tragédii. Ale psychologicky je to pochopitelné. Zajímat se o katastrofy neznamená přát zlo. Znamená to snažit se porozumět světu.

Lidé, kteří tyto příběhy sledují, často vykazují vyšší empatii. Silně reagují na nespravedlnost, zajímají se o motivy, oběti, systémové chyby. Nejde o chladné pozorování, ale o emoční zapojení.

Kdy je toho ale moc

Problém nastává ve chvíli, kdy temný obsah přestane být jednou z vrstev a stane se jediným zdrojem informací. Pokud člověk dlouhodobě sleduje jen katastrofy, kriminalitu a špatné zprávy, může to ovlivnit psychiku, náladu i vnímání světa.

Rozdíl je v rovnováze. Jedna kriminálka večer je v pořádku. Celodenní proud negativních zpráv už méně. Mozek pak ztrácí schopnost vypnout alarm.

Katastrofy, nehody a kriminalita jsou zvláštním způsobem zrcadlem doby. Ukazují, kde systém selhal, kde chyběla empatie, kde nefungovala kontrola. I proto nás přitahují dokumenty podle skutečných událostí – nejsou jen o zločinu, ale o společnosti jako celku.

A možná právě proto se k nim stále vracíme. Ne kvůli strachu, ale kvůli pochopení.

Děláme to všichni

Pokud tedy někdy zjistíte, že vás přitahují temné příběhy, kriminálky nebo dokumenty o katastrofách, nejste divní. Jste lidé. S mozkem, který chce vědět, chránit se a rozumět světu – i když je někdy nepříjemný.

Otázka není, proč nás to baví. Otázka spíš zní, jak s tím naložíme. Jestli temné příběhy použijeme jako varování, nebo se v nich ztratíme. A to už je na každém z nás.

Zdroje: BBC Future, American Psychological Association, Český rozhlas, Moje psychologie