Belgické Malmédy: Místo masakru amerických válečných zajatců a hlavní nacistický aktér Joachim Peiper, pro kterého si spravedlnost musela dojít sama

Hitler od začátku předpokládal, že válečné úsilí bude mít pouze dva možné výsledky: úplné vítězství, nebo absolutní porážku. V prosinci 1944 se druhá světová válka pro Německo stala hrou s nulovým součtem.

Bitva v Ardenách

Operace Watch na Rýně, později Američanům známá jako bitva v Ardenách, začala 16. prosince 1944 jako snaha rozdělit angloamerické armády a dobýt Antverpy. Přinejmenším by to západní spojence srazilo na kolena. Adolf Hitler ale také doufal, že by je to mohlo donutit usilovat o separátní mír, což by mu umožnilo přesunout zmenšující se německé vojenské prostředky na východní frontu proti Sovětskému svazu. Byla to strategie zrozená ze zoufalství, protože každý, kdo měl alespoň špetku zdravého rozumu, si uvědomoval, že Německo by rok 1945 bez zázraku nepřežilo – a možná ani tehdy ne.

Tento pocit zoufalství jen zpevnil postoje německých vojáků na frontě, a to jak Wehrmachtu, tak Waffen SS. Hitler od začátku předpokládal, že válečné úsilí bude mít pouze dva možné výsledky: úplné vítězství nebo absolutní porážku. Katastrofické porážky Německa na východní a západní frontě, které nyní přivedly sovětské a západní spojenecké síly k prahu země, posílily dojem, že konec je blízko. Stejně tak spojenecké strategické bombardovací kampaně, které zpustošily mnoho německých měst.

Nacistické zločiny

Zvěrstva nebyla pro Waffen SS – nebo v některých případech pro Wehrmacht – nic nového. Veteráni bojů na východní frontě již byli svědky nesčetných zvěrstev spáchaných na zajatých vojácích a bezmocných civilistech. Nemluvě o časté účasti Waffen SS na rozsáhlých vyhlazovacích kampaních proti evropským Židům. Na západě spustila spojenecká invaze do Normandie 6. června 1944 sérii německých válečných zločinů proti zajatým vojákům.

Někteří z amerických výsadkářů, kteří se v noci invaze vylodili, byli mučeni a zavražděni vojáky Wehrmachtu) a francouzským civilistům. Nejznámější z nich se odehrál 10. června 1944, kdy rota 2. divize SS „Das Reich“ zavraždila ve vesnici Oradour-sur-Glane asi 642 francouzských civilistů.

Masakr

Tyto události tvořily kontext pro nechvalně známou vraždu desítek amerických vojáků v belgickém městě Malmédy 17. prosince 1944. V tento den německé jednotky 1. divize SS Leibstandarte „Adolf Hitler“ pod velením SS Obersturmbahnführera (podplukovníka) Joachima „Jochena“ Peipera narazily do konvoje amerických vojáků. Po krátké přestřelce zajaly 113 mužů.

Většina zajatých pocházela z baterie B 285. pozorovacího praporu polního dělostřelectva. Je třeba zdůraznit, že Američané nebyli, jak je zdůrazněno, vojáci první linie, kteří by tvrdohlavě bojovali a na poslední chvíli zvedli ruce. Ani nepředstavovali pro Němce žádnou zvláštní hrozbu. Peiper však spěchal, aby dodržel plán své cesty k řece Meuse. On a jeho vojáci byli zvyklí popravovat vězně jako prostředek k vyvolání „šoku a úžasu“.

To, co se stalo potom, je poměrně dobře zdokumentováno. Poté, co Peiper krátce promluvil se svým podřízeným, SS Sturmbahnführerem (majorem) Wernerem Pötschkem, se vydal vpřed. Asi o hodinu později, někdy po 14:15, se Američané shromáždili na poli. Němečtí kulometčíci poté zahájili palbu a zmasakrovali je. Esesáci procházeli mezi zraněnými a některým z nich střelili do hlavy, aby se ujistili, že jsou skutečně mrtví. Zvažovalo se zmasakrování dalších belgických civilistů, kteří byli svědky této krutosti, ale Němci neměli o utajování nijak zvlášť zájem a dychtili postoupit dál.

Díky tomu se některým Američanům podařilo předstírat smrt a poté uprchnout. Podle standardů Waffen SS to byl “nedbalý” masakr, ale 84 bezbranných amerických válečných zajatců leželo postřílených na zmrzlém poli, pokrytém sněhem a nasáklém krví.

Válečné zločiny

Zpráva o této krutosti se objevila téměř okamžitě, a to díky těm Američanům, kterým se podařilo uprchnout a vrátit se do svých linií. Těla zavražděných však byla nalezena až následující měsíc. Bohužel, soudní proces s válečnými zločinci, který se konal od května do července 1946 na místě koncentračního tábora Dachau.

Dne 16. července 1946 byl Joachim Peiper v bývalém koncentračním táboře Dachau v Bavorsku odsouzen k trestu smrti oběšením za podíl na smrti 84 amerických vojáků, kteří se vzdali, na křižovatce poblíž belgického Malmédy 17. prosince 1944. Následující den byl převezen do pevnosti v Landsbergu. Do stejné věznice, kde byl v roce 1925 vězněn Adolf Hitler a kde napsal Mein Kampf.

Co se stalo s Peiperem?

Peiper byl nakonec podmínečně propuštěn. Jeho pobyt měl být omezen na oblast Stuttgartu. Musel se 1. a 15. dne každého měsíce hlásit svému americkému úředníkovi pro podmínečné propuštění, Paulu J. Gernertovi. Jeho žena Sigurd a jeho tři děti zůstaly po první část Peiperova věznění v Landsbergu ve svém domě v Rottach am Tegernsee. V listopadu 1955 se přestěhovala do Sinsheimu v Bádensku-Württembergu, aby mu byla blíž. Dokud se nemohla znovu přestěhovat do oblasti Stuttgartu, Peiper mohl navštěvovat svou rodinu pouze o víkendech a svátcích.

Během pobytu v Landsbergu získal Joachim Peiper tlumočnický diplom z angličtiny, pracoval ve vězeňské zahradě a v autoparku a věnoval se i vazbě knih. Ve skutečnosti však kromě znalosti angličtiny neměl žádnou kvalifikaci pro civilní zaměstnání. Jeho německým dozorcem pro podmínečné propuštění byl Dr. Theodor Knapp a jeho sponzorem byl Alfred de Maight, vedoucí personálního oddělení společnosti Porsche Motor Company.

Zahořklý a zklamaný muž

V roce 1956 byl Peiper zahořklým a zklamaným mužem. Byl svědkem zhroucení celého svého světa, Třetí říše. Peiper byl zcela propuštěn dne 21. června 1958 a o tři roky později ho Ferry Porsche, šéf společnosti, jmenoval tajemníkem firmy. Byl první osobou mimo členy rodiny, který tuto práci získal, ale toto povýšení přivedlo Peipera do pozornosti vlivného odborového svazu IG Metall.

Ferrymu Porschemu bylo řečeno, že ačkoli odborový svaz toleruje bývalého odsouzeného válečného zločince jako úředníka, nepřijme Peipera jako součást vedení a zahájí negativní publicitní kampaň, pokud bude v této pozici potvrzen. Porsche nemělo jinou možnost, než jmenování zrušit. Peiper pohrozil žalobou na společnost, ale nakonec se spokojil s šestiměsíčním platem jako kompenzací.

Peiper se poté stal nezávislým prodejním propagátorem. Nejprve pro prodejce Volkswagenu v Reutlingenu a později ve stejné funkci v Offenburgu a Freiburgu. Také vykonával některé práce na podporu prodeje pro truhlářskou firmu v Offenburgu. V dubnu 1967 se vrátil do Stuttgartu, žil na Schnellbachstrasse 32, ale věnoval se stejné práci. V jednom rozhovoru s francouzským spisovatelem ve stejném roce dal jasně najevo své pocity:

„Byl jsem nacista a zůstávám jím… Dnešní Německo už není velkým národem, stalo se provincií Evropy. Proto se při první příležitosti usadím jinde, bezpochyby ve Francii. Nemám zvlášť rád Francouze, ale miluji Francii. Ze všeho nejvíc mi materialismus mých krajanů způsobuje bolest.“

Nová soudní slyšení v roce 1968

11. prosince 1968 byli Peiper a dva jeho bývalí důstojníci obviněni u německého soudu ze zabití italských civilistů v roce 1943. Peiperova jednotka byla v oblasti umístěna poté, co se v srpnu 1943 zúčastnila odzbrojení italské armády. Obvinění pramenila z incidentu, k němuž došlo v listopadu následujícího roku, kdy byli dva jeho poddůstojníci ve městě uneseni, údajně italskými vojáky.

Když velitel jejich roty vysílačkou oznámil, že byl napaden přesilou, Peiper reagoval charakteristicky tím, že vedl zbytek svého praporu na záchranu. Po příjezdu ostřeloval město 150mm kanóny, což mělo požadovaný účinek. Peiper získal své muže zpět, ale při tom zemřelo 34 Italů. Soud přijal výpovědi od 17 Italů a 126 bývalých členů jeho praporu a v únoru 1969 rozhodl, že neexistují dostatečné důkazy pro vznesení formálního obvinění.

Stěhování do Traves

Během zimy 1970-1971 se Joachim Peiper přestěhoval do malého domu, který si s manželkou nechali postavit na svém pozemku u řeky Saône v Traves. Francouzské úřady, které plně znaly jeho totožnost a původ, mu 27. dubna 1972 udělily povolení k pobytu. Peiperovi nebyli bohatí, ale jejich děti už dospěly a opustily domov, takže mohli docela dobře, i když tiše, žít v Le Renfortspolu s dalšími 280 obyvateli Traves. Dům stál zhruba 400 metrů od okraje vesnice a jejich nejbližší soused byl asi 250 metrů dále na západ. Majitelem byl bývalý kapitán německého dělostřelectva Leibstandarte jménem Erwin Ketelhut.

Le Renfort byl postaven na vysokém břehu nad řekou a ležel daleko od venkovské cesty vedoucí do vesnice. Byl to skromný dům se třemi ložnicemi, v přízemí se nacházela předsíň, šatna, kuchyň, obývací pokoj a pracovna a v suterénu technická místnost a koupelna. Podél domu se nacházela terasa a na jednom konci, vedle pracovny, veranda. Vysoké stromy mu poskytovaly ústraní. Ostnatý drát odděloval Peiperův pozemek od louky, která se táhla mezi ním a vesnickou cestou. V této době byl jeho syn Heinrich advokátem ve Frankfurtu, dcera Elke profesorkou v Mnichově, zatímco jeho nejmladší dcera Silke bydlela v Hamburku.

Odhalení identity

Roky po bitvě v Ardenách a nechvalně známém masakru v Melmédy zemřel Joachim Peiper za záhadných okolností v Traves ve Francii. Ačkoli se Peiperovi drželi stranou, těch pár kontaktů, které ve vesnici měli, bylo prý přátelských. Alespoň do doby, než v červnu 1976 začala „nenávistná kampaň“.

21. června byly po celém Traves distribuovány letáky: „Lidé z Traves, válečný zločinec, SS Peiper, je mezi námi!“ Text dále vyzýval k jeho vyhoštění z Francie a následující den otiskly celostátní noviny l’Humanité článek na stejný způsob. Během několika dní se k nim přidala většina francouzských a dokonce i některé mezinárodní noviny. Zdi a povrchy silnic v oblasti byly potřeny svastikami, runami SS a Peiperovým jménem. V pečlivě zorganizované kampani komunisté tvrdili, že odhalením Peiperova původu veřejnosti pouze vyjadřují rozhořčení obyvatelstva.

Peiper si stěžoval francouzské policii ve Vesoulu. Západoněmecké velvyslanectví v Paříži mu nenabídlo nic jiného než soucit a doporučilo mu, aby oblast alespoň dočasně opustil. 23. června poskytl Peiper rozhovor francouzskému novinovému reportérovi. Na otázku o jeho nacistické minulosti odpověděl: „Nebyl jsem politicky zaměřený. Nikdy jsem nebyl členem nacistické strany. Byl jsem voják.“

Výhrůžky žhářství před požárem

13. července Peiper dostal dopisy a telefonáty, v nichž mu bylo vyhrožováno podpálením domu. Neexistovala žádná přímá hrozba, že ho zabijí. Jeho žena Sigurd odjela tentýž den za svým synem do Henrichem do Frankfurtu.

Poté, co manželka odjela, napsal Peiper dva dopisy. V prvním dopise, adresovaném Rudolfu Lehmannovi, bývalému náčelníkovi štábu 1. tankové divize SS a osobnímu příteli, uvedl, že se jeho „tiché útočiště“ stalo „nebezpečným místem“ a že se na podzim přestěhuje. Druhý dopis byl adresován dalšímu starému příteli, Dr. Ernstu Klinkovi z Waldkirchu u Freiburgu. Klink byl dalším bývalým důstojníkem Waffen-SS, který po válce pracoval ve Federálním vojenském archivu ve Freiburgu.

Sirény na Den dobytí Bastily

Kolem 23:30 si Ketelhut (německý soused a přítel, který přislíbil Peiperovi ostražitost a pomoc s případnými žháři), protože nic podezřelého neslyšel a neviděl, vzal slabé prášky na spaní a šel spát. O hodinu a půl později, na Den dobytí Bastily 1976, ho probudil zvuk vesnické sirény a ze svého balkonu viděl plameny šlehající z Peiperova domu.

Když byl v časných ranních hodinách 14. července přivolán místní hasičský sbor, jejich čerpadlo bylo nefunkční. Kvůli tomu bylo 11 hasičů vyslýcháno policií, ale čerpadlo bylo skutečně vadné a nebyly na něm žádné stopy po sabotáži. Poté, co byl požár konečně uhašen, policie objevila v troskách pracovny těžce popálené tělo. Kvůli intenzivnímu žáru generovanému ohněm se zmenšilo na délku asi 60 cm a bylo sotva rozeznatelné jako lidské. Identifikaci provedl soused Ketelhut v 5 hodin ráno. „Ano, je to on.“

Pod tělem policie našla ohněm poškozenou pušku ráže 22 s vystřelenou nábojnicí v komoře a poblíž revolver Colt 38 s pěti vystřelenými náboji v hlavni. V téže místnosti bylo nalezeno dalších 13 nevystřelených nábojů ráže 38. Na terase objevili tři vystřelené brokové náboje, brokovnici Remington ráže 12 s otevřeným, prázdným závěrem a silný zápach střelného prachu.

Prohlídka zahrady odhalila stopy po střelách poblíž dubu asi 10 metrů od domu a kulku ráže 38 přibližně ve stejné vzdálenosti od verandy, mezi borovicí a psí boudou. Oba Peiperovi psi byli zraněni a v krví potřísněné psí boudě se našly čtyři kulky ráže 6,35 mm. Pistole ráže 6,35 mm je skutečně velmi malá zbraň, kterou obvykle nosí ženy pro sebeobranu.

Forenzní expertíza 

Zdálo se, že oběť se pokoušela zachránit oblečení patřící paní Peiperové tím, že ho vyhodila z domu. Před verandou policie objevila dalekohled a několik osobních dokumentů, včetně Peiperova posledního dopisu jeho ženě. Peiperovy hodinky, které byly nalezeny na těle, se zastavily v 1 hodinu ráno a hodiny v domě v 1:07.

Den po útoku požár vyšetřovali dva experti na žhářství, jeden z Lyonu a druhý z Marseille. Usoudili, že požár začal v zadní části domu, na straně nejblíže silnici, a díky dřevěným podlahám a stropům se velmi rychle rozšířil. Byly objeveny tři různé zdroje ohně a před domem byl nalezen jeden špatně vyrobený Molotovův koktejl a pozůstatky dalších tří v pracovně.

Následné trestní vyšetřování provedla policejní justice v Dijonu. Hlavním policejním komisařem byl pan Guichaux a vrchním inspektorem Casseboix. Bylo zjištěno, že drátěný plot mezi zahradou a loukou byl přeříznut kleštěmi na drát a z promítnutých trajektorií různých zbraní, které oběť vystřelila, policie usoudila, že se pokusil odradit útočníky od zápalných bomb na jeho dům tím, že na ně vystřelil ze všech tří zbraní. Nebyl proveden žádný pokus o přerušení telefonního vedení k domu.

Stručně řečeno, zdá se, že poté, co Peiper vystřelil z brokovnice na terase, aby odradil útočníky, se vrátil do domu, aby zachránil důležité osobní dokumenty a některé manželčiny šaty. Poté, co je vyhodil z okna ložnice a dveří pracovny, pokračoval v ochraně svého majetku střelbou z dalších zbraní, ale byl přemožen kouřem a zemřel v požáru.

Tělo

Jeho manželka chtěla, aby byl její manžel pohřben v Německu, ale než mohl být vydán německý pohřební list, musela být provedena německá pitva. Když tělo dorazilo z Francie, chyběla hlava. Později se objevila. Jak uvedl záznam z pitvy, byla rozštěpena. Německou pitvu provedl profesor Spann z Institutu pro právní medicínu Mnichovské univerzity. Peiperovo tělo bylo nakonec uloženo k odpočinku na hřbitově kostela sv. Anny v Schondorfu am Ammersee v Bavorsku spolu s těly jeho otce, matky a dvou bratrů.

Útočníci nebyli nikdy vypátráni a dopadeni. Francouzská, stejně tak německá strana však věděly, že šlo o výkon tzv. „spravedlnosti ulice“.

Zdroje:

www.bbc.com

FREIBURG, D. Joachim Peiper – Life, crimes and death.

US National War Museum.