Zajati v Angole aneb Pochod teroru pro 66 Čechoslováků

Dne 12. března 1983 byla skupina 66 Čechoslováků, včetně žen a malých dětí, unesena a nucena ujít 1300 kilometrů poté, co je v Angole zajali členové guerillového hnutí UNITA. Celou dobu trpěli žízní, hladem, vyčerpáním a terorem.

Pozadí konfliktu 

Na začátku 80. let 20. století vypukla v Angole v jihozápadní Africe občanská válka po skončení války za nezávislost proti Portugalsku. Zuřil mocenský boj mezi dvěma bývalými protikoloniálními guerillovými hnutími, komunistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA) a protikomunistickou Národní unií za úplnou nezávislost Angoly (UNITA).

Angolská občanská válka se fakticky stala zástupným konfliktem studené války, protože UNITA byla podporována USA, zatímco marxistická MPLA měla podporu Sovětského svazu, Kuby a Československa. S pomocí kubánských vojáků a sovětské podpory se MPLA podařilo vyhrát počáteční fázi konvenčních bojů a stát se de facto angolskou vládou. Československá vláda souhlasila s podporou začínajícímu komunistickému státu tím, že pomohla obnovit a provozovat Angolskou celulózovou a papírenskou společnost v oblasti Alto Catumbela, která byla po odchodu Portugalců zchátralá.

Do Alto Catumbela byla vyslána skupina 66 Čechoslováků, aby pomohli obnovit provoz místní papírny. Skupinu tvořilo 28 odborníků, lékař, dvě zdravotní sestry, 14 manželských párů a 21 dětí, z nichž tři byly mladší pěti let a osm ve věku od šesti do deseti let. Každá rodina dostala na místní poměry luxusní dům s bazénem, českým lékařem a společenským klubem.

Ráj se mění v noční můru

V 6 hodin ráno 12. března 1983 na město zaútočily stovky protivládních vojáků UNITA. Cíl povstalců UNITA byl jasný – dopravit československé obyvatele na jejich vojenskou základnu v jihovýchodní Angole. Stejně tak i dosáhnout mezinárodního uznání vyjednáváním s pražskou vládou o jejich propuštění.

Z jednoho dne na druhý se malý kousek ráje Čechoslováků uprostřed angolské krajiny proměnil v noční můru. Na 1300 kilometrů dlouhý pochod se vydali pouze v oblečení, které měli na sobě v době přepadení. V letních botách a teniskách se brodili řekami, prořezávali si cestu africkou buší a procházeli nesjízdným terénem plným bažin a jedovatých hadů. Zpočátku je následovali vojáci MPLA a kubánští vojáci, kteří údajně chtěli zaútočit navzdory přítomnosti civilistů, ale po projednání situace s Moskvou a Prahou jim nikdo jiný než Raúl Castro nařídil odstoupit. Vůdce Savimbi oznámil československé vládě, že je nechá zabít, pokud budou napadeni.

Jeden z unesených, Slovák Jaroslav Navrátil (37), na cestě zemřel. Fyzicky zdolaného a ve špatném psychickém stavu ho vojáci nesli na nosítkách. Zakopli a on spadl z nosítek na zem, přičemž se udeřil hlavou o kámen. Byl pohřben na mohyle v africké buši.

Výpovědi účastníků

Jedna z unesených měla vážné problémy s kyčlemi. Před cestou do Afriky jí operovali obě dvě kyčle. Připojila se ke svému manželovi v Angole s očekáváním, že si odpočine.

„Manžel mi pomáhal, nosil mě na zádech, když mohl, tlačil mě nebo mě táhl do kopců. Vzpomínala jsem na válečné filmy, které vidíte v televizi, a na to, jak byli lidé, kteří nezvládali pochody, nemilosrdně stříleni. První polovinu pochodu nebyla žádná nosítka, a tak mě Angolané nesli na zádech. Ale můj stav po těchto operacích byl takový, že jsem měla hrozné bolesti, i když mě nesli, pamatuji si, jak jsem plakala, a když jsem už tu bolest nemohla snést, žádala jsem je, aby mě zastřelili. Už jsem to prostě nemohla snést.“

Často pochodovali celé hodiny, než se mohli napít, a to jen z jakéhokoli dostupného zdroje. Dále všichni zmiňovali hrůzu v podobě kukuřičné kaše, kterou jedli prakticky celou dobu pochodu.

„Bylo to tak hrozné jídlo. Jakmile jste to snědli, cítili jste bolesti v břiše. Ale mohli jste si vybrat: buď zemřít, nebo to sníst a přežít. Nejhorší pocit byl – víte, když nedostanete žádné jídlo, tak se vaše životní priority změní, a věřte mi, jedinou prioritou bylo jídlo. Pokud máte extrémní hlad, jste schopni dělat téměř cokoli. Ale během pochodu byl váš výdej energie tak vyčerpávající, že to trochu filtrovalo psychické problémy. Museli jsme chodit a chodit, ve dne v noci, a když se únosci rozhodli, že zastavíme, tak jsme se všichni sesypali na zem. Doslova jsme se zhroutili.”

Další etapa 

Toto trvalo zhruba 100 dní, poté byli rukojmí naloženi na nákladní auta a přepraveni dalších      1 500 kilometrů do cílové destinace. Ale i tehdy bylo napětí stále vysoké, jak vzpomínal Slovák František Zlocha v dokumentu České televize. „Jeden z našich kolegů tehdy řekl: „Stejně všichni zemřeme. Jedna z žen z toho dostala takový šok, že jsme nevěděli, jak ji utěšit. Chytil jsem ho za krk, strčil ho ke stromu a hrozně jsem mu nadával, že když to ještě někdy udělá, zlomím mu čelist.“

Po dvou a půl měsících dorazili vyčerpaní zajatci na vojenskou základnu Jamba. Tam je osobně přivítal vůdce UNITA Jonas Savimbi v generálské uniformě a se zlatými prsteny na prstech. Savimbi, vojensky vycvičený Číňany, ale politicky zdokonalovaný Američany. Byl považován za mistrovského taktika. Jaká byla jeho strategie pro únos Čechů a Slováků, nebyla ale zcela jasná. Nakonec únos sloužil jako demonstrace síly.

Další zajetí 

Krátce poté Červený kříž vyjednával s únosci o propuštění žen a dětí. UNITA nakonec propustila i sedm nemocných mužů. Zbývalo však dvacet mužů, které povstalci drželi na základně jako nástroj vyjednávání. Nakonec strávili v zajetí 469 dní.

I když zpočátku dostávali lepší jídlo a lékařskou péči, podmínky zajetí byly extrémně náročné. Lubomír Sazeček byl jedním z rukojmích a o těchto 465 dnech svého života napsal čtyři knihy.
“V chatrčích, které jsme dostali, byly všechny možné druhy zvířat, švábi pokrývající zdi, blechy, štíři. Hadi se dostali prakticky všude. Byli tam lvi, sloni, hyeny. Zvířata pila ze stejných napajedel jako my.“

Dále uvádí, že „začátek zajetí byl docela hrozný, protože dva měsíce po odjezdu první skupiny jsme spolu nesměli mluvit. Izolovali nás po dvou mužích v chatrčích, přísně nás hlídali a nemohli jsme mluvit s nikým. Trvalo to asi čtyři měsíce. Těsně před Vánoci přišel nějaký vysoce postavený a oznámil, že spolu budeme moci mluvit pouze v neděli.”
„Chtěli, abychom se báli. V noci jsme slýchávali lvy a hyeny. Stejně tak přicházelo pravidelně i stádo slonů, kteří pojídali naše chatrče. Ty jsme si museli postavit z větví, listů a dalšího porostu.“

Propuštění

Po dlouhém období vyjednávání musel po jejich konečném propuštění osobně přijet zástupce československé vlády. Tím bylo partyzánské povstalecké hnutí de facto uznáno československou vládou. Součástí dohody muselo Československo také slíbit, že Angole nebude dodávat zbraně ani vojáky.

Občanská válka v Angole skončila až v roce 2002, dva měsíce po smrti vůdce UNITA. Jonas Savimbi byl zastřelen 22. února 2022 patnácti kulkami, a to vládními jednotkami ve svém rodišti, provincii Moxico. 

Zdroje: 

SAZEČKA, L. Zajati v Angole: Než přišla UNITA.

SAZEČKA, L. Zajati v Angole: Přepadení a pochod.

SAZEČKA, L. Zajati v Angole: Rok v buši.

SAZEČKA, L. Zajati v Angole: Po 25 letech. 

www.ceskatelevize.cz

www.idnes.cz