Velké podvody spisovatelů, kteří se proslavili nečestným způsobem a hezky přitom zbohatli

Podvádět se dá všude a v literárním světě to jde jako po másle. Někteří podvodníci v tom uměli chodit. Ačkoliv se na to v těchto případech přišlo, o slávu a povědomí veřejnosti už je to nepřipravilo, spíše naopak.

Jeremiah LeRoy

Spisovatel Jeremiah Terminator LeRoy, zkráceně JT LeRoy, napsal několik velmi zajímavých knih vycházejících částečně z jeho vlastních zkušeností. Příběhy to byly celkem zneklidňující. Například v románu Sarah líčí osudy malého chlapce, který kráčí ve stopách své matky – prostitutky. Chce být jako ona, vydává se proto za dívku a začne spolupracovat s místním pasákem. Velmi netradiční téma se čtenářů velmi dotýkalo a všichni se chtěli o spisovateli dozvědět víc.

Následovaly ještě další knihy a povídky údajně inspirované nelehkým dětstvím, špatnou výchovou, odtržením od pěstounů a užíváním drog. JT LeRoy se dlouho stranil veřejnosti a později se začal objevovat jako žena s parukou a slunečními brýlemi. Několik let okolí věřilo tomu, že jde o skutečného spisovatele, který má nejspíš problém ztotožnit se se svým pohlavím, nakonec to však bylo úplně jinak.

Novináři přišli na to, že JT LeRoy vlastně neexistuje a že příběhy v knihách jsou značně přibarvené. Postavu si vymyslela Victoria Albertová, skutečná autorka vydaných knih. Nejspíše se snažila do celé situace vnést tajemno a tak požádala švagrovou, aby na veřejnosti vystupovala jako autor a zároveň hlavní postava knih. Trochu si tím zavařila, jelikož pod tímto jménem podepisovala i smlouvy například k prodeji filmových práv. Později za to byla zažalovaná a od soudu odešla s tučnou pokutou.

Victoria Albertová měla sama nelehké dětství, v mládí několikrát volala na linku důvěry kvůli zneužívání a pokaždé se vydávala za chlapce, protože to pro ni bylo komfortnější. Jeden z terapeutů nejspíš vytušil, že má blízko k tvůrčí činnosti a tak jí poradil, aby se ze všech svých trápení vypsala. To byl nejspíš počátek cesty, na jehož konci stál JT LeRoy.

Celý příběh o fiktivním spisovateli byl zfilmován v roce 2018 na základě knihy Savannah Knoopové, která se za LeRoye několik let vydávala.

Konrad Kujau

Kondrad Kujau chtěl dozajista vydělat jmění, ale byl si dobře vědom toho, že pokud chce vydat nějakou knihu, musí to být pecka. Bylo potřeba, aby se to týkalo nějakého zásadního tématu, nejlépe nějaké zemřelé a hodně slavné osobnosti, jejíž jméno zná každý. Co třeba takový Adolf Hitler? Nebylo by zajímavé, kdyby si psal deník? Rozhodně je to něco, co by si chtěl přečíst každý. A tak si Konrad Kujau řekl, že si takový deník obstará. Jak? No napíše ho samozřejmě sám.

Kaju se narodil v roce 1933 velmi chudým rodičům, kteří byli svého času oba členové Hiterovy nacistické strany. On sám byl rovněž stoupencem velkého diktátora a názor na něj nezměnil ani po skončení války. Dlouho se jen tak potloukal, střídal zaměstnání a mimo jiné měl menší potyčky se zákonem. O něco později si otevřel taneční bar a lidem o sobě začal vyprávět vymyšlené historky ze života, změnil si i jméno i datum narození. Zkreslování skutečnosti ho nejspíš bavilo. Věděl, že lidé se vždycky zajímají o nevšední události, tak proč ostatním vyprávět svůj nudný a nezajímavý životní příběh, když byla možnost si ho trochu přibarvit?

Porušování zákona mu nicméně šlo také dobře. V průběhu let byl několikrát stíhán za padělání, pašeráctví a výtržnictví. Později zjistil, že mezi sběrateli vzrůstá zájem o artefakty z druhé světové války. Otevřel si menší obchod s takovými předměty, ale k některým z nich si přimýšlel další historky, nebo padělal historické dokumenty a prodával je za pravé. A tady už byl jen krůček od nápadu, vytvořit deník, který by mohl vydávat za zápisky samotného führera. Dal si značně záležet na tom, aby všechno vypadalo autenticky. Učil se písmo, kterým Hitler psal, na desky použil zlatý inkoust, opatřil je pravou stuhou patřící někdejšímu příslušníkovi SS a připevnil ji pečetí z vosku, který byl v té době používán. Poté deník prodal prvnímu zájemci.

O deníku se brzy dozvěděl novinář, který Kujaua kontaktoval a zjistil, že má ve vlastnictví ještě další deníky. Postupně je tedy od něj odkupoval a Kujau na tom vydělal celkem 2,5 milionů marek. Nějakou dobu se z nich mohl radovat, ale bylo jen otázkou času, kdy se na podvod přijde. Odborníci jednoho dne skutečně přišli na to, že Hitlerovy deníky jsou jeden velký výmysl a Kujau dostal čtyři a půl roku natvrdo. Po propuštění se z něj ovšem stala celkem zajímavá a vyhledávaná celebrita, vystupující v médiích. Svou slávu si tedy nakonec užil do sytosti.

Binjamin Wilkomirski

Podobný věhlas si vysloužil muž vystupující pod jménem Binjamin Wilkomirski. Ten se rozhodl, že sepíše své útržkovité vzpomínky z doby během Druhé světové války. Nezapomněl ani vylíčit svůj pobyt v koncentračním táboře, kde se naposled setkal se svou umírající matkou a v závěru popisoval opuštěný život v sirotčinci. Nejednoho čtenáře tato kniha dohnala k slzám, ale jak asi správně tušíte, nic z toho, co se v ní psalo, se nezakládalo na skutečnosti.

Skutečné jméno autora knihy je Bruno Dössekker, který se živil především jako hudebník a výrobce hudebních nástrojů. Titul vyšel poprvé v roce 1995 v Německu a později byl přeložen do několika jazyků. V angličtině je znám pod názvem Fragments: Memories of a Wartime Childhood (Úlomky: Vzpomínky na dětství v průběhu války). Kniha byla vychvalována kritiky a získala několik literárních cen. Díky tomu si spisovatele zvali do radia, televize i na školní přednášky. Byl považován za člověka s dostatečnými zkušenostmi s pobytem v koncentračních táborech.

O tři roky později se o příběh začal zajímat jistý novinář a přišel na to, že se spisovatel narodil v jiném městě, než uvádí. Kromě toho bylo zjištěno, že je synem z nelegitimního vztahu a že ho jeho svobodná matka umístila v sirotčinci. Tam podle všeho bezpochyby strávil celé své dětství. Dössekker si vymýšlel další pohádky, které se nedaly nijak vyvrátit, ale ani fakticky podložit. Nakonec byl povolán historik a odborník na válečné období. Ten s jistotou potvrdil, že celá kniha vzpomínek jen podvrh. Každopádně ale nechtěl označit autora za vypočítavého nebo chladně kalkulujícího. Bylo také možné, že některé skutečné vzpomínky ze sirotčince do své knihy umístil.

Faktem je, že názory na literární dílo se mezi sebou začaly různit. Někteří odborníci si stáli za tím, že kniha ztrácí svou literární hodnotu, jelikož už nešlo o autobiografii. Našlo se však i mnoho těch, kteří poukazovali na kvalitně napsaný příběh skrývající plno důležitých faktů a který v člověku dokáže vyvolat živou představu o tehdejší zlé době. Najednou bylo velmi těžké posoudit, jestli si autor všechna literární ocenění zaslouží. Od tohoto případu se ve světě začal užívat výraz Wilkomirskiho syndrom. Tím trpí lidé, kteří nejsou židovského původu a přitom se vydávají za oběti holocaustu.

Bruno Dössekker alias Binjamin Wilkomirski oslavil už víc než osmdesát let a svůj život dožívá v ústraní, pryč z očí veřejnosti. Dnes už přesně nedokáže určit, odkud kruté vzpomínky na dětství pocházejí, a proto sám věří, že je skutečně Žid a že dávné trauma je odrazem jeho pobytu v lágrech.

James Frey

James Frey je stále píšící autor románů, které se v posledních letech staly bestsellery a byly přeložené i do českého jazyka. Patří k nim knihy Milion malých střípků (2007) a Můj přítel Leonard (2009). Tyto KNIHY byly zmíněny především jako autorovy paměti a čtenáři tedy automaticky předpokládali, že čtou příběh založený na skutečných událostech. Jak se však později ukázalo, Frey si velkou část z toho, co napsal, vymyslel nebo značně přibarvil.

Knihy popisují příběh hlavního hrdiny (původně samotného autora), který bojuje s drogovou závislostí, líčí pobyt v sanatoriu, jeho léčbu a následně návrat do běžného života. Začaly se velmi dobře prodávat, nicméně se nabízí otázka, zda by tomu tak bylo, kdyby je spisovatel neuvedl jako své paměti. Nejspíš asi ne. Nicméně i přes rozčarování fanoušků se Frey dostal do povědomí veřejnosti a to mu pomohlo s dobrým ohlasem vydávat další knihy.

Kvůli nespokojenosti čtenářů se nakladatelství, které vydalo „podvodné knihy“, rozhodlo udělat alespoň spravedlivé gesto a nabídlo odškodnit všechny čtenáře, kteří se cítili být podvedení nákupem zmíněných titulů. Stačilo jen zaslat nakladateli účtenku, určitou stránku z knihy a sepsat prohlášení, že knihu koupili jen proto, že si mysleli, že jde o paměti podložené skutečnými událostmi.

Frey se každopádně i později ukázal jako člověk, jehož netrápí žádné výčitky svědomí. V roce 2010 si založil vlastní nakladatelství a chtěl vydávat knihy žánru young adult (pro mladé dospělé). Využíval především náměty od mladých autorů, které se zdály být zajímavé, ale nabízel jim velmi nevýhodné smlouvy, dokonce měl právo vyškrtnout z knihy skutečné jméno spisovatele.

Jedna věta, kterou ve své knize napsal, se zdá být naprosto pravdivá a očividně vyvěrá z jeho duše:

„Lhaní se stalo součástí mého života. Lhal jsem, když jsem potřeboval něco dostat, nebo se z něčeho dostat.“ – James Frey, Milion malých střípků

Zdroje: Wikipedia, Tabblatt, The Guardian