Vánoční zázrak v Ardenách aneb Skutečný příběh jedné mámy, které se podařilo, alespoň na chvíli, zastavit válku

Pravděpodobně jste slyšeli o slavném vánočním příměří z roku 1914 v první světové válce. V mnoha sektorech podél západní fronty vojáci spontánně přestali bojovat a užívali si krátkého, ale vítaného oddechu od hrůz války. Takové okamžiky lidskosti z druhé světové války do značné míry chyběly, ale jedna pozoruhodná (malá) výjimka skutečně nastala během bitvy v Ardenách, kdy bylo sedm mladých vojáků ušetřeno bojů na Štědrý den. To vše díky lásce a odvaze jedné mámy.

Rodina Vinckenových

Touto mámou byla Elisabeth Vinckenová z německého města Cáchy poblíž německo-belgických hranic. Dům a pekárna rodiny Vinckenových byly zničeny spojeneckým bombardováním v dubnu 1944, což je donutilo hledat nový domov. Elisabetin manžel věděl o malé chatě v Ardenách, kde před válkou pobýval na loveckých víkendech. Nechal Elisabeth a jejich dvanáctiletého syna Fritze přestěhovat se tam v naději, že izolace jim zajistí bezpečí. Sám byl povolán do hasičského sboru civilní obrany v nedalekém pohraničním městě Monschau, asi šest kilometrů od chaty. Relativní blízkost mu umožňovala pravidelně navštěvovat rodinu. Taktéž plánovali strávit společně Vánoce.

Pak ale zasáhla válka. 16. prosince 1944, devět dní před Vánoci, zahájili Němci operaci Unternehmen Wacht am Rhein („Operace Hlídka na Rýně“), poslední velkou protiofenzívu proti západním Spojencům. Útok Spojence zaskočil a Ardenský les se rychle ocitl v boji, zatímco se zoufalé spojenecké jednotky snažily odrazit stejně zoufalý německý útok. Počasí se změnilo v podobně zoufalé s krutým mrazem, vánicemi a silným sněžením. To Elisabethinu manželovi zabránilo vrátit se domů na Vánoce.

Matka a syn zůstali v chatě sami s třetím obyvatelem: Hermannem Göringem. Lekli jste se? Ne, to nemusíte! Ne s velitelem Luftwaffe, německého letectva, samozřejmě, ale s buclatým kohoutem, který měl být vánočním chodem. Elisabeth ho pojmenovala po prominentním nacistovi, který byl podobně dobře živený a nebyl u rodiny Vinckenových příliš oblíbený.

Hosté

Kolem večera dne 24. prosince se na dveře chaty náhle ozvalo zaklepání. Elisabeth rychle sfoukla svíčky. Fritz šel dveře otevřít, ale matka jej předběhla a otevřela je sama. Venku stáli tři mladí američtí vojáci, jeden z nich smrtelně bledý, ležel ve sněhu. Bojem se nechtěně oddělili od svého praporu a snažili se uniknout německým silám. Ten, co ležel byl postřelen do nohy. Nemluvili německy a Elisabeth nemluvila anglicky, ale podívala se na zoufalé muže a pozvala je dovnitř.

Byl to nebezpečný akt laskavosti. Kdyby ji Němci přistihli, jak ukrývá nepřítele, byla by popravena. A přesto je dovnitř vpustila. Ihned poslala Fritze naplnit kbelík sněhem. Pak ho přiměla, aby vojákům svlékl bundy a boty a potřel jim promrzlé, modré nohy sněhem, aby se rozproudila krev.

Jeden z vojáků (který měl francouzské předky) se pokusil o navázání komunikace francouzsky, což mělo úspěch. Elisabeth trochu francouzsky uměla, a tak začali spolu komunikovat. Američané se jmenovali Jim (ten, který mluvil francouzsky), Robin a zraněný Harry, který rychle usnul, pravděpodobně z velké části kvůli ztrátě krve. Elisabeth mezitím dala vařit brambory a péct Hermanna. Mladí muži potřebovali teplé vánoční jídlo v tento okamžik více než ona, se synem.

Další hosté

Mezitím Elisabeth Harryho zraněnou nohu látkou, kterou vytrhla z jednoho ze svých prostěradel. Místností se začala linout vůně pečeného kuřete. Ozvalo se další zaklepání. Fritz se domníval, že to budou další ztracení Američané, a otevřel dveře. Tentokrát to však byli čtyři mladí němečtí vojáci. Když je Elisabeth spatřila, rychle vyšla ven a pozdravila je slovy „Fröhliche Weihnachten“ – „Veselé Vánoce“. Vojáci pozdrav opětovali a desátník vysvětlil, že ztratili svůj pluk a báli se, že v noci umrznou. Doufali, že v chatě zůstanou až do rozednění.

„Samozřejmě,“ odpověděla Elisabeth. „Můžete si také dát dobré, teplé jídlo a jíst, dokud se hrnec nevyprázdní. Ale máme tu ještě tři hosty, které možná nepovažujete za přátele.“ Její hlas ztvrdl. „Je Štědrý den a tady se střílet nebude.“

Německý desátník se zeptal, jestli jsou muži uvnitř Američané. Elisabeth odpověděla: „Poslouchejte, mohli byste být moji synové a oni tam také. Jeden chlapec se střelným zraněním, bojuje o život, a jeho dva přátelé, ztracení jako vy a stejně hladoví a vyčerpaní jako vy. Tuto jednu noc, tuto vánoční noc, zapomeňte na zabíjení.“

Desátník na ni jen několik dlouhých vteřin zíral a bylo na Elisabeth, aby prolomila nebezpečné ticho. Zatleskala rukama a řekla Němcům, aby nechali zbraně venku na hromadě dřeva a vešli dovnitř. Zatímco se čtyři Němci odzbrojovali, ona se rychle stáhla dovnitř a řekla Jimovi, co se stalo. Ihned jim sdělila, ať odevzdají zbraně, které odnesla také ven.

Vánoční večeře

Prvních pár okamžiků schůzky bylo pro obě strany napjatých, ale Elisabeth se ujala kontroly a začala rozmisťovat své hosty na tři židle kolem jídelního stolu a okraje postele. Zašeptala Fritzovi, aby rychle přinesl další brambory a zbytek ovsa na kaši, aby mohli připravit další jidlo: „Tito kluci mají hlad a hladový muž je nervózní muž.“

Jeden z mladých Němců mluvil docela dobře anglicky a ukázalo se, že dříve studoval medicínu. Nasadil si brýle a prohlédl Harryho ránu na noze. Vysvětlil mu, že zima zabraňuje infekci a že potřebuje odpočinek a jídlo na doplnění ztráty krve. Muži se na obou stranách začali uvolňovat. Dva z Němců, Heinz a Willi, byli oba šestnáctiletí a pocházeli z Kolína nad Rýnem. Jejich desátníkovi bylo 23 let. Vytáhli láhev červeného vína a bochník žitného chleba a podělili se o to s Elisabeth, Fritzem a Američany. Polovina vína byla odložena pro Harryho, aby se mohl zotavit.

Elisabeth se později u stolu začala modlit a Fritz viděl, že hosté, Američané i Němci, mají slzy v očích. Jen na jeden večer mohli být někým jiným než vojáky bojujícími v krvavé válce. Na jednu noc byli mladými muži, někteří ještě dětmi, ztracenými v lese, daleko od svých domovů, které přijala laskavá žena.

Následující ráno

Obě skupiny strávily noc v klidu a ráno se připravovaly na rozchod. Harry dostal trochu vývaru a nápoj z německého vína, trochu cukru a jediné vejce v domácnosti, zatímco ostatní měli ovesné vločky. Dvě záclonové tyče a Elisabethin vánoční sváteční ubrus byly použity k výrobě nosítek pro Harryho.

Před odjezdem ukázal německý desátník Američanům svou mapu a kompas a vysvětlil jim, jak se dostat do nejbližší oblasti ovládané Američany. Také je varoval, aby se vyhnuli městu Monschau, které Němci v posledních několika dnech dobyli. Elisabeth pak vojákům vrátila zbraně a sledovala, jak mizí v lese opačnými směry.

Snaha nezapomenout

Detaily tohoto příběhu se dochovaly díky mladému Fritzovi Vinckenovi. Ten se později se svými rodiči přestěhoval do vysněného Honolulu. Otevřeli si pekárnu v evropském stylu. Fritz, co by už dospělý muž, se dlouhá léta snažil vystopovat americké a německé vojáky, kteří s ním a jeho mámou strávili onu zázračnou vánoční noc, ale dlouho se mu to nedařilo. Chtěl tak i vyplnit přání své mámy, která se několikrát nechala slyšet, že touží dozvědět se, co se s chlapci stalo. Leč osobně se toho nedožila.

Příběh nebyl zcela zapomenut

Americký prezident Ronald Reagan se o něm zmínil v roce 1985 ve svém projevu v Německu o míru a usmíření. O deset let později, v roce 1995, příběh odvysílal televizní pořad Nevyřešené záhady. Až, když dobrovolný kaplan v pečovatelském domě ve Fredricku v americkém Marylandu pořad sledoval a příběh poznal. Jeden starší obyvatel pečovatelského domu jménem Harry Blank ho pravidelně vyprávěl každému, kdo ho byl ochoten poslouchat.

Kaplan kontaktoval televizní pořad, který následně kontaktoval Fritze Vinckena. Fritz a Harry se spolu spojili telefonicky a v roce 1996 se osobně setkali. Později se Fritzovi podařilo najít i jednoho z dalších dvou amerických vojáků. Stejně tak započal pátráni I po německých vojácích, to se však bohužel nikdy nepodařilo. Zahynuli ve válce nebo se k nim jen vzkaz nedostal? To se už asi nedozvíme.

Fritz Vincken později také uvedl: „Od té nejkrvavější ze všech válek uplynulo mnoho let, ale vzpomínky na onu noc v Ardenách mě nikdy neopustily. Vnitřní síla mé mámy, která svým důvtipem a intuicí zabránila možnému krveprolití, mě naučila praktickému významu slov: “Pokoj lidem dobré vůle“. Od té doby opravdu věřím na zázraky. Hlavně o Vánocích.“

Zdroje:

VINCKEN, F. My Magical Mom.

www.thewashingtonpost.com